ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3298.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3298/2010-82
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 62/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č.j. 17 Co 444/2009 – 66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010, č.j. 17 Co 444/2009 – 66, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 3. 2009, č. j. 12 C 62/2007 – 48, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč a do částky 440.000,- Kč žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobce na poskytnutí zadostiučinění z důvodu porušení jeho práva na projednání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 40/99 v přiměřené lhůtě.
Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále také „BSM“) bylo zahájeno dne 11. 6. 1998 bývalou manželkou žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 3 a bylo vedeno pod sp. zn. 8 C 40/99 (dále také „posuzované řízení“). V průběhu řízení byl žalobce procesně aktivní (vznesl námitku podjatosti vůči soudci, brojil proti ustanovení znalce za účelem ocenění nemovitosti, vznášel námitky proti znaleckému posudku). Strany několikrát během řízení žádaly o poskytnutí lhůty pro mimosoudní jednání. Ve věci byl vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Usnesením soudu prvního stupně došlo ke schválení smíru, jenž nabyl právní moci dne 4. 7. 2008. Usnesení o povinnosti zaplatit státu soudní poplatek a náklady řízení nabylo právní moci dne 22. 7. 2008.
Soud prvního stupně provedl hodnocení nároku žalobce podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Za celkovou délku řízení považoval dobu od 11. 6. 1998 do 22. 7. 2008 (tedy deset let). Řízení bylo skutkově složité, bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy a byla v něm vydána řada procesních rozhodnutí. Význam řízení pro žalobce byl vysoký. Posuzované řízení nebylo zatíženo nečinností soudů, byť v jeho počátcích k drobným průtahům došlo. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v původním řízení došlo k porušení práva žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené době. Za přiměřené odškodnění považoval částku 60.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením je založena na zhodnocení všech kritérií §31a odst. 3 OdpŠk (do úvahy přichází i další kritéria tam neuvedená) a nikoli pouze na základě srovnání s výší odškodnění přisuzovaného Evropským soudem pro lidská práva (dále „ESLP“ nebo „Evropský soud“). Podotkl, že řízení o vypořádání BSM patří obecně mezi řízení složitější. V předmětné věci žalobkyně požadovala vypořádání více věcí a žalobu neustále doplňovala. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který považoval délku řízení za nepřiměřenou. Dovodil, že při efektivním postupu vedení řízení by jeho přiměřená délka byla šest let. Tedy dobu čtyř let považoval za nepřiměřenou a za tu pak soud prvního stupně správně poskytl finanční odškodnění, když za každý rok nepřiměřeného řízení bylo žalobci přiznáno 15.000,- Kč. Podle odvolacího soudu nelze pominout, že žalobce podal žalobu v době, kdy řízení netrvalo ani devět let a tedy odškodnění nepožaduje za celou dobu řízení deseti let.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje
z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je zatíženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) z důvodu částečné nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Vytýká odvolacímu soudu nesprávnou premisu ohledně nemožnosti stanovení odškodnění ve srovnatelné výši, jakou v obdobných případech poskytuje ESLP. Má za to, že národní soudy musí zákon č. 82/1998 Sb. vykládat ústavně konformním způsobem, tj. musí respektovat judikaturu ESLP. Je přesvědčen, že při stanovení výše odškodnění je potřeba přihlížet k celé délce řízení, nikoli jen k délce přesahující přiměřenou délku. Poukázal na postup Obvodního soudu pro Prahu 3 v posuzované věci, kdy tento soud rozhodl nadbytečně o vypořádání movitých věcí, ohledně kterých byla mezi účastníky uzavřena dohoda. Tento postup byl soudem vyšší instance označen za chybný a rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, proto má za to, že je potřeba tuto skutečnost zohlednit. K celkové délce řízení, resp. k posouzení konce rozhodné doby, se dovolatel domnívá, že i v tomto specifickém řízení soud rozhoduje podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku. Přiznané zadostiučinění považuje za zjevně nepřiměřené s ohledem na rozsudky ESLP, a to i přesto, že bere v úvahu argument, že na vnitrostátní úrovni se poškozený dobere odškodnění snáze a rychleji. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání žalobce je přípustné pro posouzení celkové doby řízení ve smyslu ust. §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk jako základu pro stanovení výše odškodnění a posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci ve smyslu §31 odst. 3 písm. d) OdpŠk, neboť dané otázky posoudil odvolací soud v rozporu s judikaturou soudu dovolacího. Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích uvedl, jakým způsobem je institut odškodnění imateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do vnitrostátního právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, které jsou stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolací soud ve svých předchozích rozsudcích (srov. rozsudek ze dne 4. 11. 2010 ve věci sp. zn. 30 Cdo 4041/2009 a rozsudek ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 4889/2009) vyjádřil, že při posouzení celkové délky řízení pro účely výpočtu přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, nelze vycházet z doby, která je nad rámec přiměřené délky řízení, nýbrž z celkové délky řízení. Nadto v případě, není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.). Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení, ustanovení §212a odst. 3 o. s. ř. tím není dotčeno (srov. pátou právní větu Stanoviska a její odůvodnění).
V souzeném případě vycházel odvolací soud z nesprávné úvahy o tom, že pro účely stanovení přiměřeného zadostiučinění postačí vyjít z doby přesahující „přiměřenou délku řízení“ a nesprávně posoudil okamžik konce rozhodné doby, kterou omezil datem podání žaloby v kompenzačním řízení. V tomto směru je právní posouzení žalobcova nároku odvolacím soudem nesprávné.
Důvodná je rovněž námitka dovolatele stran nedostatečného zhodnocení postupu orgánu veřejné moci v původním řízení dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Při hodnocení tohoto kritéria se přihlíží k tomu, do jaké míry je celková délka řízení zapříčiněna postupem orgánu veřejné moci v řízení. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, 30 Cdo 3179/2009). Touto otázku, ačkoliv žalobcem namítanou, se odvolací soud nezabýval a jeho posouzení žalobcova nároku je v daném ohledu neúplné, a proto nesprávné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil nesprávně celkovou délku řízení a nedostatečně zhodnotil kritérium postupu orgánu veřejné moci ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, a proto dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Při novém rozhodování o nároku žalobce bude odvolací soud vycházet nejen ze Stanoviska, ale i zásad vyjádřených Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu