ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2315.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2315/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) V. N. , a b) J. N. , (právních nástupců původní žalobkyně E. H., zemř. dne 29. března 2008), proti žalovaným 1) V. Č. , a 2) E. Č. , zastoupeným Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Křížkové schody 67, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 6 C 38/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. 26 Co 5/2008-122, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Nymburku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. srpna 2007, č.j. 6 C 38/2006-102, ve znění opravného usnesení ze dne 12. listopadu 2007, č.j. 6 C 38/2006-111, určil, že (původní) žalobkyně E. H., je vlastnicí specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 7. května 2004, podle které měla žalobkyně převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované, je ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatným právním úkonem, neboť tento úkon nebyl účastníky smlouvy – jak vyplynulo z provedeného dokazování - učiněn vážně. Ke změně skutkových tvrzení, resp. procesní obrany žalovaných, že předmětná smlouva ve skutečnosti vyjadřovala vůli žalobkyně darovat předmětné nemovitosti žalovaným, soud prvního stupně uvedl, že z obsahu účastníky uzavřené smlouvy nevyplývá, že má jít o darování nemovitostí. Podstatné náležitosti darovací smlouvy musejí být splněny i v případě, že by šlo o zastřený právní úkon.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se zcela i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že i kdyby v posuzované věci bylo možno předpokládat, že vůle účastníků směřovala k uzavření darovací smlouvy, není žádných pochyb o tom, že smlouva ze dne 7. května 2004 zcela postrádá podstatné náležitosti darovací smlouvy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody, tj. ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) cit. par. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jako „závažná právní otázka se žalovaným jeví ta, zda mohou kontrahenti uzavřít kupní smlouvu se všemi formálními náležitostmi a zda tato smlouva může být jako zastřený právní úkon považována za smlouvu darovací podle §41a odst. 1 občanského zákoníku.“ Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Neboť (původní) žalobkyně E. H. dne 29. března 2008 zemřela, soud prvního stupně usnesením ze dne 15. února 2011, č.j. 6 C 38/2006-158, rozhodl, že v řízení bude dále pokračováno na žalující straně s V. N. a J. N., jak je již obsaženo v záhlaví tohoto usnesení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo možno dovodit podle dovolateli uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod lze sice podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem dovolatelé prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou takovou otázku v podaném dovolání nevymezili (námitky týkající se rozsahu dokazování či nedostatečného odůvodnění rozhodnutí jsou ve smyslu cit. dovolacího důvodu právně irelevantní), takže v tomto směru zde nebylo způsobilého procesního podkladu k posouzení přípustnosti dovolání.
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) se dovolatelům nepodařilo založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Odvolací soud přitom rozhodl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který např. v rozsudku ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001 (in www.nsoud.cz ), zaujal právní názor, že uzavírají-li účastníci darovací smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o darování, vyjádřena v písemné formě; jinak darovací smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně, a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování.
Pokud dovolatelé v dovolání také brojili proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud (oba soudy) vycházel(y), nesprávně tím uplatnili dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze [tímto dovolacím důvodem se Nejvyšší soud může zabývat toliko za podmínek předvídaných v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tedy jen v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a)].
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť předpoklady pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady nevznikly) v dané věci splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu