ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3760.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3760/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. K. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování: Ministerstvo spravedlnosti – odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o 750.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 10 C 411/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2010, č. j. 70 Co 365/2010 – 66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 17. 6. 2010, č. j. 10 C 411/2009-60, zastavil řízení, v němž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 750.000,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze. Obvodní soud pro Prahu 2 též rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeném usnesení tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobkyně se v tomto řízení domáhá stejného nároku jako v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008, které již bylo pravomocně skončeno. Z tohoto důvodu soud prvního stupně postupoval správně, jestliže řízení pro překážku věci rozsouzené zastavil podle §159a odst. 5 a §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
K tomu odvolací soud uvedl, že žalobkyně se v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 191/2008 domáhala vůči České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. Tento svůj požadavek podepřela tvrzením, že postupem Městského soudu v Praze „došlo k nesprávnému úřednímu postupu v rámci zápisu společníků a sídla firmy v obchodním rejstříku“. Tímto postupem se cítila poškozena a domáhala se zadostiučinění za nemajetkovou újmu. V souzeném řízení žalobkyně opětovně tvrdila, „že měla být poškozena nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v souvislosti s řízením u obchodního rejstříku při zápisu společníků a sídla obchodní firmy do tohoto rejstříku.“ Uvedla, že v listopadu 2008 navštívil její nemovitost exekutor, což vyvolalo u žalobkyně a členů její rodiny značný psychický stres.
Žalobkyně tedy v obou řízeních tvrdí, že byla poškozena v rámci stejného řízení o zápisu skutečností v obchodním rejstříku u Městského soudu v Praze s tím, že u tohoto soudu došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Není právně podstatné, zda období, kdy se žalobkyně cítila být poškozená postupem soudu, jinak časově vymezila v každém ze soudních sporů. V obou soudních řízeních jde o přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy, která měla vzniknout z nesprávného úředního postupu v rámci jednoho soudního řízení. Jedná se tedy zjevně o plnění ze stejného skutku, v rámci totožného předmětu řízení mezi týmiž účastníky řízení.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) a §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jehož důvodnost staví na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení existence překážky věci rozsouzené. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn. Podstatu skutku lze přitom spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný.
V obou žalobách byla požadovaná částka stejná, avšak lišil se počátek prodlení a výše požadovaných úroků. Šlo tedy o jiné datum splatnosti požadované částky a jiné období prodlení s jinou sazbou úroků.
Žaloba projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008 se týkala nesprávného úředního postupu, který spočíval v tom, „že Městský soud v Praze od 14. 3. 2007 do 23. 10. 2008 nezahájil z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla.“
Žaloba projednávaná u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 411/2009 se týkala nesprávného úředního postupu Městského soudu v Praze spočívajícího v tom, že „nezahájil z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla ani v navazujícím období od 24. 4. 2008 do 12. 2. 2008.
„Každá ze žalob se týká jiného období, kdy trval nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, byť forma nesprávného úředního postupu je totožná.“
Každá ze žalob se týkala i jiných následků nesprávného úředního postupu. První žaloba (vedená pod sp. zn. 19 C 191/2008) se týkala újmy způsobené zejména:
- „nutnost strpět ve své nemovitosti zapsané sídlo cizí firmy,
- nutnost v tomto období strpět doručování cizí korespondence,
- riziko návštěvy exekutora v nemovitosti,
- osobní návštěva vymahače dluhů firmy BTISK s. r. o. dne 26. 3. 2008,
- osobní návštěva jiného vymahače dluhů firmy dne 21. 4. 2008,
- - narušení rodinných vztahů s tehdy 84-letou matkou jako spoluvlastnicí nemovitosti v důsledku sporů plynoucích z toho, že je v nemovitosti stále zapsané sídlo firmy... s akcentem na neskutečnou hádku dne 21. 4. 2008 v důsledku návštěvy vymahače dluhů firmy…,
- ostuda, poškození dobrého jména, profesní a občanské cti atd“.
Druhá žaloba (vedená pod sp. zn. 10 C 411/2009 se týkala zejména těchto následků:
- „návštěva exekutora dne 6. 11. 2008 v nemovitosti,
- neskutečná scéna ze strany mé matky dne 7. 11. 2008 večer, jakmile jsem přišla z práce, s obviňováním z mé právnické neschopnosti a s výčitkami, proč mě tedy jako rodiče umožnili vystudovat práva (pozn.: Karlova universita), když nedokážu zařídit odstranění sídla firmy z našeho domu,
- můj psychický kolaps z návštěvy exekutora a z představy, že tato návštěva by nemusela být jediná,
- ještě více, až neskutečně narušené mé rodinné vztahy…,
- zničená pověst občana a právníka, který má v patách exekutora…,
- nutnost dále strpět, že v našem rodinném domě má zapsané sídlo cizí firma,
- mé zoufalství z toho, že se nikde nemohu dovolat ochrany mých oprávněných zájmů…“
V obou žalobách se tedy jedná o jiná skutková tvrzení a jiné následky, čili o jinou nemajetkovou újmu. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správná a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 7. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání, a tudíž se u ní nevyžaduje povinné zastoupení advokátem nebo notářem (§241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání však není důvodné.
Soudy obou stupňů rozhodly o zastavení předmětného řízení z důvodu existence překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., jenž stanoví, že „jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu“.
Překážka věci rozsouzené nastává tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako SJ 113/2001, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
V daném případě není mezi účastníky sporu o tom, že se jedná o řízení mezi týmiž osobami, které dokonce vystupují ve stejném procesním postavení.
Co se týče uplatněného nároku, ten je v obou žalobách vymezen rovněž shodně tak, že žalobkyně požaduje, aby jí žalovaná zaplatila částku 750.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení. Úroky z prodlení jsou sice v každé žalobě určeny jinak s ohledem na dobu, za kterou jsou požadovány, to však nemění nic na tom, že se jedná o nárok téže povahy.
Ostatně totožnost uplatňovaného nároku je ovlivněna totožností předmětu řízení, který je v těchto dvou řízeních, jak bude níže ukázáno, rovněž shodný.
Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok či stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu).
Žalobkyně sama uvádí, že v obou žalobách požaduje přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze. Nesprávný úřední postup byl žalobkyní v obou případech skutkově vymezen tak, že Městský soud v Praze jakožto soud rejstříkový „nezahájil od 14.3.2007 do 23.10.2008 z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla“ (řízení pod sp. zn. 19 C 191/2008), resp. v projednávané věci „nezahájil z moci úřední řízení o výmaz sídla firmy nebo řízení o zrušení firmy BTISK s. r. o. pro ztrátu faktického sídla ani v navazujícím období od 24. 4. 2008 do 12. 2. 2008. V dovolání žalobkyně nadto uvádí, že „každá ze žalob se týkala jiného období, kdy trval nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze, byť forma nesprávného úředního postupu je totožná“.
Z vymezeného skutkového základu nepochybně vyplývá, že žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za jeden nesprávný úřední postup Městského soudu v Praze spočívající v tom, že tento soud neučinil úkon (nezahájil řízení) v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1, věta třetí, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“).
Předmět řízení je v obdobných případech skutkově vymezován tvrzením účastníka (poškozeného) o způsobené újmě a jevových souvislostech její příčiny. Přitom jak již bylo vysvětleno výše, příčina vzniklé újmy je v obou žalobách dovolatelky vymezena shodně. Nehraje zde žádnou roli skutečnost, že by se mohlo jednat o nároky za různá období nečinnosti státního orgánu (soudu), neboť tato doba musí být dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu brána v potaz jako celek (k tomu viz i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Skutkově je přitom shodně vymezena i žalobkyní tvrzená újma, jež jí měla tímto jediným nesprávným úředním postupem vzniknout. Dovolatelka v obou žalobách, mimo obvyklou nejistotu ohledně svých práv a povinností způsobenou nekonáním státního orgánu v přiměřené době, skutkově a konkrétně vymezuje (ilustruje) dopady, které toto nekonání mělo v její nemajetkové sféře, vždy jde o subjektivní traumata a o postižení její občanské a profesní cti podřaditelná pod pojem nemateriální újmy jako projevy téže příčiny.
Jestliže v kompenzačním řízení musí být doba, po kterou nebyl úkon učiněn, brána v potaz jako celek, taktéž újma tímto nekonáním způsobená musí zahrnovat celé toto období. Je pak na poškozeném (v daném případě žalobkyni), kterak skutkově tuto újmu vymezí v rámci celého posuzovaného časového úseku.
Jiná by byla situace, kdy by poškozený v dřívější žalobě žádal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za dobu, kdy nebyl úkon učiněn, přičemž tato nečinnost dotčeného orgánu by trvala i po tom, co by o této žalobě bylo pravomocně rozhodnuto (k tomu viz výše citované stanovisko, sp. zn. Cpjn 206/2010, právní věta 5.).
V daném případě žalobkyně tvrdí, že žádala přiměřené zadostiučinění v první žalobě (podané dne 30. 10. 2008) za období tvrzené nečinnosti Městského soudu v Praze od 14. 3. 2007 do 23. 10. 2008 a v druhé žalobě (podané dne 4. 11. 2009) za období tvrzené nečinnosti od „24. 4. 2008 do 12. 2. 2008“. Takto podanému sdělení o sledu událostí sice není dost dobře rozumět, avšak v obou řízeních žalobkyně tvrdila, že řízení o zrušení obchodní společnosti BTISK s. r. o. s likvidací bylo z moci úřední u Městského soudu v Praze zahájeno dne 13. 2. 2008. Vyplývá to i ze skutkových zjištění soudů v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008 (viz např. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, č. j. 19 C 191/2008-26).
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně již v předchozím řízení uplatňovala nárok na náhradu nemajetkové újmy za celé období nečinnosti Městského soudu v Praze, tj. od 14. 3. 2007 do 13. 2. 2008.
I kdyby však již v předchozím řízení období tvrzené nečinnosti žalobkyně takto nevymezila, pak platí, že soud prvního i druhého stupně musí vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (154 odst. 1 o. s. ř.) – srov. mutatis mutandis stanovisko, sp. zn. Cpjn 206/2010, právní věta 5. To znamená, že skončila-li namítaná nečinnost Městského soudu v Praze ještě před tím, než bylo o první žalobě rozhodnuto odvolacím soudem, byla v tomto dřívějším řízení projednávaná celá doba nečinnosti. Období tvrzené nečinnosti Městského soudu v Praze skončilo dne 13. 2. 2008, a odvolací soud v předchozím řízení rozhodl dne 10. 9. 2009. Mimo jiné tedy již dávno poté, co byla rozhodnutím Městského soudu v Praze obchodní společnost BTISK, s. r. o. zrušena a byl jmenován likvidátor (stalo se tak usnesením ze dne 16. 10. 2008, které nabylo právní moci dne 20. 10. 2008).
Žalobkyně se tak v předmětném řízení domáhá stejného nároku za stejnou nemajetkovou újmu způsobenou skutkově totožně vymezeným nesprávným úředním postupem, a proto odvolací soud rozhodl správně, jestliže usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení z důvodu existence překážky věci pravomocně rozsouzené potvrdil.
Nejvyššímu soudu je nicméně z jeho úřední činnosti známo, že jeho rozsudkem ze dne 14. 7. 2011, č. j. 30 Cdo 5289/2009-64, došlo ke zrušení rozsudku odvolacího soudu vydaného v řízení o první žalobě dovolatelky (tedy v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 191/2008), a proto již pro projednávané řízení není dána překážka věci pravomocně rozsouzené. Pro zahájení a projednání tohoto pozdějšího řízení je však nyní dána překážka věci zahájené ve smyslu §83 odst. 1 o. s. ř. Proto dopady usnesení soudu prvního stupně a soudu odvolacího v tomto případě zůstávají nedotčeny.
Dovolací soud proto postupoval podle §243b, věty první, o. s. ř. a dovolání žalobkyně zamítl.
Jelikož se jedná o rozhodnutí, kterým se řízení končí, rozhodl dovolací soud i o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2011
JUDr. František Ištvánek,v. r.
předseda senátu