ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2101.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2101/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 333/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, č. j. 64 Co 342/2009 - 101, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2009, č. j. 64 Co 342/2009 - 101, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 750.000,- Kč s přísl. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce se žalobou podanou poté, co jeho nároku v rámci předběžného projednání věci žalovanou nebylo vyhověno, domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s přísl. jako peněžité náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 60 C 123/2001. V posuzovaném řízení zahájeném žalobcem dne 21. 3. 2001 se žalobce proti žalované TRANSKOREKTA, společnosti s ručením omezeným, domáhal rozhodnutí, aby soud určil, že smlouvy, na základě kterých dlužník OSTRAMO, VLČEK a spol., s. r. o. prodal movité věci žalovanému, jsou vůči žalobci právně neúčinné. Soud žalobce dne 11. 3. 2002 vyzval k zaplacení soudního poplatku a po marném uplynutí stanovené lhůty řízení dne 6. 6. 2002 zastavil. Žalobce dodatečně v odvolací lhůtě soudní poplatek zaplatil, proto soud své rozhodnutí o zastavení řízení dne 13. 8. 2002 zrušil. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, č. j. 60 C 123/2001 – 13, bylo řízení přerušeno z důvodu, že u uvedeného soudu probíhá řízení pod sp. zn. 64 C 94/2000, v němž se žalobce odpůrčí žalobou domáhá vylovení neúčinnosti kupních smluv na nemovitý majetek mezi týmiž účastníky a z titulu týchž pravomocných rozhodnutí. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání jež trpělo vadami a následně vzal odvolání zpět podáním ze dne 22. 9. 2003. Usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dne 11. 12. 2003. O pokračování v řízení dosud nebylo rozhodnuto.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nespatřoval nesprávný úřední postup soudu rozhodujícího ve věci sp. zn. 60 C 123/2001 v tom, že přerušil řízení podle §109 o. s. ř. z důvodu probíhajícího řízení u téhož soudu pod sp. zn. 64 C 94/2000, když žalobce proti tomuto usnesení nepodal řádný opravný prostředek aby mohlo být postaveno najisto, zda soud bezdůvodně spojuje rozhodování v hlavním řízení s řízením vedlejším či nikoliv. Odvolací soud se neztotožnil ani s námitkou žalobce, že je třeba vzít v úvahu délku souvisejícího řízení, neboť nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu průtahy ve vedlejším řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 94/2000 je předmětem samostatného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006. Na druhou stranu odvolací soud připustil, že soud prvního stupně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku téměř po roce od podání žaloby, což nelze považovat za dobu přiměřenou k provedení uvedeného úkonu a jde tedy o neodůvodněný průtah v řízení. Současně však bylo povinností žalobce, aby svoji poplatkovou povinnost splnil spolu s podáním žaloby, a proto ke vzniku průtahu nesplněním své poplatkové povinnosti přispěl. Odvolací soud považoval za dostačující zadostiučinění konstatovat, že v době po uplynutí patnácti dnů po zahájení řízení do doby vydání usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku bylo porušeno právo žalobce, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy a vady řízení. Dovolatel namítá, že přestože soudy konstatovaly, že k určitým průtahům v řízení došlo, neuznaly jeho nárok na odškodnění. Tvrdí, že Okresní soud v Ostravě svojí liknavostí a průtahy zapříčinil stav, kdy věc mnoho roků ležela nečinně a majetek původního dlužníka byl mezitím převeden na třetí osoby. Za otázku zásadního právního významu považuje, zda závěry Evropského soudu pro lidská práva ohledně výše přiznávaného zadostiučinění je nutné aplikovat také v českém právu. Dovolatel dále tvrdí, že odpůrčí žaloba je vedena vůči Transkorekta s. r. o., která není v konkursu, a není žádný důvod, aby soud již dávno z úřední povinnosti nezrušil usnesení o přerušení řízení a věc rozhodl. Okresní soud v Ostravě se snažil opakovaně řízení 60 C 123/2001 přerušovat a nelogicky a bezdůvodně ho stále spojoval s věcí 64 C 64/2000, které se však týkalo jen a pouze odpůrčí žaloby na neúčinnost převodu nemovitostí a evidentně s věcí nemělo nic společného. Právní posouzení naprosto vadně a vágně kopíruje nedostatky skutkových zjištění a neuvádí ani proč by mělo stačit sdělení, že průtahy nastaly. K hodnocení jednotlivých okolností případu dovolatel uvedl, že soud jen iluzorně naznačil, že se jednalo o složitou věc a že řízení nebylo pro žalobce významné, když nepodal stížnost na průtahy v řízení. Žádný zákon mu však tuto povinnost neukládá, nadto si žalobce předsedovi soudu stěžoval v letech 1999-2005 na podivné průtahy de facto ve všech věcech týkajících se dlužníka Ostramo vlastněné V., jeho manželkou a firmou V. Transkorekta. Soud neprovedl navržené důkazy lékařskými zprávami ke stavu žalobce ani exekučními spisy dokladujícími platební neschopnost a velké vícenáklady žalobce zapříčiněné průtahy a nesprávným úředním postupem OS Ostrava. Dovolatel navrhl napadené rozsudky zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatel v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou, nepředkládá.
Na otázce zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že dostatečnou formou kompenzace pro žalobce bude konstatování porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. O tom jaká forma kompenzace bude pro žalobce dostatečným odškodněním rozhoduje soud a postupuje přitom podle ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice, že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Odvolací soud přitom odůvodnil, proč považuje konstatování porušení práva za vhodnou a dostatečnou formu morálního zadostiučinění. Otázka výše finančního zadostiučinění by mohla být odvolacím soudem řešena pouze v případě, že by odvolací soud dospěl k závěru, že samotné konstatování porušení práva ani jiná forma satisfakce nejsou dostatečnou náhradou. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Dovolatelem formulovaná otázka proto nemůže založit ani přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel dále poukazoval na to, že řízení trvá již osm let, avšak soudy posuzovaly pouze délku řízení do jeho přerušení. Nejvyšší soud se otázkou souběhu řízení hlavního a vedlejšího již opakovaně zabýval a dospěl k závěru, že zásadně je třeba do celkové doby řízení započítat i dobu po kterou bylo řízení přerušeno, a v takovém případě je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě či nikoliv (srov. část III. bod 3 Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. Cpjn 206/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, vše dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Z obsahu spisu však vyplývá, že žalobce se odškodnění za nepřiměřenou délku vedlejšího řízení domáhá samostatně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 90/2006, tedy vedle řízení hlavního, jehož délka je předmětem dovolání. Je tedy zřejmé, že žalobce uplatnil samostatně dva nároky na náhradu nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., kdy předmětem jednoho kompenzačního řízení učinil řízení vedlejší vedené pod sp. zn. 64 C 94/2000 a předmětem druhého řízení hlavní vedené pod sp. zn. 60 C 123/2000, obě vedená u Okresního soudu v Ostravě. Za této situace postupoval odvolací soud souladně se shora citovanou judikaturou, jestliže neposuzoval délku vedlejšího řízení z důvodu překážky věci zahájené podle §83 odst. 1 o. s. ř.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalobce namítá, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy lékařskými zprávami a exekučními spisy, pak ani tato námitka v posuzované věci proto nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska výkladu procesního práva.
Nad rámec dovolacího přezkumu lze pouze uvést dosažený judikatorní závěr, že dospěje-li soud k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, vysloví toto porušení ve výroku rozsudku ve věci samé, neboť se jedná o plnohodnotnou formu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu (srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu