ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3279.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3279/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce JUDr. K. P. , zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, nám. Republiky č. 28, proti žalovaným 1) Fakultní nemocnici Plzeň, IČO 00669806, se sídlem v Plzni, Edvarda Beneše 1128/13, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická č. 1, a 2) České republice- Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu č. 1, zastoupené JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 118/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2008, č.j. 1 Co 210/2008-493, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 210/2008-503, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované částku 786 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem v Plzni, Kamenická č. 1.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení druhé žalované částku 786 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Janáka, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská č. 27.
Stručné odůvodnění
(243 odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. září 2008, č.j. 1 Co 210/2008-493, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 1 Co 210/2008-503, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2007, č.j. 19 C 118/2004-420, kterým byla zamítnuta žaloba, aby první i druhá žalovaná zaplatily žalobci každá částku 1.000.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a současně změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Především neshledal neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv údaji týkajícími se jeho diagnózy, neboť se jednalo o názor ošetřující lékařky na jeho zdravotní stav. V dalším pak šlo o výkon práva příslušných orgánů, což vylučuje neoprávněnost zásahu. Případná jejich konkrétní rozhodnutí byla předmětem přezkumu příslušných orgánů, přičemž v řízení o ochranu osobnosti již soud není oprávněn správnost závěrů těchto orgánů přezkoumávat. K námitce žalovaných, že nárok žalobce je promlčen, neboť jako počátek uvádí žalobce období 1973 – 1974, odvolací soud nejprve uvedl, že tento nárok bylo možno uplatnit podle jeho názoru ještě před účinností zákona č. 87/1990 Sb. Pokud tak učinil žalobce až v průběhu roku 2004, soud odkázal na aktuální judikaturu týkající se této otázky, podle které se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 obč. zák. promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Napadá názor soudů, že jeho nárok je promlčený. Upozorňuje na porušení právní jistoty občanů. Dále především vytýká neprovedení důkazů, které mohly skutkový stav věci objasnit, příp. nesprávné hodnocení provedených důkazů, a uplatňuje tedy i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Samostatnými podáními se k dovolání vyjádřily obě žalované, které se s napadeným rozsudkem ztotožnily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §13 odst. 2 obč.zák. dovolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002). V otázce promlčení je třeba odkázat mimo jiné na rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. listopadu 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73, v sešitu č. 7/2009. Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení každé z žalovaných vznikly náklady spojené s jejich zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §16 odst. 2, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována v případě každé z žalovaných částkou 7.860 Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud shodně s odvolacím soudem s přihlédnutím k ustanovení §150 o.s.ř. přisoudil každé z žalovaných právo na náhradu jedné desetiny z uvedených částek, přičemž pro stručnost odkazuje na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu