ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2662.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2662/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3 a 2) V. J., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 44/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2007, č.j. 1 Co 358/2006-362, takto:
I.. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. května 2005, č.j. 32 C 44/94-286, zamítl žalobu, aby žalované České republice bylo uloženo v konceptu vyšetřovacího spisu a ve dvou trestních spisech vyznačit, že údaj „T. H.“ se nahrazuje údajem „T. P.“ (výrok I.), aby bylo vysloveno, že konkretizované úkony učiněné žalovanými v roce 1993 byly provedeny neoprávněně (výrok (II.), aby žalované bylo uloženo zdržet se užívání a nakládání s obrazovými snímky, jejich kopiemi a filmovým negativem zachycujícím podobu žalobce (výrok III.), aby bylo vysloveno, že zadržením žalobce Policií ČR, konkrétně žalovaným, byla neoprávněně omezena osobní svoboda žalobce (výrok IV.), aby bylo vysloveno, že osobní prohlídkou vykonanou na žalobci Policií ČR, konkrétně žalovaným, bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce (výrok V.) a aby bylo vysloveno, že nátlakem vyšetřovatele Policie ČR – Úřadu vyšetřování hl.m. Prahy mjr. V. J. byla porušena základní lidská práva žalobce (výrok VI.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek (výroky VII. a VIII.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. října 2007, č.j. 1 Co 358/2006-362, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel z důkazů, které byly v řízení provedeny před soudem prvního stupně, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že druhý žalovaný není v tomto sporu pasivně legitimován, protože jeho úkony souvisely s výkonem jeho pracovních povinností a jeho postup nelze hodnotit jako exces. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že provedenými důkazy nebyl shledán exces v postupu příslušníků policie, a proto nelze dovodit ani odpovědnost první žalované podle ustanovení §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., takže vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že soud prvního stupně v řízení vždy nejednal a nerozhodoval zákonným soudcem, že rozhodoval vyloučený soudce a že mu v průběhu řízení nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem. Namítá rovněž, že soud neprovedl všechny důkazy, které žalobce navrhl, přičemž dospěl k závěru, že se mu nepodařilo prokázat porušení jeho osobnostních práv. Připomíná, že zásadní význam po stránce právní může rozhodnutí mít i v případě, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V této souvislosti poukazuje zejména na judikaturu Ústavního soudu a na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2009, sp.zn. 28 Cdo 999/2009. Domnívá se, že za první žalovanou mělo jednat Ministerstvo spravedlnosti a nikoli Ministerstvo vnitra, o čemž nebyl soudem poučen. Nesprávné právní hodnocení věci spatřuje v závěru obou soudů že jim nepřísluší přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 a §13 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004, usnesení téhož soudu ze dne 31. ledna 2006, sp.zn. 30 Cdo 111/2006). Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. sice může výjimečně přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit, ovšem je tomu tak pouze v případech, kdy otázka, zda je či není řízení před soudy nižších stupňů postiženo vadami, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v sešitě č. 7 z roku 2004 časopisu Soudní judikatura, nález Ústavního soudu ze dne 9. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, ze dne 28. února 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07, a ze dne 9. července 2009, sp. zn. II. ÚS 944/09, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. prosince 2010, sp.zn. 26 Cdo 227/2010). O takovou situaci však v posuzovaném případě zjevně nejde, neboť se nejedná bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; není proto splněna podmínka existence právní otázky zásadního významu. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Pokud z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatel na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalovaným v daném řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu