ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3964.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3964/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně ELSTAR spol. s. r. o. , identifikační číslo osoby 62 02 99 16, se sídlem ve dvoře Králové nad Labem, Valová 3087, zastoupené JUDr. Karlem Frimlem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, V Sedlci 15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 166/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 70 Co 165/2010 – 60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2010, č. j. 70 Co 165/2010 – 60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, prostřednictvím níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 229.000,- Kč s příslušenstvím. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – vyšel ze zjištění, že výše uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenu jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K tomuto nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 20/99, které probíhalo u dvou soudních instancí a trvalo devět let a čtyři měsíce. V tomto řízení došlo k velmi podstatným průtahům trvajícím více než šest let. Věc byla skutkově i právně jednoduchá. Ze strany rozhodujících orgánů došlo nepochybně k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“.
Žalobkyně se podle §31a OdpŠk mohla domáhat přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí v souvislosti s průtahy, a tedy i v souvislosti s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením vznikla. Za řízení trvající devět let a čtyři měsíce při částce 15.000,- Kč za jeden rok řízení by jí náležela částka přiměřeného zadostiučinění ve výši 140.000,- Kč. Odvolací soud nicméně aplikoval i ostatní kritéria uvedená v §31a OdpŠk a dospěl k závěru, že žalobkyně nevyužila ani hierarchické stížnosti na postup soudu, ani nepodala návrh na provedení úkonu, přičemž těmito prostředky mohla „v předmětném řízení alespoň trochu napomoci k zintenzivnění činnosti soudního orgánu“.
Především však odvolací soud zvažoval význam předmětu řízení pro žalobkyni a dospěl k závěru, že ten pro ni nebyl nikterak velký. Na rozdíl od fyzické osoby, jež může být dlouhotrvajícím řízením poznamenána ve sféře své psychiky, v dosavadním způsobu života či ve své pověsti či společenském postavení, u právnické osoby je tento nepříznivý zásah do nemajetkové sféry subjektu velmi omezen. Právnická osoba nemůže v důsledku nepřiměřené délky řízení strádat po psychické stránce, neboť psychikou nedisponuje, a tak se může nepříznivý vliv dlouhotrvajícího soudního řízení projevit pouze v dopadu na její obchodní pověst či v tom, že se v důsledku včasného nevymožení uplatněného nároku dostane do situace ekonomické nejistoty.
V daném případě šlo o řízení, jehož předmětem byla část náhrady škody z dopravní nehody a – jakkoliv toto řízení trvalo dlouho – mohlo jen stěží nějakým negativním způsobem ovlivnit obchodní pověst žalobkyně. Vzhledem k tomu že se jednalo původně o částku necelých 240.000,- Kč, mohly sice průtahy v řízení do určité míry nepříznivě ovlivnit ekonomickou vyváženost hospodaření žalobkyně, avšak vzhledem k tomu, že žalobkyně má základní jmění dva miliony a s ohledem na to, že silniční doprava je jen jedním ze šesti oborů její podnikatelské činnosti, nemohla jí tato skutečnost způsobit vážnější ekonomické potíže.
Odvolací soud odmítl i argument žalobkyně, že v důsledku nehody došlo ke zničení jejího stojanu benzinového čerpadla, a proto žalobkyně nemohla vydělávat, a že tento stojan byl opraven až mnohem později. Odvolací soud totiž zjistil, že žalobkyně namísto poškozeného stojanu nainstalovala nový, a to již téměř rok a tři měsíce před podáním žaloby na náhradu škody. V průběhu řízení tak již žalobkyně neměla žádné objektivní překážky v dalším provozování své podnikatelské činnosti.
Ze všech uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě základní částku přiměřeného zadostiučinění snížit o 50%, tj. na částku 70.000,- Kč. Žalobkyně již od žalované obdržela částku 71.000,- Kč. Proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí a jeho důvodnost staví na tvrzení, že odvolací soud věc nesprávné právně posoudil. Nesouhlasí zejména se závěrem, že nepřiměřená délka řízení nemůže zasáhnout nemajetkovou sféru právnické osoby stejně intenzivně jako v případě osoby fyzické. Zadostiučinění a s tím související nemajetková újma nezahrnuje jen tzv. psychickou újmu. Podnikatel a jeho společnost mají svoji pověst, stejně jako fyzická osoba, jeho podnikání je závislé na tom, jak dostojí svým závazkům, v jaké kvalitě své služby poskytuje, jak poctivě si počíná. Odvolací soud navíc založil své zamítavé rozhodnutí na tom, jaké základní jmění má žalobkyně a že silniční doprava je jedním ze šesti okruhů její podnikatelské činnosti. Vůbec však nepřihlédl k tomu, že žalobkyně v tomto okruhu činnosti nepodniká.
Navíc, devítileté řízení v jednoduché věci je zcela mimořádným a ojedinělým případem, kdy jeho délku lze vysvětlit jen zanedbáním základních principů jednacího řádu a občanského soudního řádu. Komentář k zákonu č. 82/1998 Sb. připouští modifikaci základní částky přiměřeného zadostiučinění 20% v obou směrech, avšak odvolací soud snížil tuto částku o celých 50%. To žalobkyně považuje za zcela nepřiměřené, neodůvodněné a nesprávné.
Nebylo též respektováno kritérium, že žádost o náhradu škody má předejít stížnostem k Evropskému soudu pro lidská práva.
Žalobkyně nemohla dlouhou dobu disponovat prostředky, které jí byly poskytnuty prakticky až téměř deset let po dopravní nehodě. Náhrada pouhých 71.000,- Kč je jen zlomkem újmy, která žalobkyni vznikla neodůvodněným zadržováním jejich finančních prostředků, které mohla použít ve prospěch své podnikatelské činnosti. Není důvodu pro to, aby jednotlivec nemožnost použít potřebné finanční prostředky nesl hůře než právnická osoba. Újmy u právnických osob jsou naopak větší, náročnější a zasahují širší sféru oprávněných zájmů, než je tomu u osob fyzických.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnila z rozsudky soudů obou stupňů, jakož i se závěry, ke kterým oba soudy dospěly. Soudy i žalovaná se řídily v daném případě závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva, že pokud jde o morální újmu, je východiskem pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Částka, která byla žalobkyni přiznána a vyplacena, je přiměřeným zadostiučiněním za presumovanou existenci morální újmy. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 5. 2010, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou. Tato otázka spočívá v tom, zdali je možné nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením v případě, že poškozenou je právnická osoba, považovat za automaticky nižší, než je tomu u osoby fyzické. Tato otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně od právního náhledu odvolacího soudu.
Dovolání je tedy přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod R 58/2011 (zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz ), vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“ či „Soud“).
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, bod II.).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. výše citované Stanovisko Nejvyššího soudu, bod I. či např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V daném případě dovolatelka brojí zejména proti závěru odvolacího soudu, že význam řízení pro ni [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] byl malý, neboť na rozdíl od fyzické osoby, jež může být dlouhotrvajícím řízením poznamenána ve sféře své psychiky, v dosavadním způsobu života či ve své pověsti společenském postavení, u právnické osoby je tento nepříznivý zásah do nemajetkové sféry subjektu velmi omezen.
Nejvyšší soud, ve shodě s judikaturou ESLP, již konstatoval, že „výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení v případě právnických osob nemusí být vždy nižší, než je tomu u osob fyzických (Stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, VII. právní věta). K tomu na stejném místě dodal, že nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, nelze však pominout argument obsažený zejména v rozsudku velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97 (odstavce 27 až 36) vyplývá, že v případech obchodních společností je při určování výše přiměřeného zadostiučinění třeba přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti.
Dovolatelka též namítá, že odvolací soud při aplikaci kritéria významnosti řízení pro poškozeného nesprávně přihlédl k výši základního jmění dovolatelky a k rozsahu zapsané podnikatelské činnosti. To, že dovolatelka má formálně zapsáno více druhů podnikatelské činnosti, ještě neznamená, že tuto podnikatelskou činnost ve skutečnosti provozuje a že z ní získává finanční či jiné prostředky podstatné pro svou vlastní existenci či plánování rozhodování (viz výše). Nejvyšší soud také již konstatoval, že základní jmění vypovídá o majetkové situaci obchodní společnosti jen velmi málo, nepřímo a nespolehlivě. Měla-li by být (rámcově) poměřována ekonomická síla poškozeného (žalobkyně) a hodnota předmětu řízení, měl by odvolací soud vycházet spíše z jejího vlastního kapitálu, představujícího vlastní zdroje financování jejího obchodního majetku a hodnoty předmětu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
Naopak nelze souhlasit s dovolatelkou v tom, že by při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nemohla být v důsledku aplikace kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk snížena základní částka o více jak 20%. I zde je možné poukázat na Stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, bod VI.
V daném případě nicméně odvolací soud k tomuto snížení dospěl na základě nepřiléhavé aplikace kritéria uvedeného v §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, a jeho posouzení věci je proto nesprávné.
Dovolací soud též v případě přípustnosti dovolání z úřední povinnosti zkoumá, zda dosavadní řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto nemůže pominout, že odvolací soud vyšel při posouzení nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni ze zjištění, která nevyplývají z tvrzení účastníků, natož aby byla podepřena důkazy jimi navrženými. Jedná se zejména o posouzení ekonomické síly žalobkyně ve vztahu k předmětu řízení, tedy zjištění o základním jmění a o rozsahu podnikatelské činnosti žalobkyně.
Na tomto místě se lze znovu odvolat na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 (citované výše), v němž se uvádí, že „procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozenou tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovanou (stát) a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. Případný aktivismus ze strany soudu ve směru posouzení kritérií §31a odst. 3 OdpŠk nad rámec tvrzení účastníků je porušením práva na rovnost zbraní jako součásti práva na spravedlivý proces (viz čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a §18 odst. 1 věta první o. s. ř.).“
Z tohoto důvodu nelze než konstatovat, že řízení před odvolacím soudem bylo též postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud proto postupoval podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). V dalším rozhodování o věci samé přihlédne soud zejména k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a znovu posoudí aplikaci jednotlivých kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na souzený případ.
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu