ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.39.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 39/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Alešem Mejzlíkem, advokátem se sídlem v Žďáru nad Sázavou, Sadová 2237, proti žalovaným 1) J. S. , a 2) A. S. , zastoupeným JUDr. Štefanií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách 1065/31, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 12 C 147/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2009, č.j. 15 Co 199/2008-134, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Štefanie Fajmonové, advokátky se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách 1065/31.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání žalobce (dále již „dovolatel“) proti v záhlaví cit. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále již „odvolací soud“), kterým byl podle §219 o. s. ř. (jako věcně správné rozhodnutí) potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 9. ledna 2008, č.j. 12 C 147/2006-94 (dále již „soud prvního stupně“) (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na určení vlastnictví k označeným nemovitostem a rozhodl o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nebylo možno dovodit podle dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež se týká právně relevantních (jiných) vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tento dovolací důvod lze sice (za užití dosavadní právní úpravy §237 odst. 3 o. s. ř.) podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (výjimečně) uplatnit i v případě dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ovšem takové otázky dovolací soud přezkoumává jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in www.nsoud.cz ). V této věci ovšem dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. žádnou takovou právně relevantní otázku v podaném dovolání nevymezil (námitky dovolatelem v dovolání uvedené jsou ve smyslu cit. dovolacího důvodu ve vazbě na §237 odst. 3 o. s. ř. bezpředmětné, neboť i kdyby snad některou z nich odvolací soud zatížil odvolací řízení, nepromítla by se do výsledku rozhodnutí jako procesní otázka zásadního významu, jež má judikatorní přesah), takže v tomto směru zde nebylo způsobilého procesního podkladu k posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ani prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) se dovolateli nepodařilo založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, umožňoval odvolacímu soudu (ve vazbě na dílčí závěr, že prof. MVDr. A. J. byl dovolatelem zmocněn k převodu ideální poloviny selské usedlosti č. p. 10 v P. tehdy zapsané ve vložce č. 10 pozemkové knihy pro katastrální území P., a to s veškerým příslušenstvím a součástmi) přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru o platně učiněném právním úkonu. Další závěr odvolacího soudu o právním následku v případě překročení plné moci otcem dovolatele byl již uveden nad rozsah odvolacím soudem shora řešené otázky, která (jako jediná) byla určující z hlediska rozsouzení věci. Pokud odvolací soud nad rozsah výše uvedeného také poznamenal, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byla skutečnost, že osoba (tedy vztaženo zřejmě i na dovolatele), která se může svého nároku domáhat podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, musí uplatnit nárok na vydání věci podle uvedeného zákona, dodržet lhůty k jeho uplatnění a uplatnit je u příslušného orgánu, a že se tedy nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva ani vlastnickou žalobou, nešlo ani zde o určují závěr, na němž bylo (rozsudek soudu prvního stupně potvrzující) rozhodnutí založeno, nýbrž o sekundární důvod, pro který – nebýt primárního důvodu, který vedl odvolací soud k danému právnímu posouzení věci – by beztak napadené prvoinstanční rozhodnutí muselo být podle §219 o. s. ř. potvrzeno; proto je zcela bez významu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. poměřovat, zda v tomto směru má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud závěrem uvádí, že při posuzování dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (pro účely přípustnosti dovolání) nepřihlížel k těm argumentům, jež dovolatel nově uplatnil doplňujícím podáním, které bylo (osobně) podáno soudu prvního stupně dne 20. listopadu 2009. V intencích §242 odst. 4 o. s. ř. totiž mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání lhůty k dovolání. V této věci bylo napadené rozhodnutí, obsahující správné poučení dovolání, doručeno dovolateli, resp. jeho zástupci (již) dne 11. června 2009 a dvouměsíční lhůta k dovolání tak ve shodě s §240 odst. 1 o. s. ř. uplynula v srpnu 2009. Doplňující (kvalitativně nové) argumenty uplatněné až v listopadu 2009 jsou proto pro věc bez významu (na jejich základě by dovolací přezkum nemohl být uskutečněn). Jak je ale zřejmé z předchozího odstavce, i kdyby byly včas uplatněny (dovolatel v doplňujícím podání namítá, že odvolací soud pochybil, pokud poukazoval na §33 odst. 1 obč. zák. a nezabýval se otázkou překročení rozsahu oprávnění zástupce ve smyslu §25 tehdy platného občanského zákoníku, a dále pokud odkazoval na možnost domáhat se uvedeného nároku prostřednictvím zákona č. 229/1991 Sb.), neměly by žádnou právní relevanci.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z (paušální) odměny za zastoupení advokátem v tomto dovolacím řízení v částce 6.500,- Kč [sazba odměny stanovená podle §2 odst. 1, §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno 20 % DPH (tj. o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 8.160,- Kč je dovolatel povinen zaplatit k rukám advokátky, jež žalované v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu