ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.158.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 158/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce M. L., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 3.286.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 12/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, č. j. 18 Co 237/2009-49, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2009, č. j. 18 Co 237/2009-49, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 1. 2009, č. j. 10 C 12/2008-26, v zamítavém výroku tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč, se zamítá ; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.892,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Rittera.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 1. 2009, č. j. 10 C 12/2008-26, rozhodl o nároku žalobce na zaplacení zadostiučinění ve výši 3.286.000,- Kč za nemajetkovou újmu vzniklou mu z důvodu nepřiměřené délky řízení, vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 376/1994, tak, že do částky 76.000,- Kč žalobě vyhověl a ve zbytku, tj. do částky 3.210.000,- Kč, žalobu zamítl; rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že řízení před Okresním soudem ve Vyškově (dále též „původní řízení“), jehož předmětem byl restituční nárok, bylo zahájeno dne 19. 12. 1994 matkou žalobce. Současný žalobce do řízení vstoupil po její smrti v roce 1999. Řízení proběhlo na třech stupních soudní soustavy, věc byla vrácena odvolacímu soudu soudem dovolacím. Žalobce v řízení podal několik stížností na průtahy a nařízení jednání písemně urgoval. Konečný rozsudek Krajského soudu v Brně, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2007, obsahoval výrok, jímž byl žalovaný zavázán vydat žalobci nemovitost specifikovanou v geometrickém plánu, který odvolací soud učinil nedílnou součástí rozsudku. Příslušný katastrální úřad odmítl provést zápis vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť geometrický plán neodpovídal aktuálnímu stavu katastru nemovitostí. Žalovaná žalobci na základě jeho žádosti vyplatila zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 74.000,- Kč.
Soud prvního stupně považoval celkovou délku řízení v trvání od 19. 12. 1994 do 11. 7. 2007 za nepřiměřenou. Shledal, že došlo k průtahům spočívajícím zejména v nečinnosti soudů v letech 1994 až 1997. Význam předmětu řízení pro žalobce hodnotil jako vysoký s ohledem na to, že se jednalo o restituční řízení na vydání nemovitostí, ke kterým by žalobce mohl, nebýt dlouhého řízení, vykonávat vlastnické právo. Řízení nepovažoval za složité po skutkové stránce, i když bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy. Nebylo prokázáno, že by délku řízení negativně ovlivnil sám žalobce, naopak v řízení vystupoval aktivně. Uzavřel, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za imateriální újmu, která mu nepřiměřenou délkou řízení vznikla, a to v celkové výši 150.000,- Kč.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry o důvodnosti základu nároku, nikoli však s jeho výší. Zdůraznil, že žalobce téměř po třinácti letech řízení, ve kterém byl úspěšný, nemohl dosáhnout zamýšleného výsledku, neboť nebyl zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Dovodil proto odpovědnost soudu za znění výroku rozsudku v tom smyslu, že výrok rozsudku má být vykonatelný. Dospěl k závěru, že krajský soud si při svém procesním postupu neopatřil všechny potřebné podklady relevantní pro své rozhodování (aktuální geometrický plán) tak, aby výrok byl způsobilý pro zápis vlastnictví do katastru nemovitostí. Shledal odpovědnost státu i za tento vadný postup soudu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen „OdpŠk“. Proto peněžité zadostiučinění přiměřeně zvýšil.
Proti rozhodnutí odvolacího podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) a c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“. Namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se řádně nevypořádal s její procesní obranou. Dovolatelka nesouhlasí s výši zadostiučinění přiznaného odvolacím soudem, neboť podle ní neodpovídá judikatuře Evropského soudu pro lidská práva - dále také „ESLP“, ani judikatuře národních soudů. Namítá, že žalobce se stal účastníkem řízení, ve kterém bylo porušeno právo na rozhodnutí věci v přiměřené době, až v roce 1999, což mělo být při stanovení výše peněžitého zadostiučinění zohledněno. Soudy tedy podle ní nesprávně vycházely z celkové délky řízení a měly brát v úvahu pouze dobu, od které vstoupil do řízení žalobce. Uvedla dále, že z rozsudku ESLP Apicella proti Itálii plyne, že vnitrostátní orgány mohou přiznávat i nižší částky jako náhradu imateriální újmy, než by přiznal ESLP, to zejména z důvodu možnosti domoci se náhrady rychleji a jednodušším způsobem a s ohledem na tradice země, ve které se náhrada přiznává. Upozornila, že žalobci byla přiznána částka vyšší, než se přiznává za újmu za smrt osoby blízké dle §444 obč. zák., což dovolatelka považuje přinejmenším za nemorální. Závěrem vyjádřila názor, že by primárně mělo stačit konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené době. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil obě předcházející rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že žalovaná v něm nepředkládá žádnou otázku zásadního právního významu, stejně tak není naplněn deklarovaný dovolací důvod. Souhlasí se závěry odvolacího soudu. Má za to, že soudy vycházely správně z celé délky soudního řízení. Podotkl, že je občanem Švýcarska a z tohoto pohledu se mu zdá přiznané zadostiučinění velmi nízké. Nesouhlasí s argumentem, že je možné přiznat na národní úrovni méně než by přiznal Evropský soud pro lidská práva v obdobných případech, jelikož je řízení o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu před vnitrostátními orgány rychlejší a snadnější. Srovnání s náhradou dle §444 obč. zák. podle něj není na místě, neboť žalovaná odhlíží od toho, že soudní judikatura umožnila pozůstalým domáhat se mimo náhradu dle §444 obč. zák. rovněž zadostiučinění dle předpisů o ochraně osobnosti. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části, ve které dovolání směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že důvodnost dovolání mohl posoudit přirozeně jen z pohledu dovolacích námitek žalovanou uplatněných (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.)
Ke globálnímu argumentu dovolatelky, že zadostiučinění poskytnuté žalobci je nepřiměřeně vysoké, dovolací soud považuje za důležité uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; tento rozsudek, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
V posuzované věci úvahy odvolacího soudu, jejichž správnost žalovaná v dovolání zpochybňuje, a na nichž odvolací soud založil závěr o výši odškodnění žalobce, nesprávné nejsou, jak je vysvětleno dále a daná dovolací námitka proto není důvodná.
Jestliže dovolatelka brojí proti závěru odvolacího soudu o tom, že z hlediska celkové doby řízení rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění, je třeba přihlédnout i k době, po kterou původní řízení probíhalo za účasti právní předchůdkyně žalobce (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), není tato námitka důvodná. Dovolací soud totiž opakovaně dovodil, že při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a OdpŠk (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, druhá právní věta a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění nelze vycházet z toho, jak tvrdí dovolatelka, že přiznaná peněžní náhrada musí být nižší než částka, která je ve smyslu §444 odst. 3 obč. zák. stanovena jako jednorázové odškodnění pozůstalým za smrt osoby blízké (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, šestá právní věta; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009). Tato její dovolací námitka je proto také nedůvodná.
Konečně důvodná není ani námitka dovolatelky, že by k odškodnění žalobcem utrpěné nemajetkové újmy mělo především postačovat konstatování porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tato forma odškodnění přichází do úvahy zejména tehdy, je-li význam předmětu řízení pro poškozeného minimální, což v projednávané věci není (srov. část V. Stanoviska).
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nelze s dovolatelkou souhlasit, že by rozsudek odvolacího soudu byl nedostatečně odůvodněn, neboť odvolací soud se vypořádal se všemi okolnostmi důležitými pro posouzení žalovaného nároku.
Dovolací soud tedy považoval dovoláním napadený rozsudek soudu odvolacího v části, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč, z pohledu uplatněných dovolacích námitek za správný, a proto dovolání do něj směřující zamítl podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.
Stejné dovolací námitky, které byly dovolacím soudem shledány nedůvodnými, uplatnila žalovaná i proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvého stupně ohledně povinnosti žalované uhradit žalobci částku 76.000,- Kč. V této části by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř.
O takový případ by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Přitom zodpovězení takové otázky musí mít dopad na rozhodování obecných soudů i v dalších řízení (tedy musí mít tzv. judikatorní přesah). Jestliže však není dovolání důvodné v části, kde je dána jeho přípustnost ze zákona (viz výše), nemůže být přípustné pro řešení stejných otázek v části, kde je podmínkou přípustnosti zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Proto dovolací soud v této části dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování určené z částky 176.000,- Kč, jež tvořila předmět dovolacího řízení, ve výši 37.220,- Kč (srov. §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „vyhlášky“). Protože nárok na náhradu nákladů řízení v případě zamítnutí dovolání do částky 100.000,- Kč se řídí ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu řízení v části, v níž bylo dovolání odmítnuto do částky 76.000,- Kč, je dán ustanovením §146 odst. 3 o. s. ř., je třeba s procesní samostatností posuzovaných nároků počítat i při výpočtu nákladů dovolacího řízení. Poměrné části odměny za zastupování v rozsahu 57 % (za dílčí předmět dovolacího řízení v částce 100.000,- Kč), odpovídá částka 21.215,- Kč a v rozsahu 43 % (za dílčí předmět dovolacího řízení v částce 76.000,- Kč), částka 16.005,- Kč. Dané částky jsou podle §18 odst. 1 vyhlášky kráceny na polovinu z důvodu, že zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jediný úkon (vyjádření k dovolání), tj. na částky 10.607,50 Kč a 8.002,50 Kč a výsledek zkrácení druhé z nich je dále krácen o polovinu podle §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky. Vedle odměny ve výši 14.610,- Kč (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. §16 odst. 2 vyhlášky), spočívají náklady žalobce v náhradě hotových výdajů jeho zástupce podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč. Obojí je pak zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. náhrada nákladů dovolacího řízení činí celkem 17.892,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. srpna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu