ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2594.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2594/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Danielou Přibylovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Koubkova 1726/8, proti žalované Rakouské republice, zastoupené Rakouským kulturním fórem v Praze – kulturním oddělením Velvyslanectví Republiky Rakousko, se sídlem v Praze 1, Jungmannovo nám. č. 18, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 259/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 1 Co 248/2008-13 , takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 1 Co 248/2008-13, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2008, č.j. 32 C 259/2007-9, se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 1 Co 248/2008-13, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2008, č.j. 32 C 259/2007-9, kterým bylo řízení v označené věci zastaveno, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se po žalované domáhal zaslání omluvy za to, že dne 27. dubna 2005 nebyl vpuštěn na autorské čtení, pořádané v Rakouském kulturním institutu v Praze. Ztotožnil se s postupem soudu prvního stupně, který zkoumal ve smyslu ustanovením §103 o.s.ř., zda jsou splněny předpoklady, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Zde připomněl, že občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci soudů České republiky ve vztahu k cizině, takže soud prvního stupně správně vyzval žalovanou podle ustanovení §47 odst. 3 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, aby sdělila, zda se dobrovolně podrobí pravomoci českých soudů s doložkou, že nedojde-li ve stanovené lhůtě jednoznačné sdělení, bude se mít za to, že nemá námitek proti tomu, aby řízení bylo zastaveno pro nedostatek podmínek řízení (§101 odst. 4 o.s.ř.). Protože žalovaná na tuto výzvu nereagovala, bylo řízení ve smyslu již zmíněných ustanovení zastaveno.
Usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne 24. prosince 2008 a téhož dne nabylo právní moci.
Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal žalobce dovolání v elektronické podobě dne 9. února 2009 (originál předložen soudu prvního stupně dne 13. února 2009), doplněné podáním ustanovené zástupkyně dne 5. května 2009. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce je přesvědčen, že není třeba postupovat podle §47 odst. 3 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb., neboť pravomoc českých soudů je ve věci dána. Rakouská republika v dané věci nevystupovala jako suverénní nositel moci, nýbrž jako právnická osoba jednající ve vztazích, které jsou charakterizovány právní rovností účastníků (mezi něž patří i právo na ochranu osobnosti), a jako taková nepožívá imunitu ve smyslu imunity funkční. V této souvislosti dovolatel odkazuje na dřívější judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně na rozsudek ze dne 25. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, dále na publikaci J. Malenovského: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část, a jeho poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému (4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita 2004, str. 32), ze kterých lze vyvodit závěr, že vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuelních pracovních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát- nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc českých soudů“. Dále dovolatel upozorňuje, že ve sporech týkajících se cizího státu rozhodují podle ustanovení §9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. jako soudy prvního stupně krajské soudy, domnívá se, že je tedy dána pravomoc Městského soudu v Praze jako soudu věcně příslušného. Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Poté usnesení odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Jak již bylo zmíněno, soudy obou stupňů vyšly v dané věci, týkající se žaloby na ochranu osobnosti, z úvahy, že v ní nejsou splněny podmínky řízení ve smyslu ustanovení §103 o.s.ř., protože žalovaná není podle příslušných ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním podrobena pravomoci českých soudů.
Podle ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších předpisů), pravomoci českých soudů nejsou podrobeny cizí státy a osoby, jež podle mezinárodních smluv nebo jiných pravidel mezinárodního práva anebo zvláštních českých právních předpisů požívají v České republice imunity.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb., ustanovení odstavce 1 platí i ohledně doručování písemností, předvolávání uvedených osob za svědky, výkonu rozhodnutí nebo jiných procesních úkonů.
Podle ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb. pravomoc českých soudů je však dána, jestliže:
a) předmětem řízení je nemovitý majetek států a osob uvedených v odstavci 1, nacházející se v České republice, nebo jejich práva na takových nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného,
b) předmětem řízení je dědictví, v němž osoby uvedené v odstavci 1 vystupují mimo rámec svých úředních funkcí,
c) předmět řízení se týká výkonu povolání nebo obchodní činnosti, které osoby uvedené v odstavci 1 provádějí mimo rámec svých úředních funkcí,
d) cizí stát nebo osoby uvedené v odstavci 1 se dobrovolně podrobí jejich pravomoci,
e) to vyžaduje uskutečňování mezinárodních sankcí, k jejichž dodržování je Česká republika zavázána na základě svého členství v Organizaci spojených národů nebo v Evropské unii.
Podle ustanovení §47 odst. 4 zákona č. 97/1963 Sb., doručení v případech uvedených v odstavci 3 zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí. Nelze-li takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností, popřípadě k obhájení práv.
Dovolání správně poukazuje na skutečnost, že se Nejvyšší soud České republiky zabýval obdobným případem jako je případ posuzovaný v usnesení ze dne 25. června 2008, sp.zn. 21 Cdo 2215/2007. Proto v souladu s úvahami obsaženými ve zmíněném zrušovacím rozhodnutí lze konstatovat, že v projednávané věci se nejedná o žádný z případů upravených v ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb.; protože se mezinárodní smlouvy ani zvláštní české právní předpisy výslovně nezabývají vymezením obsahu imunity cizího státu v České republice. Je proto nutno ve smyslu §47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. odvíjet odpověď na tuto otázku z pravidel mezinárodního práva, a v tomto rámci přihlédnout i k nauce v oblasti mezinárodního práva (k hierarchii pramenů mezinárodního práva srov. Čl. 38 odst. 1 Statutu Mezinárodního soudního dvora publikovaného vyhláškou č. 30/1947 Sb., o chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných dne 26. 6. 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní organisaci, konané v San Francisku, ve znění pozdějších předpisů).
V usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 2008, sp.zn. 21 Cdo 2215/2007, se připomíná, že obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního poměru. Je tak mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v závěr (viz Report of the Working Group on Jurisdictional Immunities of States and Their Property, text UN Doc. A/CN.4/L.576, annex at p. 58), že stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních společnostech, apod. - tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Působí-li státy „jako běžné subjekty občanskoprávních poměrů upravených pravidly mezinárodního práva soukromého“ (Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná část, a jeho poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4. opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita 2004, str. 32), je vzhledem k této povaze věci přiměřené, že uvedená skutečnost nachází svou reflexi rovněž v rozsahu výsad a imunit státu. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních vztahů podřazených úpravě občanského zákoníku, charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity, a že je proto v těchto věcech dána pravomoc českých soudů.
Odvolací soud však při svém rozhodování vyložené okolnosti nebral zcela zřejmě v úvahu. Proto nelze jeho dovoláním napadené usnesení hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací je proto podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto usnesení zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu