ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2584.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2584/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, v právní věci žalobců a) M. T. , b) J. M. , c) J. M. , d) V. K. , a e) P. K. , zastoupených Mgr. Liborem Hronkem, advokátem Advokátní kanceláře Hronek & Bernardová, se sídlem v Praze 6, Slánská 1678/20, proti žalovaným 1) P. V. , a 2) Ing. V. V. , zastoupeným Mgr. Barborou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Pecháčkova 1245/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 180/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 31 Co 330/2009-395, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Benešově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2009, č.j. 10 C 180/2006-330, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že P. M., zemřelý dne 10. února 2008, byl ke dni své smrti vlastníkem (v rozsudku) označených nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal za prokázáno, že kupní smlouva ze dne 26. října 2005 (mezi původním žalobcem P. M. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími) byla uzavřena platně. Smlouva po formální stránce obsahuje všechny podstatné náležitosti, přičemž v řízení provedené důkazy (zejména výpověď notářské tajemnice I. N. v kontextu s výpověďmi žalovaných, svědeckými výpověďmi svědků V. a V., jakož i listinnými důkazy) pak zcela vyvracejí tvrzení žalobců o tom, že by vůle původního žalobce (prodávajícího) k uzavření uvedené smlouvy nebyla dostatečně vážná. Tyto důkazy rovněž vyvracejí tvrzení, že prodávající smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Soud prvního stupně s odkazem na zhodnocení důkazů dále uvedl, že odstoupení původního žalobce od předmětné kupní smlouvy považuje za neplatné, neboť tvrzení původního žalobce o tom, že mu nebyla uhrazena kupní cena, bylo vyvráceno provedeným dokazováním. Posuzovaná kupní smlouva nebyla ani tzv. lichevního charakteru, a nebyla shledána neplatnou ani pro příliš nízkou kupní cenu (když neplatná by byla ta kupní smlouva, která by se s přihlédnutím k okolnostem, za nichž byla sjednána, určením takové ceny příčila dobrým mravům).
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 31 Co 330/2009-395, podle §219 o. s. ř. ve věci samé potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (která považoval za správná a úplná) a ztotožnil se zcela i s jeho právním posouzením věci. Závěrem dodal, že i kdyby skutkový závěr o úhradě kupní ceny nebyl správný, zanikla by povinnost žalovaných uhradit kupní cenu započtením, když žalovaní v průběhu řízení takový kompenzační úkon učinili.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadeném meritorním výroku) nemá po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Nejvyšší soud tedy při posuzování přípustnosti dovolání prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tj. z hlediska rozhodovací činnosti vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soud nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře dovolacího soudu, anebo o otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
V tomto směru ovšem žalobci ve svém dovolání žádnou právní otázku, jež měla být odvolacím soudem řešena v napadeném rozhodnutí, pro meritorní rozhodnutí byla určující a po právní stránce činila rozhodnutí zásadního významu, neformulují. Jak se totiž podává z obsahu podaného dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), žalobci sice formálně v dovolání uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak ve skutečnosti při uplatněné dovolací argumentaci zpochybňují (kromě právního posouzení věci) i skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud (a jimiž je při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolací soud vázán), upřednostňují svou skutkovou verzi případu (tedy fakticky uplatňují i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. založený na tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a na tomto jiném skutkovém základě pak (v rámci polemiky s právním posouzením věci odvolacím soudem) dospívají k jinému právnímu závěru. Žalobci však opomíjejí, že k takto tvrzeným okolnostem se ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží a že sama okolnost, že dovolatel v dovolání uplatňuje (oproti odvolacímu soudu) odlišný právní názor, přípustnost jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ještě nezakládá.
Kromě toho je třeba uvést, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (a jímž byl - opakovaně zdůrazněno - při posuzování přípustnosti tohoto dovolání vázán i Nejvyšší soud), umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak je vyjádřen v perfektně odůvodněném písemném vyhotovení napadeného rozsudku (Nejvyšší soud v této souvislosti také kvituje, že i soud prvního stupně zcela dostál své zákonné povinnosti plynoucí z §157 odst. 2 o. s. ř. a ve svém písemném vyhotovení rozsudku naprosto vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem vyložil všechny podstatné skutkové a právní momenty rozsouzené věci, včetně příkladného vyložení zhodnocení jím provedených důkazů, zdůvodnění, ze kterých a proč provedených důkazů činil dílčí skutková zjištění, a proč z jiných důkazů taková zjištění nečinil). Z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení jak dovoláním napadeného rozsudku, tak i rozsudku soudu prvního stupně, je dále zřejmé, že oba soudy při právním posouzení zjištěného skutkového stavu věnovaly pečlivou pozornost všem okolnostem z hlediska zkoumání platnosti předmětné převodní smlouvy, takže právní názor žalobců, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, in eventum že původní žalobce od této smlouvy po právu odstoupil, je pouze důsledkem odlišného právního názoru žalobců, který - jak bylo již zmíněno - přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu je přitom zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu řešící i problematiku tzv. lichevních smluv či smluv, při nichž mělo dojít k tzv. neúměrnému zkrácení (k tomu kromě již odvolacím soudem cit. judikátů srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009; tato rozhodnutí jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobci s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu