ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3510.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3510/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. J. Z. , b) Prof. RNDr. J. H., c) RNDr. T. H., d) MUDr. M. H., a e) M. H., všech zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 228/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2010, č.j. 13 Co 370/2008-115, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 2. dubna 2008, č.j. 55 C 228/2002-89, zamítl žalobu na určení, že vlastníkem id. 1/3 nemovitostí blíže specifikovaných v rozsudečném výroku je žalobce (výrok I.), a dále žalobu, aby bylo určeno, že D. H. byla ke dni své smrti, tedy k 13.8.1998, vlastnicí id. 1/3 těchže nemovitostí jako ve výroku I. (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. jen tak, že se zamítá žaloba na určení, že vlastníkem id. 1/3 nemovitostí uvedených v tomto výroku je žalobce a/ (výrok I.), ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Dovodil, že omyl žalobce a) a D. H. při uzavření posuzované kupní smlouvy ze dne 20.12.1991, kterou převedli na žalovanou předmětné nemovitosti, nelze hodnotit jako omluvitelný omyl, který by odůvodňoval neplatnost učiněného právního úkonu. Dále uzavřel, že již samotným podpisem dotčené kupní smlouvy ze dne 20.12.1991 jeho účastníky nastaly i její věcněprávní účinky, aniž by bylo třeba se zabývat otázkou věcněprávních účinků smluv v souvislosti s následnými změnami právní úpravy převodu nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), pokud směřuje do výroku I., a z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve vztahu k ostatním výrokům a dovolací důvod spatřují v naplnění předpokladu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o tom, že již samotným podpisem dotčené kupní smlouvy ze dne 20.12.1991 jeho účastníky nastaly i její věcněprávní účinky. Dovolatelé navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §137 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť napadeným výrokem I. rozsudku odvolacího došlo jen ke zpřesnění výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, aby byl v souladu s žalobou, aniž by tím odvolací soud rozhodl o něčem jiném než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 87/2001). Dovolání není přípustné i podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Otázku doby nabyti vlastnického práva při smluvním převodu nemovité věci, je třeba posuzovat podle zákona platného a účinného v době uzavření smlouvy (srov. §868 obč. zák. po novele provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 15. března 2005, sp. zn. IV. ÚS 187/03, in www.nalus.usoud.cz). Podle ustanovení §134 odst. 2 obč. zák. před uvedenou novelou, která toto ustanovení změnila s účinností k 1. 1. 1992, nebylo třeba k nabytí vlastnického práva při smluvním převodu nemovité věci do „socialistického vlastnictví“ registrace smlouvy státním notářstvím. V projednávané věci se jednalo o právní posouzení otázky, zda bylo ustanovení §134 odst. 2 obč. zák. před novelou dotčenou článkem 11 Listiny základních práv a svobod, která nabyla účinnosti 8.2.1991. Věc není třeba posuzovat podle čl. 7 odst. 2 Ústavy ČSFR ve znění ústavního zákona č. 100/1990 Sb., který nabyl účinnosti 23.4.1990, (jak nesprávně argumentují dovolatelé), neboť ten byl zrušen ustanovením §5 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., platným v době uzavření předmětné smlouvy v prosinci 1991. Z ustanovení §6 odst. 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb. (stanovícího, že zákony a jiné právní předpisy musí být uvedeny do souladu s Listinou základních práv a svobod nejpozději do 31. prosince 1991, a dále, že tímto dnem pozbývají účinnosti ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nejsou v souladu) nepochybně vyplývá, že Listina základních práv a svobod nezamýšlela způsobit důsledky neústavnosti zákonných a podzákonných právních předpisů a jejich jednotlivých ustanovení okamžitě, ale chtěla je do určité doby oddálit tak, aby byla poskytnuta možnost je napravit legislativní cestou. Po tuto přechodnou dobu (zajisté i z důvodu zachování právní jistoty) zákony a právní předpisy s Listinou rozporné nepozbyly své platnosti ani účinnosti. Šlo tu o vědomý odklad účinnosti ve specifické oblasti podústavních norem, když novela důležitých základních předpisů, mezi nimi i občanského zákoníku, se stala účinnou od 1.1.1992, tedy tak, aby nedošlo ani na okamžik k protiústavnosti těch ustanovení, která s Listinou základních práv a svobod nebyla v souladu. Ustanovení §134 odst. 2 obč. zák. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.) bylo tedy v době sepsání smlouvy účastníků z 20.12.1991 platné a účinné. Právní názor dovolatelů, že přesto nemělo být aplikováno, je neopodstatněný, neboť popírá zásadu právního řádu, že zákony musí být dodržovány. Kdyby Listina základních práv a svobod, případně ústavní zákon č. 23/1991 Sb. zamýšlely učinit dané zákonné ustanovení neúčinným okamžikem své vlastní účinnosti, nebylo by do tohoto ústavního zákona pojato jeho ustanovení §6 odst. 1 (srov. analogicky rozsudek Vrchního soudu ze dne 22.11.1995, sp. zn. 4 Cdo 56/94, uveřejněný pod číslem 25/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 , §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, když podmínky pro použití §146 odst. 3 o. s. ř. v posuzované věci splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. července 2011
JUDr. Pavel Vrcha , v. r.
předseda senátu