ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3212.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3212/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců: a) Ing. V. P. , a b) Mgr. H. M., rozené P. , oběma zastoupených JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 16, proti žalované Ing. I. P., Csc. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 21, o určení že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 217/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2011, č.j. 19 Co 102/2010-199, takto:
I. Dovolaní žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160 Kč,- do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Machourka, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 16.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č.j. 17 C 217/96-173, určil, že „žalobce a) a žalobkyně b) jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý v ideální 1/6 garáže zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Brno-město, na LV 1033 pro obec B., k.ú. S. na p.č. 485“ (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. února 2011, č.j. 19 Co 102/2010-199, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále již „o.s.ř.“) ve věci samé potvrdil (výrok I.), změnil, jen co se týká nákladů řízení u soudu I. stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, které vychází ze správného závěru o skutkovém stavu věci a odkázal na jeho odůvodnění. Uzavřel, že žalobce a) a žalobkyně b) jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu, každý v id. 1/6 na předmětné garáži, neboť spoluvlastnický podíl nabyli jako dědici původního žalobce JUDr. V. P., který, jakožto obdarovaný původním žalovaným 1), jakožto dárcem, nabyl id. 1/3 předmětné garáže na základě darovací smlouvy ze dne 1.6.1992. Původní žalovaný 1) následně smlouvou z 19.4.1996 zamýšlel převést spoluvlastnický podíl na předmětné garáži o velikosti ½ na původního žalovaného 2), avšak s ohledem na dřívější převod 1/3 spoluvlastnického podílu původnímu žalobci již byla smlouva v rozsahu tohoto podílu absolutně neplatná, s ohledem na ust. §37 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelka uvádí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, protože jednak řeší právní otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně; dále, že řeší otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem rozhodována a konečně, že řeší otázku v rozporu s hmotným právem. Nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů spočívá, dle dovolatelky, v aplikaci jiné právní normy na zjištěný skutkový stav, neboť soudy chybně aplikovaly občanský zákoník ve znění novely č. 131/1982 Sb., již neplatné v době uzavření darovací smlouvy, místo občanského zákoníku ve znění platném v době převodu, tedy v roce 1992, a sice zákona č. 509/1991 Sb. Dále pak dovolatelka uvádí, že předmětná darovací smlouva se odvolává, pokud jde o nabývací tituly, na dvě odevzdávací listiny, jejichž předmětem nemohla být předmětná garáž, neboť v této době ještě neexistovala, a že darovací smlouva, pokud jde o garáž, nebyla uzavřena vážně, určitě a srozumitelně (odvolává se při tom na nález ÚS sp.zn. I. ÚS 222/2000 – nezbytnost rozlišovat hodnotící kritéria určitosti a srozumitelnosti právních úkonů, jejichž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem). Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedli, že rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. K namítané aplikaci chybné právní normy uvedli, že chybnou citaci obsahuje pouze rozhodnutí soudu I. stupně, nikoli rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému dovolání směřuje, navíc pak z hlediska dané problematiky šlo o to, že k účinnosti smlouvy se vyžadovala registrace státního notářství, přičemž toto bylo obsaženo i v právní úpravě účinné před 1.1.1992. K další dovolatelčině argumentaci pak žalobci uvedli, že pro právní posouzení věci není rozhodující, zda darovací smlouva obsahovala nabývací titul k předmětné garáži, nýbrž to, zda ke dni uzavření darovací smlouvy předmětná garáž existovala a zda vůlí dárce a obdarovaného bylo převést i část spoluvlastnického podílu ke garáži dárce na obdarovaného. Odvolací soud odpověděl na tuto otázku kladně a žalobci se s jeho odůvodnění plně ztotožňují. Navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc nelze uzavřít, že by předběžnou právní otázku platnosti darovací smlouvy ze dne 1. června 1992 řešil odvolací soud v napadeném rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, když na základě zjištěného skutkového stavu dovodil, že kupní smlouva z 19. dubna 1996 je neplatná, neboť 1/3 garáže byla platně převedena darovací smlouvou již k 1. červnu 1992. Jestliže z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod číslem 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod číslem 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za písemné vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [viz. ustanovení §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 a navýšená o 30% podle §19a] a z náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu