ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2955.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2955/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. Č. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 74/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2008, č. j. 25 Co 235/2008 - 71, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, č. j. 26 C 74/2007 - 48, přiznal žalobkyni částku 30.000,- Kč jako náhradu nemateriální újmy, kterou měla žalobkyně utrpět v důsledku nepřiměřeně dlouhého dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. D 423/90. Co do zbývající částky 270.000,- Kč žalobu zamítl.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni dalších 20.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že dědické řízení po zemřelé M. K., vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. D 423/90, ve kterém byla žalobkyně jedním ze čtyř účastníků, bylo zahájeno dne 16. 8. 1990. Dne 18. 11. 1990 jedna z dědiček, E. A., zemřela. Zůstavitelka zanechala závěť ve prospěch své dcery E. A., jejíž platnost však byla napadena vnučkami zůstavitelky, mj. i žalobkyní. Dne 26. 7. 1995 bylo vydáno usnesení ukládající pozůstalým vnučkám podat ve lhůtě jednoho měsíce návrh na určení neplatnosti závěti. Dne 30. 6. 2000 byla stanovena čistá hodnota dědictví na 108.500,29 Kč a bylo rozhodnuto o jeho vypořádání. Dne 28. 5. 2001 bylo toto rozhodnutí odvolacím soudem zrušeno. Dne 15. 10. 2001 byla soudní komisařka JUDr. H. vyloučena z projednávání věci. Dne 27. 11. 2001 bylo rozhodnuto o osvobození žalobkyně od soudních poplatků a dne 15. 2. 2002 bylo vydáno usnesení o určení dědictví a jeho vypořádání, které nabylo právní moci dne 26. 10. 2002. Na jeho základě se žalobkyně stala spoluvlastníkem objektu bydlení v k.ú. D., který byl jediný předmětem dědictví, s podílem o velikosti jedné osminy.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době. Při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou dědického řízení přihlédl odvolací soud zejména ke složitosti řízení, kterou hodnotil jako nikoli banální (bylo potřeba doručovat do zahraničí, v průběhu řízení zemřela jedna z dědiček) a k jednání žalobkyně v původním řízení (nepodílela se na průtazích, vyřízení věci urgovala). Význam řízení pro žalobkyni nehodnotil jako vysoký. Předmětem řízení byl objekt bydlení, ovšem žalobkyně měla pro sebe bydlení zajištěno jinde a vypořádáním dědictví získala 1/8 vlastnického podílu na nemovitosti v hodnotě 111.500,29 Kč. Za adekvátní zadostiučinění odpovídající kritériím dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), odvolací soud považoval částku v celkové výši 50.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu potvrzujícího zamítavý výrok, napadla žalobkyně dovoláním, které následně doplnila prostřednictvím ustanoveného zástupce. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), když má za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Poukázala na skutečnost, že domek, který byl předmětem dědického řízení, za dobu trvání řízení zchátral a náklady na jeho opravu budou značně vysoké. Proto požaduje přiznat odškodnění v celkové výši 300.000,- Kč. Namítla, že odvolací soud řádně své rozhodnutí neodůvodnil, protože nevylíčil, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] pak žalobkyně spatřuje v tom, že odvolací soud bez dalšího uzavřel, že z objektivního hlediska nešlo o vysoký význam řízení pro žalobkyni ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, avšak žalobkyně dovozuje závěr o významu řízení zcela opačný, neboť se po celou dobu dědického řízení nacházela v sociálně i zdravotně tíživé situaci. Vyčetla odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, jak konkrétně na základě aplikace zákona došel k přiznané výši zadostiučinění. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je možno shledat jen za splnění podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo (z hlediska judikatorního) řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1312/2005, dostupné veřejnosti, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolatelka v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou, nepředkládá.
Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a odst. 1 a 3 OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Námitka žalobkyně, že předmět dědictví v průběhu nepřiměřeně dlouhého dědického řízení zchátral a bude nutno jej vynaložením nemalých prostředků opravit, není pro účely odškodnění nemateriální újmy právně významná. Smyslem odškodnění imateriální újmy v daném případě totiž není sanovat případnou materiální újmu, která mohla v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vzniknout.
Námitka žalobkyně ohledně toho, jak odvolací soud posoudil význam předmětu řízení pro ni ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, rovněž není důvodná, když posouzení významu předmětu řízení odvolacím soudem z hlediska jeho typu a okolností stojících na straně žalobkyně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), jakož i poměru hodnoty předmětu řízení k výši odškodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009), odpovídá hmotnému právu.
Přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. pro vady řízení, přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). Pokud žalobkyně namítá, že rozhodnutí odvolací soud není řádně odůvodněno, pak ani tato námitka v posuzované věci nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jejích nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. května 2011
JUDr. František Ištvánek, v.r.
předseda senátu