ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2725.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2725/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. F. H., CSc., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 6, proti žalované České republice jednající 1) Ministerstvem vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3 a 2) Ministerstvem spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 9/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. ledna 2006 (správně 2007), č.j. 1 Co 222/2006-120, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. května 2009, č.j. 1 Co 222/2006-155, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2006, č.j. 34 C 9/2004-92, výrokem I. zamítl žalobu proti žalované na určení, že „nerespektováním opakovaných požadavků žalobce, orgány činnými v trestním řízení, ze dne 11. 3. 2000, 24. 10. 2000 a 5. 11. 2002, aby byl podrobně seznámen s povahou a důvodem svého obvinění, které mu bylo sděleno opatřením vyšetřovatele P ČR K Ústí nad Labem pod č.j. ČVS: KVSV-246/20-Hz-98 ze dne 1. 3. 2000 pro údajné spáchání trestného činu dle §250/1,4 trestního zákona bez uvedení konkrétních skutečností, které by nasvědčovaly s vyšším stupněm pravděpodobnosti, že ve sdělení obvinění byl uvedeným jednáním tento trestný čin spáchán, došlo ze strany žalovaných ke zkrácení práva žalobce na spravedlivý proces a tím k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti“. Výrokem II. zamítl žalobu proti žalované jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR na určení, že „rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby z důvodu §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu, dále o zamítání jeho žádosti o propuštění z vazby a o prodloužení této vazby na návrh státní zástupkyně, učiněné Okresním soudem v Ústí nad Labem a Krajským soudem v Ústí nad Labem usneseními ve výroku vyjmenovanými, byla učiněna postupem a výkladem ustanovení trestního řádu bez ústavní konformity a kontextu výkladu Evropského soudu pro lidská práva, čímž došlo k porušení základních práv žalobce na spravedlivý proces a tím i k neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu osobnosti podle §11 obč. zák., čímž byla snížena i jeho důstojnost a vážnost ve společnosti“. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná jednající Ministerstvem spravedlnosti ČR zaplatila žalobci nemajetkovou újmu v částce 100.000,- Kč podle §13 odst. 2 obč. zák. a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2006 (správně 2007), č.j. 1 Co 222/2006-120, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 28. května 2009, č.j. 1 Co 222/2006-155, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv ve zkrácení svých práv na spravedlivý proces spočívající v postupu orgánů činných v trestním řízení, a v jejich rozhodnutích, která v případě sdělení obvinění měla být nedostatečně odůvodněna a v případě rozhodování o vazbě měla být učiněna sice podle trestního řádu, avšak bez ústavní konformity a kontextu výkladu Evropského soudu pro lidská práva. Odvolací soud dovodil, že právo na spravedlivý proces, které je garantováno Listinou základních práv a svobod, však mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany nepatří, neboť žádné soudní řízení není součástí integrity fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do práv žalobce chráněných ustanovením §11násl. obč. zák. a není tak dána ani odpovědnost žalované podle ustanovení §13 obč. zák. Posuzovaný zásah vůči žalobci ze strany orgánů činných v trestním řízení byl proveden při výkonu jejich povinností v rámci zákonné licence. Výjimkou by bylo pouze excesivní jednání, které však nebylo v řízení tvrzeno a nebylo jej možno dovodit ani ze žalobcem namítaných nálezů Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Připomíná, že ke zjištění skutkového stavu věci nebyly vůbec provedeny žalobcem navržené důkazy, ale byla konstatována pouze jejich existence, aniž bylo přihlédnuto k jejich obsahu a hodnotám, prokazujícím oprávněnost žalobních návrhů. Tím došlo podle žalobce i k nesprávnému právnímu posouzení věci, což je dalším porušením práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 C do 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu