ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2762.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2762/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Mgr. I. B., zastoupeného Mgr. Petrou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovanému Hnutí Duha-Přátelé Země Česká republika, se sídlem v Brně, Bratislavská 215/31, zastoupenému JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 52/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. února 2009, č.j. 1 Co 193/2008-338, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta se sídlem v Brně, Moravské náměstí č. 3.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. března 2008, č.j. 24 C 52/2003-311, zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobci doporučený dopis obsahující omluvu ve znění: „Omlouváme se I. B. za náš výrok, že jeho článek o havárii černobylské jaderné elektrárny „Kdo se bojí jádra?“, publikovaný v roce 1998 v časopise Reflex č. 18, jenž byl přetištěn jako inzerce ČEZ, a.s. dne 30. 6. 1998 v denících Rovnost, Horácké noviny a Podnikání+, obsahuje „mnohá z odborného hlediska doslova směšná tvrzení“. Dále se I. B. omlouváme za náš výrok, že v tomto článku publikoval „lživou osobní pomluvu poradce ministra životního prostředí“. Hnutí Duha-Přátelé Země Česká republika, Brno“, a nahradil žalobci nemajetkovou újmu v penězích ve výši 100.000,- Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. února 2009, č.j. 1 Co 193/2008-338, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv výše uvedenými výroky obsaženými v tiskové zprávě žalovaného nazvané „ČEZ financuje reklamní kampaň, postavenou na osočování odpůrců“ ze dne 3. července 1998 zaslané 30. června 1999 redaktorce ČTK S. R. Tisková zpráva byla reakcí na článek žalobce „Kdo se bojí jádra“ publikovaný v časopisu Reflex č. 18/1998. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že kritika žalovaného je ve vztahu k žalobci u obou hodnotících úsudků zcela přiměřená a nejde tedy o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce podle §11násl. občanského zákoníku (dále jen obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vytýká oběma soudům nesprávné právní posouzení věci, přičemž vymezuje otázky zásadního právního významu takto: - zda se v dané věci jedná o skutková tvrzení nebo o hodnotící úsudky, případně pak o kritiku přípustnou či nepřípustnou
- zda osoba tzv. veřejného zájmu může být vystavena nařčení, že se dopouští lži, aniž by jí byla poskytnuta soudní ochrana s odkazem na její povinnost snášet širší rozsah zásahů do svých osobnostních práv, včetně širšího rozsahu hodnotících úsudků
- zda lze dva pravdivé výroky posoudit jako ve výsledku lživé, a to pouze s odkazem na jejich spojení v jedné větě.
Odkazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. usnesení ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, rozsudek ze dne 15. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, a rozsudek ze dne 27. října 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000). Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný a navrhl jeho odmítnutí případně zamítnutí.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k předpokladům odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009), nevyjímaje v to ani dovolatelem zmíněná rozhodnutí - usnesení ze dne 10. července 2008, sp. zn. 30 Cdo 1315/2008, rozsudek ze dne 15. července 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/2004, a rozsudek ze dne 27. října 2000, sp. zn. 30 Cdo 964/2000. Právní otázky zdůrazněné dovolatelem se pak upínají především k této posuzované konkrétní věci, takže jim proto nelze ani přisuzovat případný judikatorní přesah. Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. a 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2, §17 odst. 1 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalovaného, představována částkou 7.860,-Kč(§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu