ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2688.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2688/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. H. , zastoupeného, JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 40.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 25 C 146/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2010, č. j. 64 Co 371/2009 – 63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictví níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 40.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak tento rozsudek, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 5. 2009, č. j. 25 C 146/2009 – 44.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 28. 2. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož v daném případě bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 40.000,- Kč, nemůže být dovolání přípustné. Je ovšem nutno poznamenat, že dovolatel se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti přípustnosti dovolání. Avšak nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání může být přípustné, dospěje-li Nejvyšší soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam, přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. a dovolání žalobce odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. května 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu