ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3697.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3697/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Dřevo Trust – prodej, a. s. , se sídlem v Praze 2, Jaromírova 51, zastoupené JUDr. Taťánou Přibilovou, advokátkou se sídlem v Kopřivnici, Kadláčkova 894, proti žalovaným 1) Ing. V. S. , 2) Z. S. , zastoupeným Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 16, a 3) MOTOHAUS, a. s. , se sídlem v Havířově – Šumbarku, Ostravská 586/4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 188/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. dubna 2009, č.j. 69 Co 6/2009-61, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Vavříka. advokáta se sídlem v Přerově, Bartošova 16.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Přerově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č.j. 10 C 188/2008-28, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že „žalovaní 1) a 2) jsou podílovými spoluvlastníky (,) každý k ideální 1 budovy – rodinného domu č.p. 1423 na parcele č. st. 2692, část obce L. n. B. I – M. a pozemků parcely č. st. 2692, 1235/32, vše v katastrálním území L. n. B., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Přerov, na listu vlastnictví č. 3040.“ , a dále rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba, v níž žalobkyně dovozovala, že žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky každý (o velikosti svého spoluvlastnického podílu) id. 1 předmětných nemovitostí z důvodu, že kupní smlouva, kterou měli převést vlastnické právo k těmto nemovitostem na žalovanou 3), je pro neurčitost identifikace převáděné budovy (rodinného domu) absolutně neplatná, není důvodná. Převáděná budova byla označena tak, že leží na parcele označené parcelním číslem, obcí a katastrálním územím. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že ačkoli nebyla budova označena důsledně tak, jak to vyžaduje zákon o katastru nemovitostí, nejedná se o označení, které by bylo v rozporu s požadavkem řádné individualizace věci jako předmětu občanskoprávních vztahů, která vylučuje zaměnitelnost této věci s věcí jinou.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. K soudem prvního stupně řešené otázce určitosti právního úkonu uvedl, že z hlediska naplnění požadavku určitosti kladeného na právní úkony v §37 odst. 1 obč. zák. jistě postačí při označování nemovitosti uvedení takových údajů, z nichž lze předmětnou nemovitost identifikovat tak, aby nemohla být zaměněna s jinou, přičemž nemusí být v právním úkonu nutně a bezpodmínečně identifikována všemi údaji vyžadovanými katastrálními předpisy. Odvolací soud proto shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 18. prosince 2006 je určitá, a to i v označení převáděného domu č.p. 1423 ve smlouvě identifikovaného tak, že „jde o budovu – rodinný dům na p.č. st. 2692 v k. ú. a obci L. n. B., část obce L. n. B. I. – m., když v notářském zápisu není sice uvedeno číslo popisné, dům je však označen takovým způsobem, že nemůže být zaměněn s jiným, a to uvedením způsobu využití budovy a označením pozemku, na kterém se nachází.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku (týkající se označení budovy v převodní smlouvě) v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky neuvedení přiděleného čísla popisného u převáděné budovy má za následek neurčitost kupní smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák. a tudíž její neplatnost, když převáděná budova není jednoznačně a nezaměnitelně ve smlouvě identifikována. V této právní věci účastníci kupní smlouvy řádně neindividualizovali rodinný dům, když neuvedli jeho číslo popisné a současně neuvedli jiné údaje, které by rodinný dům mohly jednoznačně identifikovat. Dospěl-li odvolací soud k opačnému právnímu závěru, pak jeho závěr je nesprávný. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní 1) a 2) ve svém písemném vyjádření, učiněném prostřednictvím jejich advokáta, dovolací argumentaci dovolatelky odmítli. Považují rozhodnutí odvolacího soudu za zákonné, v souladu s hmotným právem. Označení předmětného domu je nezaměnitelné s ohledem na uvedení způsobu využití budovy a označení pozemku, na kterém se budova nachází. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Žalovaný 3) se k dovolání písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k Čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Právní otázku, týkající se určitosti smlouvy ve vztahu k provedené identifikaci (též) převáděné budovy (rodinného domu) v uvedené převodní smlouvě, vyřešil odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku v souladu s hmotným právem a judikaturou (z aktuální judikatury k dané problematice srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008, nebo ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009, in www.nsoud.cz ).
Odkazuje-li dovolatelka ve svém dovolání na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 12. července 1999, sp. zn. IV. ÚS 285/99, pomíjí, že Ústavní soud se v tomto rozhodnutí vyjadřoval k otázce označení nemovitostí pro účely řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Konkrétně judikoval – citováno z právní věty jeho rozhodnutí – že: Ve svém nálezu ze dne 21. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 298/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 102) Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování katastrálních úřadů o vkladu vlastnického práva nemůže být založeno na dominanci a výlučnosti §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že se při nenaplnění některé z náležitostí v tomto ustanovení uvedených automaticky dovozuje nedostatek splnění podmínek podle §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, týkajících se určitosti a srozumitelnosti konkrétního právního úkonu v mnohem obsažnějším smyslu. O takovou automatickou aplikaci §5 odst. 1 písm. c) zákona č. 344/1992 Sb. však nejde, jestliže k přidělení popisných čísel nemovitostem příslušnými obecními úřady došlo ještě před uzavřením kupní smlouvy, takže účastníkům smlouvy nic nebránilo v tom, aby splnili svou povinnost uloženou jim tímto ustanovením, podle kterého v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, musejí být označeny budovy nejen označením pozemku, na němž jsou postaveny, ale také číslem popisným.“ V této právní věci však odvolací soud rozhodoval v situaci, kdy o vkladu podle předmětné převodní smlouvy bylo již katastrálním úřadem (pozitivně) rozhodnuto, tedy kdy vklad vlastnického práva podle uvedené smlouvy byl ve prospěch žalovaného 3) povolen a zapsán do katastru nemovitostí. Závěr odvolacího soudu, vycházející ze shora připomenuté judikatury Nejvyššího soudu, v tomto kontextu přitom nijak nekoliduje s citovaným právním názorem Ústavního soudu, resp. s jeho judikaturou, ale naopak z ní (implicite) vychází.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovaným 1) bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť podle výsledku tohoto dovolacího řízení, kdy dovolání dovolatelky bylo odmítnuto, má žalovaný 1), který se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil k dovolání, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Náklady řízení zde sestávají z (paušální) odměny advokáta v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ustanovení §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená (vzhledem k tomu, že bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání) o 50%, a podle §18 odst. 1 téhož advokátního tarifu ještě snížená (vzhledem k tomu, že advokát žalovaného 1/ v tomto řízení učinil pouze jediný úkon právní služby spočívající v sepisu písemného vyjádření k dovolání) o dalších 50%], a z náhrady hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše ještě navýšeno o 20% DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu dovolacího řízení žalovaného 1) ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi dovolatelkou a žalovanými 2) a 3) je nákladový výrok odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o. s. ř.
V případě žalované 2), která se sice společně s žalovaným 1) prostřednictvím stejného advokáta písemně vyjádřila k podanému dovolání, nelze toto její vyjádření zařadit mezi účelně vynaložené výdaje. Je tomu tak již z toho důvodu, že z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka podaným dovoláním brojila proti té části rozsudečného výroku, pokud jí byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby, že žalovaný 1) je podílovým spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu id. 1 předmětných nemovitostí, když ve vztahu k žalované 2) – tím, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal naléhavý právní zájem na tomto určení spoluvlastnického vztahu – jde ve skutečnosti o rozsudek měnící, byť formálně (rozsudečným výrokem) vyjádřený jako rozsudek potvrzující. Poněvadž se zde nejedná o nerozlučné společenství na straně žalovaných a z obsahu dovolání §41 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dovolání směřovalo toliko proti té části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byla zamítnuta žaloba o určení spoluvlastnictví žalovaného 1) k předmětným nemovitostem, nebylo z těchto důvodů možné považovat vyjádření žalované 2) za účelně vynaložený výdaj.
V případě žalovaného 3) je pak rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení výrazem procesní situace, kdy tomuto žalovanému žádné náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 19. ledna 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu