ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3732.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 3732/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. H. R., zastoupené Mgr. Markem Odrobinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Nekázanka č. 11, proti žalovaným 1) Cestovní kanceláři FISCHER, a.s., IČO 26141647, se sídlem v Praze 4, Na Strži 65/1702, zastoupené JUDr. Petrem Hálou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 1511/230, a 2) SARDEGNA TRAVEL s.r.o., IČO 27112063, se sídlem v Praze 2, Slovenská 1/967, zastoupené JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, o autorskoprávní nároky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 121/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č.j. 3 Co 55/2008-147, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradě nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. ledna 2008, č.j. 32 C 121/2006-87, výrokem I. zamítl žalobu, aby první žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 40.000,- Kč, výrokem II. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná doručila žalobkyni písemnou omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalobkyně byla oprávněná na náklady druhé žalované uveřejnit v deníku MF DNES tento rozsudek, výrokem IV. zamítl žalobu, aby druhá žalovaná uhradila žalobkyni částku ve výši 354.000,- Kč 9% úrokem z prodlení z této částky od 15. 7. 2006 do zaplacení, výrokem V. a VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Vyšel ze zjištění, že na jaře 2004 uzavřela žalobkyně s druhou žalovanou ústní dohodu, na jejímž základě pro ni vytvořila fotografie hotelů na Sardinii s tím, že s druhou žalovanou se dohodla o užití fotografií uvnitř katalogu zájezdů (kde bude uvedeno jméno autorky fotografií) a na internetových stránkách druhé žalované. Fotografie přitom neměly být poskytovány třetím osobám. Mezi účastnicemi byla dohodnuta odměna ve formě uhrazení dovolené na Sardinii pro žalobkyni. Kromě těchto fotografií předala žalobkyně druhé žalované i tzv. imageové fotografie přírody a historických památek, z nichž některé užila druhá žalovaná v katalogu, přičemž u nich neuvedla jméno žalobkyně a dále umožnila mnoha cestovním kancelářím, včetně první žalované, fotografie žalobkyně ze Sardinie užívat. Soud prvního stupně nejdříve dovodil, že předmětné fotografie jsou jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti, za který byla poskytnuta žalobkyni naturální odměna – formou zájezdu. Konstatoval však, že smlouva o vytvoření a šíření díla nebyla mezi účastnicemi uzavřena a že žalobkyně své fotografické dílo „prodala“. Uzavřel, že žalobkyně není aktivně legitimována pro vymáhání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny po první i druhé žalované a že další nároky uplatněné ve vztahu k druhé žalované nejsou nároky satisfakčními, text omluvy je poměrně neurčitý a není přiléhavý. V případě požadavku na zadostiučinění v penězích neshledal soud žádnou závažnou újmu na straně žalobkyně.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2009, č.j. 3 Co 55/2008-147, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně 9% úroku z prodlení z částky 354.000,- Kč od 15.2.2006 do zaplacení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve výroku I. jej změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8.000,- Kč, jinak jej ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování konstatoval na rozdíl od soudu prvního stupně, že mezi žalobkyní a druhou žalovanou došlo k uzavření ústní nevýhradní licenční smlouvy podle §46 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen autorský zákon). Nebylo však zjištěno, co by svědčilo o neoprávněném užití fotografií žalobkyně druhou žalovanou. Žalobkyni se ani nepodařilo prokázat, že si výslovně vymínila, aby byla jako autorka fotografií užitých druhou žalovanou uvedena a soud tak konstatoval, že osobnostní právo žalobkyně na autorství neuvedením jména autorky fotografií v katalogu nebylo zasaženo. Došlo však k zásahu do osobnostního práva žalobkyně na nedotknutelnost svých fotografií, neboť dvě z celkového počtu fotografií byly užity v pozměněné podobě či retušovány. Odpovídající tomuto zásahu by bylo zadostiučinění omluvou. Požadavku na omluvu však vzhledem k její neurčitosti nebylo možno vyhovět. Vzhledem k tomu, že žalobkyně netvrdila a nebyla ani prokázána závažná nemajetková újma, která v souvislosti s pozměněním dvou fotografií jí měla vzniknout, nemohlo být přiznáno ani zadostiučinění v penězích.
Ve vztahu k první žalované dovodil, že fotografie, které jsou původní, jsou chráněné jako dílo fotografické (§2 odst. 2 autorského zákona) a užití pěti fotografií první žalovanou tak bylo neoprávněné. Ve smyslu §40 odst. 1 téhož zákona přiznal žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši obvyklé odměny v době neoprávněného nakládání s dílem.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku I. v části, kterou byl částečně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a VI., co do částky 213.000,- Kč a dále do výroku III. týkajícího se nákladů řízení. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Současně uvádí dovolací důvod podle ustanovení §241a písm. a) o.s.ř. s tím, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Především namítá, že napadený rozsudek je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 ze dne 31. 7. 2003 nebo rozsudku téhož soudu sp. zn. 25 Cdo 643/2000 ze dne 21. ledna 2002), z nichž vyplývá, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, jež uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout. V daném případě se dovolatelka domnívá, že skutková tvrzení tak i výsledky provedeného dokazování umožňovaly podřadit uplatněný nárok pod ustanovení týkající se náhrady škody. Vada řízení pak podle názoru dovolatelky spočívá v tom, že se odvolací soud nevypořádal v průběhu řízení se vším, co účastníci tvrdili a neuvedl v odůvodnění rozhodnutí proč při rozhodování o nároku dovolatelky nepřihlédl k jí tvrzenému porušení licenční smlouvy druhou žalovanou tím, že tato poskytla velkému počtu cestovních kanceláří fotografie dovolatelky bez jejího souhlasu. Tím došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a do práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Z dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř., že žalobkyně mimo jiné fakticky akcentuje i okolnosti odpovídající uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř., k němuž však nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolatelkou označené právní otázky se pak vztahují výlučně ke konkrétně posuzovanému případu, a jejich zodpovězení v zásadě závisí na stavu daných skutkových zjištění, jejichž vyústěním byl mimo jiné závěr učiněný odvolacím soudem, že žalobkyní nebylo prokázáno, co bylo přesně vymíněno v předmětné ústní nevýhradní licenční smlouvě podle §46 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto se odvolací soud nedostal též do rozporu s dovolatelkou zmíněnými judikáty Nejvyššího soudu ČR. Pokud se týče výtky, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., za situace, kdy v dovolacím řízení žalovaným žádné náklady nevznikly, zatímco dovolatelka na náhradu těchto nákladů nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu