ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2291.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2291/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Z. Ž., t.č. neznámého pobytu, zastoupeného opatrovnicí Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovaným: 1) P. N. , zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě-Porubě, J. Skupy 1639/21, 2) MUDr. J. P. , a 3) A. P. , oběma zastoupeným JUDr. Annou Antlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Sadová 2650/20, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 1/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. února 2011, č.j. 11 Co 1/2011-217, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 21. června 2010, č.j. 54 C 1/2005-194, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku (dále již „nemovitost“), a změnil jej pouze v nákladových výrocích. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že za situace, kdy je zde určitá kupní smlouva a další dohoda potvrzující žalobcův úmysl předmětné nemovitosti prodat žalovanému 1), nelze při absenci jiných relevantních důkazů dospět k závěru tvrzenému žalobcem, že tento neměl v úmyslu předmětné nemovitosti žalovanému 1) prodat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím své opatrovnice včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, avšak konkrétní otázku zásadního významu v dovolání neformuluje. Dovolatel pouze uvádí, že „v této souvislosti poukazuje na otázky, kterých se předmětné rozhodnutí dotýká a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to posuzování zastřeného právního úkonu, povinnost posuzovat platnost právního úkonu z pohledu naplnění všech náležitostí včetně neexistence rozporu s dobrými mravy rozhodujícím soudem z úřední povinnosti a právní posouzení svědectví z doslechu.“ Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobce nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje, proto je nemůže dovolací soud shledat přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího osudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck., pod č. C 5042]. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatele řádně v odvolacím řízení vypořádal, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Uplatňuje-li dovolatel ve svém dovolání také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí (odvolacího soudu) vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přehlíží, že tento dovolací důvod lze uplatnit toliko v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), tedy v případě diformních, resp. skrytě diformních rozhodnutí, o kterýžto případ zde nejde.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. splněny (vzhledem k tomu, že žalovaným podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly) nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu