ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3756.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3756/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. H. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Karlín, Sokolovská 22, proti žalované České republice – 1) Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) Vrchnímu státnímu zastupitelství Praha, se sídlem v Praze 4, Nám. Hrdinů 1300, 3) Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni, se sídlem v Plzni, Veleslavínova 38 a 4) Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň – město, se sídlem v Plzni, Křižíkova 3, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 C 23/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č.j. 1 Co 247/2009-437, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2009, č.j. 39 C 23/2000-388, uložil žalované jednající první organizační složkou žalované ( dále jen „první žalovaná“) doručit žalobci omluvu ve znění: „Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR nejednala v přiměřené lhůtě a rozhodnutí o odložení věci Vašemu právnímu zástupci nezaslala.“, jinak žalobu zamítl.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. prosince 2009, č.j. 1 Co 247/2009-437, nominálně změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně tak, že žalované jednající první organizační složkou uložil doručit žalobci omluvu ve znění: „Česká republika - Ministerstvo vnitra se Vám omlouvá, že při vyřizování Vašeho trestního oznámení ze dne 24.9.1998 Policie ČR v přiměřené lhůtě nezaslala rozhodnutí o odložení věci Vašemu právnímu zástupci.“, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nedoručením usnesení vydaného v trestním řízení v přiměřené lhůtě došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a proto shledal za přiměřený prostředek obrany z hlediska §13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) přiznání omluvy ze strany Ministerstva vnitra. Dovodil také, že na žalobu podanou dne 1. června 2000 nedopadá ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., když posledně uvedený zákon nabyl účinnosti 16.3.2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v rozsahu, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn a proti potvrzujícím výrokům ohledně náhrady nemajetkové újmy v penězích, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z úpravy obsažené v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a §237 odst. 3 o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu považuje vztah mezi ochranou osobnosti uplatněnou podle §11 násl obč. zák. a ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "OdpŠk"). Domnívá se, s poukazem na nález Ústavního soudu II. ÚS 1191/08, že věc je třeba posoudit podle ustanovení §31a OdpŠk obsažené v jeho novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v označeném rozsahu zrušil.
K dovolání se vyjádřila žalovaná a navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. prosince 2009, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1. července 2009), a konstatuje, že dovolání v označené věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (dřívější rozsudek soudu prvního stupně v této věci byl sice odvolacím soudem zrušen, avšak pro nepřezkoumatelnost, takže není dán předpoklad, že novým rozhodnutím soud prvního stupně rozhodl odlišně z důvodu, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu). Pokud žalovaný napadá „měnící“ výrok rozsudku odvolacího soudu, nebyl k dovolání subjektivně oprávněn, neboť uvedeným výrokem mu objektivně nevznikla žádná újma. Dovolací soud ve vztahu k tomuto výroku konstatuje, že z obsahového porovnání rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že v posuzovaném případě shodně vymezily práva a povinnosti účastníků, tedy i když je výrok rozsudku odvolacího soudu formulován jako „měnící“, ve skutečnosti jde o výrok potvrzující (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 1999, 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č.7/2000). Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. K otázce aplikovatelnosti nové právní úpravy zakotvené v §31a OdpŠk, judikoval Nejvyšší soud ČR, že §31a odst. 1 OdpŠk se nevztahuje na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., tj. před 27.4.2006, pokud byl nárok na náhradu této újmy promlčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 111/2009 nebo rozsudek téhož soudu ze dne 17. 06. 2009, sp. zn. 25 CDO 1891/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2010, popř. rozsudek téhož soudu ze dne 12. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009). Promlčení nároku je upraveno v ustanovení §32 odst.3 OdpŠk. Dovolací soud konečně připomíná závěry Ústavního soudu, na které ostatně poukázal i odvolací soud (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1191/08 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 1977/2008).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že tvrzení dovolatele obsažená v jeho dovolání neumožňují přiznat napadenému rozsudku odvolacího soudu zásadní právní význam a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud ČR proto podané dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř věta první o.s.ř., když dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu