ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3220.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3220/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,077.478,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 65/2007 - 24, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2011, č. j. 54 Co 143/2008-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2011, č. j. 54 Co 143/2008-83, vydaným poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 30. 7. 2009, č. j. 54 Co 143/2008-48, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 30 Cdo 1151/2009-71, změnil výrok II. rozsudku soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 94.250,- Kč, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Odvolací soud s ohledem na v mezidobí vydaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod R 58/2011, přehodnotil výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízní o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, co do požadavku na náhradu škody (ušlého zisku), pak odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 30 Cdo 1151/2009-71.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl zamítnut nárok žalobkyně na zaplacení majetkové škody, podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu dosud neřešené v judikatuře Nejvyššího soudu považuje:
1. zda může vlastníkovi (části) nemovitosti vzniknout škoda v důsledku toho, že musel pro změnu cenových předpisů a znaleckých metodik uhradit bývalému manželovi na vypořádání podílů reálnou tržní cenu jeho spoluvlastnického podílu, namísto původně stanovené výhodnější ceny, a zda je tato škoda ušlým ziskem nebo skutečnou škodou,
2. zda může účastníku, který usiluje o přiznání nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů do výlučného vlastnictví, vzniknout škoda z toho titulu, že nemohl nemovitost po určitou dobu výlučně užívat, požívat její plody a užitky, a jinak s ní volně nakládat, a zda taková škoda představuje škodu skutečnou či ušlý zisk, a jak lze tuto škodu vyčíslit.
Žalobkyně dovozuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka dále k otázce první uvádí, jakým způsobem se v průběhu času měnilo znalecké oceňování nemovitostí, s tím, že dříve bylo nabytí nemovitosti příznivější, neboť cena určená znalcem byla nižší než reálná cena nemovitosti. Postupy a principy, které se v tehdejší době uplatňovaly, neumožňovaly stanovení reální tržní hodnoty. V dřívější době by tedy žalobkyně zaplatila za podíl nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (dále též BSM) cenu příznivější, než činila jeho reálná tržní hodnota. Tento rozdíl pak dle názoru žalobkyně představuje ušlý zisk. K otázce druhé dovolatelka tvrdí, že jí majetková škoda vznikla tím, že nemohla na nemovitosti profitovat sama, ale musela se dělit se svým bývalým manželem. Nemožnost žalobkyně nakládat s nemovitostí jako její výlučný vlastník je třeba vykládat v širším kontextu, tj. nejen ve vztahu k reálné hodnotě nemovitosti a jejímu případnému růstu, ale obecně k možnosti výkonu všech vlastnických práv – oprávnění věc držet, užívat, požívat. Žalobkyni bylo v důsledku nepřiměřené délky řízení znemožněno vykonávat plně všechna tato práva, čímž na její straně vznikla majetková škoda. Dovolatelka argumentuje tím, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002 přiznal majetkovou hodnotu samotnému užívacímu právu k nemovitosti, a proto musí mít a minori ad maius majetkovou hodnotu i právo vlastnické. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje i způsob vyčíslení této škody. Žalobkyně navrhla rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně v části, v níž zamítly nárok žalobkyně na náhradu majetkové škody, zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dovolatelkou formulované otázky měly po právní stránce zásadní význam.
První otázka, zda může vlastníkovi (části) nemovitosti vzniknout škoda v důsledku toho, že musel pro změnu cenových předpisů a znaleckých metodik uhradit bývalému manželovi na vypořádání podílů reálnou tržní cenu jeho spoluvlastnického podílu, namísto původně stanovené výhodnější ceny, byla do značné míry zodpovězena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 30 Cdo 1151/2009-71, ve kterém Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že takový hypotetický rozdíl nelze považovat za škodu, neboť neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxi. Uvedené platí i pro v tomto dovolání uplatněnou námitku, že dřívější postup znalců při stanovení ceny nemovitosti byl pro žalobkyni (nabyvatelku nemovitosti) výhodnější, neboť nereflektoval skutečnou hodnotu nemovitosti, ale cenu nižší, a proto by i výše vypořádacího podílu pro bývalého manžela byla pro žalobkyni výhodnější. Rozdíl v ceně nemovitosti, který vznikl na základě změny právních předpisů a změny metody oceňování nemovitostí, nemůže představovat ani ušlý zisk. Co je možno považovat za ušlý zisk vymezil Nejvyšší soud rovněž ve svém předešlém zrušujícím rozhodnutí v této věci. Nepřiléhavý je odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1085/2006, kde se jednalo o naprosto odlišný případ. V uvedeném případě byl skutkový stav postaven na tom, že žalobce měl uzavřenu smlouvu o smlouvě budoucí o prodeji nemovitostí za stanovenou cenu, k uzavření této smlouvy však ve stanovené době nedošlo z důvodu protiprávního jednání žalované. Majetek žalobce se tedy ke dni, do kdy měla být nejpozději uzavřena kupní smlouva, nerozmnožil, jak žalobce důvodně očekával. Uvedený případ však nemá žádné společné rysy se způsobem oceňování nemovitostí, který namítá žalobkyně v této věci, a souhlasit nelze ani s jí učiněným výkladem pravidelného běhu věcí. Řešení dovolatelkou uplatněné právní otázky vyplývá z ustáleného výkladu pojmů škoda a ušlý zisk, a tudíž tato otázka nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Druhá dovolatelkou položená otázka je otázkou hypotetickou, pomocí jíž se žalobkyně dotazuje, zda může jednomu z bývalých manželů vzniknout škoda tím, že v důsledku nepřiměřené délky řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů nemohl užívat nemovitost z titulu výlučného vlastnictví, neboť byl stále omezen právem svého bývalého manžela. Majetek tvořící společné jmění manželů (dále též SJM), jež je obdobou dřívějšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále též BSM), užívají a udržují oba manželé, případně bývalí manželé, kteří dosud nemají vypořádáno SJM či dřívější BSM. V oblasti vlastnického práva vytváří společné jmění manželů tzv. podvojné spoluvlastnictví manželů. Každý z manželů je vlastníkem celé věci, a proto má právo tuto věc držet, užívat a nakládat s ní, je však přitom omezen stejným právem druhého manžela (srov. např. Stanovisko občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, z 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněného pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud se tedy nejedná o obvyklou správu majetku náležejícího do SJM, je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný (§145 odst. 2 obč. zák.). Mezi obvyklou správu majetku nepatří např. darování nemovitosti, prodej nemovitosti apod. V tomto ohledu lze tedy souhlasit s dovolatelkou, že po dobu řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů byla omezena s nemovitostí nakládat, neboť k záležitostem vymykajícím se obvyklé správě majetku je třeba souhlas druhého, byť bývalého, manžela. Takové omezení však samo o sobě nepředstavuje škodu, která by byla odškodnitelná v rámci zákona č. 82/1998 Sb., a to zejména z důvodu, že žalobkyně žádnou škodu či ušlý zisk, který by jí tímto omezením vznikl, netvrdila. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002, rovněž není přiléhavý, neboť v dané věci se jednalo o otázku, zda se žalovaná, jež na základě neplatné smlouvy o nájmu převzala k užívání celý dům žalobce, na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. V posuzovaném případě však majetková sféra žalobkyně nebyla dotčena, nebo to alespoň žalobkyně v řízení netvrdila a neprokazovala.
Dovoláním napadený rozsudek nemůže mít po právní stránce zásadní význam, jestliže právní otázka předestřená dovolatelkou, postrádá význam pro rozhodnutí této konkrétní věci. Jinými slovy řečeno, jakkoliv významná právní otázka předestřená Nejvyššímu soudu k řešení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže se její řešení nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno. Jelikož tato situace nastala i v posuzované věci, není dovolání žalobkyně ani v této části přípustné.
Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu