ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2384.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2384/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova č. 26, proti žalovaným označeným jako 1) Ministerstvo vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, 170 34, a 2) Odboru vyšetřování PČR – Ostrava – město, 701 34, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 75/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 299/2008-26, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. května 2008, č.j. 34 C 75/2008-13, zastavil řízení o návrhu ve výše označené věci a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze závěru, že žalobce označil za žalované organizační složky České republiky, které nemají způsobilost být účastníkem řízení, jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Řízení proto bylo zastaveno s přihlédnutím k ustanovení §103 a §104 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. ledna 2009, č.j. 1 Co 299/2008-26, potvrdil uvedené usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V posouzení věci se ztotožnil se soudem prvního stupně. Připomněl mimo jiné, že k podmínkám řízení patří i způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení §19 o.s.ř., podle něhož má tuto způsobilost ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který nelze v řízení pokračovat, takže řízení bylo správně soudem prvního stupně zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. V takovémto případě nepřicházel v úvahu ani (případný) postup podle §43 odst. 1 o.s.ř. Toto usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 6. února 2009.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dne 2. dubna 2009 včasné dovolání. Poukazuje na přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Má za to, že u označení účastníků v předmětné žalobě šlo o vadu podání, která byla odstranitelná postupem podle §43 o.s.ř., za situace, kdy oba žalované útvary jsou orgány státu. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a přes svoji relativní stručnost je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud usnesení Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu nebyly seznány.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika), přičemž za něj jedná příslušná organizační složka státu. Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Ministerstvo je - jak výslovně uvádí ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu není právnickou osobou (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.); ani zákon nepřiznává ministerstvu způsobilost být účastníkem daného řízení. Obdobně není takto způsobilost být účastníkem řízení přiznávána Odboru vyšetřování PČR – Ostrava – město.
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání, apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obchodního zákoníku).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst. 1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační složky státu“.
Jestliže žaloba neobsahuje označení účastníků řízení, všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), je soud povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné.
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Soud je proto povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínky řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení.
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srovnej též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3. září 1997, Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1997).
V projednávané věci žalobce - jak je nepochybné z obsahu žaloby - označil za žalovaného Ministerstvo vnitra ČR a Odbor vyšetřování Policie ČR, ač nemají právní subjektivitu. Označení takto zvolených žalovaných bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaných v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností, popřípadě údajem o tom, čeho se žalobce domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat např. podle ustanovení §43 o.s.ř.
Žalobu tedy nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobcem úplně (přesně), určitě a srozumitelně označení žalovaní nemají způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevil-li žalobce v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěl, tedy uvedl-li v ní to, k čemu jeho vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon.
S přihlédnutím k obsahu dovolání, které je v zásadě zbudováno pouze na prostém konstatování, že v daném případě se jednalo toliko o vadu podání, na níž mělo být reagováno postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř., z výše vyloženého vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž žalobcem označení žalovaní nemají způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z nich náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu