ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3775.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3775/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčeka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobců a) J. W. , a b) V. T. , obou zastoupených JUDr. Otto Walachem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 493, proti žalovaným 1) A. M. , 2) M. M. , 3) T. N. , 4) A. N. , a 5) M. N. , všem zastoupeným JUDr. Markem Jakubíkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Havlíčkova 12, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku–Místku pod sp. zn. 13 C 302/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2010, č.j. 8 Co 741/2009-369, takto:
Rozsudek Okresního soud ve Frýdku-Místku ze dne 28. května 2009, č.j. 13 C 302/2008-315, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2010, č.j. 8 Co 741/2009-369, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. května 2009, č.j. 13 C 302/2008-315, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobcům právně neúčinná kupní smlouva, kterou prodávající KOMODEX, s.r.o., se sídlem v Bystřici č. 216, IČO: 46580417 (dále jen „dlužník“), zastoupený jednatelem T. N., prodal spoluvlastnický podíl o velikosti 3/20 žalovaným manželům A. a M. M. do jejich společného jmění, spoluvlastnický podíl o velikosti 10/20 žalovaným manželům T. a A. N. do jejich společného jmění a spoluvlastnický podíl o velikosti 7/20 žalovanému M. N. na nemovitostech , budova č.p. 216 na pozemku parc.č. 3256 zastavěná plocha – občanská vybavenost, pozemek parc.č. 3256 zastavěná plocha – občanská vybavenost, provozní stavba na pozemku parc.č. 3257/1 zastavěná plocha – občanská vybavenost a pozemků parc. č. 3258/3, parc. 3258/6, parc. č. 3258/10, vše zastavěná plocha – manipulační plocha, zapsaných pro katastrální území B. n. O. na listu vlastnictví 2130 za cenu 611.232,- Kč (výrok I.). Současně uložil žalobcům zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 49.807,- Kč (výrok II.). Shodně jako v rozsudku ze dne 22.1.2007 č.j. 7 C 33/2006-63 vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně a) má vůči společnosti KOMODEX, s.r.o. (dále též „dlužník“) vymahatelnou pohledávku ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.10.2001, č.j. 28 Cm 206/99-28, který nabyl právní moci dne 12.11.2001, a že žalobce b) má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku ve výši 150.000,- Kč s příslušenstvím přiznanou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2004, č.j. 31 Cm 303/99-48, který nabyl právní moci dne 10.8.2004. Vymahatelné pohledávky žalobců jim byly přisouzeny z titulu jejich nároků na podíly na zisku, které byly schváleny valnou hromadou obchodní společnosti dlužníka dne 21.8.1997. Odporovatelnou kupní smlouvou dlužník převedl na žalované výše označené nemovitosti za kupní cenu sjednanou ve výši 611.232,- Kč. Kupní smlouvu ze dne 22.12.1998 posuzoval soud prvního stupně jako právní úkon učiněný v zákonné tříleté lhůtě mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák., když se jedná o smlouvu mezi obchodní společností dlužníka a společníky této obchodní společnosti a jejich manželkami.
Soud prvního stupně byl při vyhlášení rozsudku (v pořadí druhém) vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.listopadu 2008 č.j. 30 Cdo 780/2007-148, že v průběhu řízení nevyšlo najevo a ani žalobci netvrdili, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (obvyklé, „tržní“) ceně (tj. ceně, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy při prodeji stejných nebo obdobných nemovitostí). Jestliže v majetku dlužníka byly uvedenou kupní smlouvou „nahrazeny“ věci jim odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců. Soud prvního stupně dospěl po podstatném doplnění dokazování k závěru, že právní úkon dlužníků neměl za následek zmenšení jejich majetku, když nebylo prokázáno, že by sjednaná kupní cena neodpovídala tržní ceně předmětných nemovitostí, a že by kupní smlouva ze dne 22.12.1998 vedla ke zmenšení majetku dlužníka a tím i ke zkrácení pohledávky žalobců za společností KOMODEX s.r.o. Vycházel přitom především z výpovědi svědka J. P., který vypracoval znalecký posudek na převáděné nemovitosti a který vypověděl, že při určení vyhláškové ceny nezohlednil zástavní práva k zajištění pohledávky 660.000,- Kč, které na převáděných nemovitostech vázlo a tržní cena převáděných nemovitostí tak mohla být podstatně nižší. Bez bližšího časového vymezení soud prvního stupně rovněž uzavřel, že žalovaní uhradili dlužníku nejen kupní cenu dle kupní smlouvy ze dne 22.12.1998 ve výši 611.232,- Kč, ale dále na účet dlužníka uhradili ještě částku 250.000,- Kč z kupní ceny sjednané s G. S. Tomuto skutkovému zjištění soudu prvního stupně předchází (v narativní části odůvodnění rozsudku) sdělení obsahu článku III. kupní smlouvy ze dne 22.12.1998, podle něhož měla být kupní cena zaplacena ve splátkách 200.000,- Kč do 31.3.2009 (správně zřejmě do 31.3.1999), 150.000,- Kč do 31.12.1999, 100.000,- Kč do 31.6.2000 a 161.232,- Kč do 10 let od podpisu smlouvy.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. února 2010, č.j. 8 Co 741/2009-369, potvrdil rozsudek soud prvního stupně (výrok I.) a současně uložil žalobcům zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16.040,- Kč (výrok II.).
V odůvodnění potvrzujícího rozsudku odvolací soud zcela odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Ohledně ocenění převáděných nemovitostí považoval odvolací soud za správné hodnocení výpovědi svědka Jana Petráše společně s dalšími důkazy, tak jak je provedl soud prvního stupně. Námitku žalobců, že kupní smlouva ze dne 22.12.1998 je neplatná v důsledku porušení ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku odvolací soud nepřijal s poukazem na nepřípustnou novotu v odvolacím řízení. K otázce ekvivalence náhrady za plnění poskytnuté dlužníkem třetí osobě odvolací soud uvedl následující: Pokud pak dále žalobci odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.6.2008, sp.zn. 21 Cdo 433/2007, dle jehož závěrů „o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečná přiměřená (rovnocenná) náhrada, má krajský soud za to, že se společnosti KOMODEX s.r.o. dostala reálná náhrada ….. “, a to přesto, že bylo dohodnuto zaplacení kupní ceny ve splátkách, a že část kupní ceny platil nástupce žalovaných pan G. S., společnosti KOMODEX s.r.o., a stejně tak pan R. P. dle sjednaných podmínek.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podávají je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítají, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2008, sp.zn. 30 Cdo 780/2007, je rozdílný s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, sp.zn. 21 Cdo 4333/2007, neboť v později uvedeném rozsudku se mimo jiné uvádí : „O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí .“ Dovolatelé z těchto právních vět dovozují, že prodávající společnost KOMODEX s.r.o. měla od kupujících obdržet za prodané nemovitosti ekvivalentní náhradu v penězích ke dni povolení vkladu do katastru nemovitostí. Ke dni 23.12.1998, kdy bylo vloženo vlastnické právo kupujících k převáděným nemovitostem však dlužník od kupujících žádnou náhradu nedostal. Poskytnutí první splátky ve výši 200.000,- Kč si totiž smluvní strany sjednaly až o tři měsíce později, kdy prodané nemovitosti již vlastnili kupující. Za právní otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena dovolatelé považují otázku, zda souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným s převodem nemovitostí ve smyslu §196a odst.3 obchodního zákoníku, anebo alespoň odkaz na takový souhlas musí být součástí kupní smlouvy. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl. Právní otázku zásadního právního významu, zda souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným k úplatnému převodu majetku mezi společností a jejími jednateli musí být součástí kupní smlouvy, či zda kupní smlouva na takový souhlas musí alespoň odkazovat považují žalovaní za otázku, která v právní teorii a praxi nečiní žádné obtíže a kterou je třeba s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR vyřešit tak, že souhlas je vyhotoven na jiné listině až po uzavření kupní smlouvy. Žalovaní podotýkají, že prosadil-li se názor žalobců o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22.12.1998, mělo by to za následek zamítnutí žaloby, protože absolutně neplatnému právnímu úkonu se nedá s úspěchem odporovat. Zpochybňují-li dovolatelé závěry soudů obou stupňů, že reálně nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, pak tak nečiní z důvodu nesprávného právního posouzení, ale z důvodu nesprávných skutkových zjištění, která ovšem přípustnost dovolání v přezkoumávané věci nezakládají. Navrhli proto, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné a zjevně nedůvodné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Postupoval přitom podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 22.1.2007, č.j. 7 C 33/2006-63, ve věci samé stejně jako v rozsudku ze dne 31.7.2006, č.j. 7 C 33/2006-30, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 14.11.2006, č.j. 28 Co 658/2006-51, zrušen. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není splněna ani tehdy, jestliže právní názor, jímž byl odvolací soud, případně i soud prvního stupně, při vydání nového (obsahově odlišného) rozhodnutí ve věci samé vázán, byl obsažen v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu nebo v kasačním nálezu Ústavního soudu. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V dané věci záviselo rozhodnutí soudu mimo jiné na vyřešení otázky, k jakému okamžiku je třeba posuzovat tzv. ekvivalentnost převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot. Tuto otázku odvolací soud – jak bude dále vyloženo – posoudil v rozporu s hmotným právem.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 občanského zákoníku se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Žalobci v dovolání vymezili dvě otázky zásadního právního významu a sice otázku, která má být řešena (senáty dovolacího soudu odlišně) a otázku, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu ČR řešena. K později uvedené otázce (zda souhlas valné hromady společnosti s ručením omezeným s převodem nemovitostí ve smyslu §196a odst.3 obchodního zákoníku, anebo alespoň odkaz na takový souhlas musí být součástí kupní smlouvy) je třeba uvést, že nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože tato právní otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam. Jednalo se o právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Právní závěr odvolacího soudu totiž není založen na úvaze o (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 22.12.1998, ale na negativním závěru o relativní bezúčinnosti tohoto právního úkonu.
Zůstává tak posouzení námitky dovolatelů, zda rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2008, sp.zn. 30 Cdo 780/2007, je z hlediska tam vyslovených právních závěrů odlišný od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, sp.zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněného pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009.
Hovoří-li rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2008, sp.zn. 30 Cdo 780/2007, v souvislosti s kupní smlouvou o „náhradě“ věci v majetku dlužníka za odpovídající peněžité plnění (kupní cenu) – pak z hlediska vyjádření ekvivalence takového plnění neříká nic jiného než rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, sp.zn. 21 Cdo 4333/2007 – a sice, že o tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Nelze tak přisvědčit názoru dovolatelů o odlišnosti právních závěrů v těchto rozsudcích vyjádřených.
Dovolání je přesto důvodné, neboť ačkoliv soudy obou stupňů posuzovaly přezkoumávanou věc i z hlediska závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008, sp.zn. 21 Cdo 4333/2007, byl to především odvolací soud, který se těmito závěry důsledně neřídil. V posledně citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek - i když změnil podobu svých aktiv - ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.
Soudy obou stupňů dosud zjistily, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni, k němuž nastaly účinky vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí, jak vysoká byla pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na nemovitostech, vzniklo-li k tomuto dni zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy. Měla-li být pohledávka ze smlouvy o úvěru zajištěná zástavním právem na nemovitostech uspokojena ze zástavy, je k výši této pohledávky třeba přihlédnout také při posuzování toho, zda dlužníkům byla za jejich nemovitosti poskytnuta jinak (kromě kupní ceny) přiměřená (rovnocenná) náhrada. Při posuzování, zda se dlužníkům dostalo za předmětné nemovitosti odpovídající náhrady (hodnoty), nemůže zůstat bez povšimnutí, zda a v jaké výši žalovaní stanovenou kupní cenu dosud dlužníkovi uhradili. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je přitom jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Namítají-li dovolatelé, že kupní cena měla být uhrazena ve splátkách (a tento závěr plyne i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) s tím, že první splátka byla dohodnuta až po vkladu vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem, pak - posuzováno z hlediska závěrů Nejvyššího soudu ČR o rozhodném okamžiku – nemůže jako správný obstát právní závěr odvolacího soudu, že dlužníku se dostala reálná náhrada a to přesto, že bylo dohodnuto zaplacení kupní ceny ve splátkách.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243b odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu