ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3851.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3851/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Celního úřadu Praha D1 , se sídlem v Říčanech, Logistický terminál – Nupaky 148, proti žalovaným 1) LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, akciová společnost , se sídlem v Praze 6 – Řepy, Karlovarská 814/11, zastoupené JUDr. Zdeňkem Weigem, advokátem se sídlem v Praze 4, Nad Zátiším 22, a 2) PROFI AUTO CZ a. s. , se sídlem v Říčanech, Kolovratská 1367, zastoupené JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 121/2007, o dovolání Generálního ředitelství cel, resp. České republiky – Generálního ředitelství cel, se sídlem v Praze 4, Budějovická 7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. března 2010, č.j. 10 Co 622/2009-37, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Žalobce podáním (doručeným Okresnímu soudu v Děčíně dne 12. prosince 2007) navrhl, aby soud usnesením připustil, aby do řízení na stranu žalobce přistoupil další účastník, kterého žalobce označil jako „Česká republika – Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, PSČ: 140 96“.
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 16. srpna 2009, č.j. 20 C 121/2007-24, připustil, „aby do řízení na straně žalobce jako další účastník přistoupilo Generální ředitelství cel, se sídlem 140 96 Praha 4, Budějovická 7, IČ 71214011“.
K odvolání žalované 2) Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce v této věci není způsobilý být účastníkem občanského soudního řízení. Žalobcova způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení je vymezena §1 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. na „věci správy daní“ a jen v tomto rozsahu má žalobce i procesní způsobilost. Řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem není věcí, která by se týkala správy daní (tedy opatření ke zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, vyhledávání daňových subjektů, vyměřování, vybírání, vyúčtování a vymáhání daní, nebo kontroly jejich splnění). Zákonem stanovenou způsobilost žalobce k účasti v občanském soudním řízení nelze vykládat extenzivně. Není možné pod pojem správy daní podřazovat i činnosti, které se správou daní bezprostředně nesouvisejí, a rozšiřovat tak možnosti žalobce k účasti v občanském soudním řízení, když jinak žalobce způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení (jako organizační složka státu postrádající způsobilost mít práva a povinnosti) nemá. V řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem nemá žalobce způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nejenže brání připuštění vstupu dalšího účastníka do řízení na straně žalobce, ale vede rovněž k zastavení řízení odvolacím soudem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání žalobce, které bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2010, č.j. 20 C 121/2007-75, jako opožděně podané odmítnuto (cit. usnesení nabylo právní moci dne 17. září 2010).
Další dovolání (včas) podala též Česká republika – Generální ředitelství cel, resp. Generální ředitelství cel [k tomu srov. poznámku níže) (dále již „dovolatel.“], jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) téhož par. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že žalobce v dané věci nemá způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení a s odkazem na judikaturu vyznívající v závěr o způsobilosti správce daně (cla) být účastníkem řízení o odpůrčí žalobě podle §42a obč. zák. analogicky odvozuje stejný závěr i pro řízení o určení vlastnictví týkající celního dlužníka. Vyslovuje závěr, že žalobce jako správce cla a daní má způsobilost být účastníkem tohoto řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Vzhledem k nejednotné rozhodovací praxi nižších soudů [dovolatel odkazuje na některá (podle jeho názoru rozporná) soudní rozhodnutí] žalobce navrhl přistoupení dovolatele do předmětného řízení, „kterého lze také označit za věřitele, neboť prakticky vzato, jde o pohledávku státu vůči společnosti BENA a. s. (převodci nemovitosti) za dovezené a nezdaněné pohonné hmoty ve výši přibližně 2,7 mld. Kč, jejíž úhrada je příjmem státního rozpočtu.“ Dovolatel naplnění dovolací důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřuje v okolnosti, že mu nebylo doručeno odvolání žalovaného 2) proti cit. usnesení soudu prvního stupně a dovolatel se proto nemohl k tomuto odvolání písemně vyjádřit. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu.
Žalobce v písemném vyjádření se plně ztotožnil se závěry, které formuloval dovolatel ve svém dovolání a rovněž navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu.
Žalovaný 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání odmítl (ve stručnosti shrnuto) dovolatelem uplatněnou dovolací argumentaci a zcela se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, jak je vyložen v odůvodnění jeho usnesení. Dále polemizuje s dovolací argumentací dovolatele a v závěru svého vyjádření (s odkazem na cit. právní předpisy) zdůrazňuje, že Generální ředitelství cel není právním subjektem nadaným způsobilostí být účastníkem občanskoprávního řízení. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl a aby rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud úvodem předesílá, že z důvodu procesní ekonomie nepovažoval za nezbytné prostřednictvím soudu prvního stupně vyjasňovat otázku identity dovolatele v procesní situaci, kdy z (jinak včas) podaného dovolání není zcela zřejmé, zda jej podává Generální ředitelství cel, nebo stát – Česká republika zastoupená Generálním ředitelstvím cel. Podstatné totiž je, že i kdyby tímto subjektem bylo Generální ředitelství cel (který byl rozhodnutím soudu prvního stupně připuštěn do řízení na stranu žalující), nebylo by možno jeho podanému dovolání přiznat subjektivní přípustnost. Je tomu tak z toho důvodu, že pro zmíněný neodstranitelný nedostatek podmínky řízení odvolací soud svým usnesením předmětné řízení zastavil, v důsledku čehož bylo mj. konzumováno i řešení otázky posuzování podmínek připuštění Generálního ředitelství cel jako dalšího účastníka do řízení na straně žalobce. Jinými slovy řečeno, ten, kdo opravným prostředkem brojí proti rozhodnutí, kterým nebyl připuštěn jako další účastník na žalující straně, resp. jenž brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo prvoinstanční rozhodnutí zrušeno a předmětné řízení zastaveno, není subjektivně legitimován k podání dovolání, neboť posouzení otázky takového procesního účastenství, resp. řešení této otázky odvolacím soudem je pochopitelně závislé na existenci (trvání) řízení o věci samé. Jestliže takové řízení bylo rozhodnutím odvolacího soudu zastaveno, je (při splnění zákonem stanovených podmínek z titulu subjektivní i objektivní přípustnosti podat dovolání) k aktivaci dovolacího přezkumu povolán toliko žalobce.
Dovolatel tudíž podal dovolání, ač k jeho podání (jak již shora bylo uvedeno) nebyl ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř. oprávněn.
Za této procesní situace dovolací soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 1 písm. c) per analogiam (když podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. zde splněny nebyly). Dovolatel, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, přičemž z ostatních účastníků (jak se podává z obsahu spisu) vznikly náklady řízení pouze žalovanému 2), který se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil k dovolání dovolatele. Náhrada nákladů řízení za provedený úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by ovšem žalovanému 2) příslušela jen za podmínky, že jím vynaložené náklady byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva. O takové náklady však v daném případě nejde, neboť vyjádření žalovaného 2) k dovolání se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek dovolacího řízení právně rozhodné. Této procesní situaci proto odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu