ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3441.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3441/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně V. F. , zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,224.280,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 323/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2009, č. j. 21 Co 191/2009 – 53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 44.800,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1,179.480,- Kč (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2009, č. j. 21 Co 191/2009 – 53, potvrdil rozsudek soudu I. stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci a ve výroku o nákladech řízení a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 12. 2007 domáhala náhrady škody ve výši 54.280,- Kč a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1,170.000,- Kč, které utrpěla v souvislosti s nepřiměřenou délkou trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 95/2000, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že dne 1. 4. 1997 bylo žalobkyni sděleno obvinění pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a dne 7. 11. 2006 byla rozsudkem odvolacího soudu obžaloby zproštěna. Řízení trvalo 117 měsíců, přičemž právní moc rozsudku odvolacího soudu nastala dne 7. 11. 2006. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobkyni nevyhověla a ve vztahu k nemajetkové újmě vznesla námitku promlčení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení je důvodná. Na běh promlčecí doby se vztahuje ustanovení §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., promlčecí doba proto začala běžet ode dne právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2006, jímž byla žalobkyně zproštěna obžaloby, neboť právní mocí se řízení končí. Ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu §35 cit. zákona nemohlo dojít, protože návrh na předběžné projednání věci byl podán až dne 16. 5. 2007 a sama žaloba až 13. 12. 2007. Marným uplynutím doby šesti měsíců od právní moci rozsudku Městského soudu v Praze došlo ke dni 7. 5. 2007 k promlčení nároku žalobkyně, jehož se žalovaná dovolala.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka otázku promlčení, neboť ji řeší odvolací soudy, dovolací soud a Evropský soud pro lidská práva odlišně. Nesprávné právní posouzení věci spočívá v posouzení počátku běhu a plynutí promlčecí doby. Žalobkyně rozporuje závěr odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí doby nastal dne 7. 11. 2006, a namítá, že teprve dnem doručení pravomocného trestního rozsudku dne 4. 12. 2006 se mohla jednoznačně dozvědět o vzniklé nemajetkové újmě. Teprve odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyústilo v přesvědčení žalobkyně o vzniklé nemajetkové újmě a bylo následným impulsem pro uplatnění nároku podle zákona č. 82/1998 Sb. Dle dovolatelky není správné, aby počátek běhu promlčecí lhůty byl odvozován od okamžiku vyhlášení rozhodnutí, neboť v tento okamžik se mohla seznámit pouze s výrokem a stručným odůvodněním. O konkrétní nemajetkové újmě se však dozvěděla až okamžikem doručení zprošťujícího rozsudku. Na podporu svých tvrzení poukázala dovolatelka na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání žalobkyně není přípustné ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v dovolání předestřená otázka počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) se váže vždy k jednotlivému konkrétnímu případu a nemůže mít význam pro rozhodovací činnost soudů obecně, nadto odvolací soud na této otázce své rozhodnutí nezaložil. Nejedná se ani o právní otázku, která by byla odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Odvolací soud z hlediska počátku běhu promlčecí doby správně aplikoval §32 odst. 3 OdpŠk, jeho rozhodnutí proto nepředstavuje „jiné řešení“ této otázky ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované promlčecí době a přitom je třeba odlišovat nároky založené na nepřiměřené délce řízení od nároků ostatních. Podle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Promlčecí doba podle tohoto ustanovení je konstruována jako kombinace promlčecí doby subjektivní a objektivní a pro případ nepřiměřené délky řízení je pak běh obou lhůt modifikován větou druhou §32 odst. 3 OdpŠk, která podtrhuje význam pohledu na řízení jako na jeden celek.
Ustanovení §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb. spojuje počátek subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy se poškozený (prokazatelně) dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. Dozvědět se o nemajetkové újmě znamená, že poškozený se dozvěděl o nemajetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze vyčíslit v penězích. Vědomost poškozeného o nemajetkové újmě přitom nemusí z časového hlediska spadat vždy vjedno s protiprávním úkonem či se zákonem kvalifikovanou škodní událostí, za kterou se odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 08. 2009, sp. zn. 25 Cdo 736/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, oba dostupné veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Újma vzniklá v důsledku nepřiměřené délky řízení spočívá zejména v obavách ohledně výsledku řízení a v případě trestního řízení obvykle i v narušení osobního, společenského a rodinného života, případně s dopady na psychiku a čest obžalovaného a tak dále. Nemajetková újma tedy zpravidla vzniká již v průběhu řízení, s jehož délkou se pouze prohlubuje, okamžik jejího vzniku však není nutně vázán na samotný konec řízení, a už vůbec ne na odůvodnění konkrétního zprošťujícího rozhodnutí. Z obsahu dovolání žalobkyně spíše vyplývá, že zaměňuje otázku újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené délky řízení a újmy vzniklé v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí. Nedostatečně označená rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva tvrzení žalobkyně žádným způsobem nepodpírají.
Dovolatelkou předložená otázka posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle §32 odst. 3 OdpŠk tedy není otázkou zásadní právní významnosti, neboť nemá potřebný judikatorní přesah. Závěr odvolacího soudu, na kterém zejména spočívá jeho rozhodnutí ve věci, že konec trestního řízení nastává právní mocí rozsudku odvolacího soudu, tedy dnem jeho vyhlášení, pak žalobkyně ve svém dovolání nenapadla.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje proti výrokům odvolacího soudu ohledně nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána podle §237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být založena ani §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Nad rámec dovolacího přezkumu lze pouze uvést, že tvrzení žalobkyně, že se o vzniku nemajetkové újmy dozvěděla až na základě odůvodnění zprošťujícího rozsudku odvolacího soudu, nelze považovat za odpovídající obsahu spisu. Žalobkyně si byla vědoma toho, že v řízení dochází k neodůvodněným průtahům zejména při vyhotovování rozsudků ze strany soudu prvního stupně, a z těchto důvodů také podala stížnosti k předsedovi soudu (například dne 17. 5. 2005 či 2. 8. 2006). O vědomosti žalobkyně o vzniklé újmě svědčí rovněž její vyjádření v průběhu veřejného zasedání konaného u Městského soudu v Praze dne 7. 11. 2006, kde žalobkyně osobně uvedla, že „je trestně stíhána od roku 1995 a již 12 rok se nachází v průběhu tohoto řízení, což má dopad nejen na její profesní život, ale i na zdraví“ (č. l. 760 trestního spisu). O nemajetkové újmě vzniklé v důsledku průtahů v řízení se proto žalobkyně musela dozvědět nejpozději v okamžiku tohoto prohlášení, tedy dne 7. 11. 2006, a subjektivní promlčecí doba proto uplynula dne 7. 5. 2006, ve stejný okamžik jako lhůta stanovená v §32 odst. 3 větě druhé OdpŠk. Okamžik doručení rozhodnutí není pro běh subjektivní promlčecí lhůty významný.
Dovolací soud neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu