ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3167.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3167/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. Š. , zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, proti žalovaným 1) J. K. , a 2) R. R. , zastoupeným JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 288/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 12 Co 344/2008-315, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. listopadu 2008, č.j. 12 Co 344/2008-315, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 3. března 2008, č.j. 18 C 288/2002-285, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. března 2008, č.j. 18 C 288/2002-285, určil, že „žalobkyně je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny k nemovitostem, a to budovy č.p. 77, umístěné na pozemku p.č. 212, dále pozemku p.č. 212 a pozemku p.č. 213, to vše zapsané na listu vlastnictví č. 151, pro katastrální území N. H., obec N. H., okres O., vedeném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště v Olomouci“ (dále též „předmětné nemovitosti“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit určený soudní poplatek (výroky II. až III.). Po provedeném řízení uzavřel, že žalobkyně po právu odstoupila od kupní smlouvy, na základě které původně převedla na žalované svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem, čímž došlo k obnovení spoluvlastnického práva žalobkyně k tomuto nemovitému majetku.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. uvedl, že „okresní soud si pro účely svého rozhodnutí obstaral veškerá podstatná a rozhodná skutková zjištění, když veškeré procesně provedené důkazy vyhodnotil správně v souladu s kritérii §133 a násl. o. s. ř. v jejich jednotlivosti i v jejich vzájemné podmíněnosti včetně toho, že správně přihlédl ke všemu co v řízení vyplynulo, a co uvedly samy jeho účastnice. Proto odvolací soud na úplné a správné skutkové závěry okresního soudu, jak plynou z odůvodnění napadeného rozsudku, odkazuje, neboť se s nimi ztotožňuje, když posuzovanou problematiku beze zbytku postihují. V průběhu odvolacího řízení byla pouze aktualizována důkazní situace stran trestního řízení, když z rozhodnutí dovolacího soudu ve věci Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 6 T 196/2006 krajský soud zjistil, že dovolání obviněné Renáty Richterové proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 To 142/2007, bylo usnesením ze dne 27. 3. 2008, č.j. 8 Tdo 224/2008-601, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto. Dále odvolací soud zjistil z téhož spisu, z usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. VI. ÚS 1947/2008, že ústavní stížnost stěžovatelky R. R. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 224/2008, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 6 T 196/2006, byla odmítnuta.“ Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věc soudem prvního stupně a pro stručnost zcela odkázal na odůvodnění přezkoumávaného rozsudku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalované (dále již „dovolatelky“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozují z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle dovolatelek napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázku, která v rozhodnutí dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále protože řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Odvolací soud nesprávně posoudil, stejně jako soud prvního stupně, námitku dovolatelek týkající se rozsouzené věci, „tedy otázku, zda se v případě, že již byla žalobkyni pravomocně v trestním řízení přiznána náhrada škody ve výši kupní ceny, může žalobkyně domáhat určení vlastnictví k nemovitostem, za které jí již byla přiznána kupní cena.“ Podle dovolatelek tato otázka je zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání, neboť ještě nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. V další části svého dovolání dovolatelky vytýkají odvolacímu soudu řešení této otázky. Namítají, že oba soudy nesprávně (v rozporu s hmotným právem) posoudily otázku, zda žalobkyně měla důvod odstoupit od předmětné kupní smlouvy ve smyslu §517 odst. 1 obč. zák., a že rovněž v rozporu s hmotným právem také posoudily otázku, zda žalobkyně od uvedené smlouvy platně odstoupila. Konečně namítají, že soudy v rozporu s právem posoudily i otázku, zda žalobkyně s dovolatelkami uzavřela posuzovanou kupní smlouvu v omylu a zda tedy z tohoto důvodu je smlouva relativně neplatná podle §49a obč. zák. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání dovolatelek písemně nevyjádřila.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku rozporu s hmotným právem.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolatelky v dovolání uplatnily dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. založený na závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky ve svém dovolání pak konkrétně vymezily právní otázky, jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu určují a které odvolací soud podle jejich názoru řešil v rozporu s hmotným právem (otázka překážky věci rozsouzené, odstoupení od kupní smlouvy, uzavření kupní smlouvy v omylu).
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (in www.nsoud.cz), zaujal právní názor, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Dále judikoval, že jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, která jsou zásadně významná pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil či se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je nejen ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která ovšem nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Zaujal též právní názor, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci ) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Jinými slovy řečeno, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] i tehdy, jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy [(k právnímu posouzení věci) srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, in Soudní rozhledy č. 3/2001, str, 86).
V posuzované věci odvolací soud pro své meritorní rozhodnutí převzal jako správná a úplná skutková zjištění, která v řízení učinil soud prvního stupně. Odvolací soud přitom zcela ponechal stranou, že závěr soudu prvního stupně o skutkovém stavu (jak je rozveden na str. 5 v rámci druhého odstavce odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku) vychází (je postaven) ze (na) vzájemně si odporujících dílčích skutkových zjištění. Soud prvního stupně totiž na straně jedné z předmětné kupní smlouvy vzal za zjištěné, že „podpisem předmětné smlouvy oba prodávající současně potvrdili i převzetí kupní ceny v celém rozsahu“ , na straně druhé z výslechu žalobkyně měl zase za prokázáno, resp. za zjištěné, že „při podpisu kupní smlouvy na Městském úřadu v Uničově...kupní cena v hotovosti nebyla žalobkyni při podpisu této smlouvy vyplacena, a to ani následovně“ . V zápětí ovšem zase z výslechu žalované 2) učinil skutkové zjištění, že uvedená žalovaná „předala žalobkyni v hotovosti kupní cenu spoluvlastnického podílu v hotovosti.“ Přitom výše učiněná zjištění o uzavření kupní smlouvy, ale také o nezaplacení kupní ceny, soud prvního stupně následně negoval dalším dílčím zjištěním: „z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2005, sp. zn. 6 T 196/2006 (č.l. 228-233 spisu), že žalovaná 2)...vylákala na žalobkyni uznání vlastního podpisu na kupní smlouvě, když před ní zatajila, že se jedná o ověření podpisu na kupní smlouvě, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že podpisem kupní smlouvy prodávající stvrzuje převzetí kupní ceny, zatímco žalobkyně byla v domnění, že se jedná pouze o ověření podpisů na smlouvě týkající se prodeje toliko spodní části domu, kdy ve skutečnosti žalovaná 2) ani při ověření podpisů dne 22. 5. 2002 ani později nezaplatila kupní cenu uvedenou v předmětné kupní smlouvě ve výši 780.000,- Kč.“
V daném případě tedy rozsudek odvolacího soudu je postaven na (shora citovaných) vzájemně si odporujících dílčích skutkových zjištěních (jež odvolací soud převzal z rozhodnutí soudu prvního stupně), což navodilo situaci, kdy takto vadně zjištěný skutkový stav (již z povahy věci) objektivně znemožňoval odvolacímu soudu přistoupit k právnímu soudu věci, neboť platí zásada, že bez skutkového základu (jedno-li, zda nebyl zjištěn vůbec, nebo sice byl, ale je neurčitý anebo je – jako tomu bylo v tomto případě - pro svou obsahovou vnitřní rozpornost nesrozumitelný) není možné činit jakýkoli právně kvalifikační závěr v meritu věci; byl-li přesto učiněn, není zde právně relevantního podkladu k jeho přezkumu a v takovém případě nezbývá, než uzavřít, že právní posouzení takového „skutku“ je nesprávné. Za tohoto stavu je ovšem Nejvyššímu soudu upřena možnost na základě podaného dovolání, v němž dovolatelky namítají právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu, v rozsahu podle §242 odst. 1 o. s. ř. věcně přezkoumat napadené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť tomu brání uvedené rozpory mezi dílčími skutkovými zjištěními, jež jsou jinak zásadně významné pro právní posouzení věci a které v dovolacím řízení nelze odstranit (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z vyloženého je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d ost. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu