ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.3991.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3991/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce P. N. , zastoupeného Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 2, proti žalovaným 1) A. K. , 2) O. K. , a 3) P. L. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 58/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2010, č.j. 11 Co 109/2010-84, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce coby hlavní intervent se žalobou podle §91a o. s. ř., podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) dne 27. ledna 2009, domáhal proti žalovaným (účastníkům řízení o určení vlastnického práva k týmž nemovitostem) určení, že je vlastníkem specifikovaných nemovitostí. Žalobu odůvodnil s tím, že dne 12. listopadu 2004 uzavřel s žalovaným 3) ohledně předmětných nemovitostí kupní smlouvu a že návrh na vklad vlastnického práva k těmto nemovitostem podal Katastrálnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrálnímu pracovišti Nový Jičín (dále též „katastrální úřad“) dne 15. listopadu 2004 [řízení o povolení tohoto vkladu (dále též „vkladové řízení“) je vedeno u katastrálního úřadu pod sp. zn. V-6257/2004-804]. Posléze zjistil, že po podání jeho návrhu na vklad shora byl stejného dne u téhož katastrálního úřadu podán žalovanými 1) a 2) návrh na vklad k týmž nemovitostem (toto vkladové řízení je vedeno u katastrálního úřadu pod sp. zn. V 6280/2004-804). Následně byla uvedená vkladová řízení přerušena s odůvodněním, že u Okresního soudu v Novém Jičíně je pod sp. zn. 13 C 344/2004 vedeno na základě žaloby podané žalovaným 3) proti žalovaným 1) a 2, řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy (smlouvy o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem), které dosud nebylo pravomocně skončeno. Žalobce v žalobě zaujal právní názor, že popsaný způsob katastrálního úřadu nebyl správný, neboť zde nebyl žádný důvod pro přerušení vkladového řízení, a že mu za dané situace svědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětným nemovitostí. V žalobě závěrem uvedl, že „Jak vyplývá mj. z judikatury Nejvyššího soudu, např. 2 Cdo 848/97, je-li stejná nemovitost prodávána dvakrát, a to různým nabyvatelům, stane se jejím vlastníkem ten, kdo první doručil návrh na vklad vlastnického práva katastrálnímu orgánu...Jak dále vyplývá z tohoto judikátu, u později doručené kupní smlouvy dochází k zániku závazku z této smlouvy, vyplývající z nemožnosti plnění dle ust. §575 zák. č. 40/1964 Sb....“.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 13 C 58/2009-24, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Nový Jičín, které se nacházejí v katastrálním území F. p. R., a to: rodinného domu č.p. 243 stojícího na pozemku p. č. st. 2352 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. st. 2352 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. 708/3 – ostatní plocha.“ (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně při rozhodování mj. vycházel ze skutkového zjištění, že žalovaný 3) je dosud zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a při konstatování uzavření shora uvedených kupních smluv a postupu katastrálního úřadu dospěl k závěru, že „žalobce uzavřel se žalovaným ad 3) platně kupní smlouvy na sporné nemovitosti (pozn.: z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobce s žalovaným 3/ uzavřel ohledně předmětných nemovitostí, kromě kupní smlouvy ze dne 12. listopadu 2004, dne 24. listopadu 2004 další kupní smlouvu – viz str. 3, druhý odstavec odůvodnění cit. rozsudku – arg.: „Soud pak za irelevantní považoval důkaz provedený kupní smlouvou uzavřenou dne 24. 11. 2004 mezi P. L. jako prodávajícím a P. N. jako kupujícím, protože tato skutečnost jednak vyplývala z již pravomocně skončeného řízení sp. zn. 13 C 344/2004, jednak nebyla jakkoli sporná...“ ) a návrh na vklad vlastnického práva doručil příslušnému katastrálnímu úřadu pře (před) žalovanými ad 2) a 3). Stal se tak proto vlastníkem těchto nemovitostí a nárok žalovaných ad 2) a 3) na tyto nemovitosti zanikl pro nemožnost plnění dle §575 O. Z. Soud proto žalobě vyhověl.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uvedenou určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud s odkazem na §133 odst. 2 obč. zák. zdůraznil, že u převodu nemovitostí se vlastnictví nabývá až vkladem do katastru nemovitostí, přitom právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu. V dané věci žalobce pouze tvrdil, že s žalovaným 3) uzavřel kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí dne 12. listopadu 2004 a následně dne 15. listopadu 2004 podal návrh na vklad, ale neprokázal, že by katastrální úřad vklad provedl a žalobce se tak stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Ustanovení §91a o. s. ř. upravuje tzv. hlavní intervenci a uplatněný nárok je odvozován pouze z hmotného práva. Za dané situace je proto zřejmé, že žalobce doposud není vlastníkem předmětných nemovitostí a ohledně uvedeného práva není věcně aktivně legitimován.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm – vzhledem k jeho obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm b) téhož paragrafu (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel sebe považuje za výlučného vlastníka předmětných nemovitostí, neboť v jeho „prospěch hovoří hmotné právo k předmětu řízení vedeného pod sp. zn. 13 C 372/2008...“ a s právními závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Dovozuje, že v dané věci je aktivně věcně legitimován. Dále namítá, že pokud by katastrální úřad „vklad mého práva provedl již v roce 2004, pak bych nebyl nucen podávat svou žalobu, jelikož bych byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí.“ Zastává právní názor, že v dané věci mu svědčil též naléhavý právní zájem na požadovaném určení, „protože bez tohoto určení by bylo ohroženo mé právo nebo by se mé právní postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Mnou požadované určení vlastnického práva by bylo způsobilé odstranit stav mé právní nejistoty nebo ohrožení mého vlastnického práva. Na základě soudního rozhodnutí bych mohl být zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí.“ Konečně dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé, neboť odvolací soud se svým odlišným právním názorem účastníky řízení neseznámil tak, aby na něj mohlo být případně reagováno. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolatel ve svém dovolání tím, že namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za překvapivé, neboť odvolací soud účastníky neseznámil se svým (oproti soudu prvního stupně) odlišným právním názorem, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí V posuzované věci ovšem taková vada odvolací řízení nezatěžuje.
Nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, in www.nsoud.cz ).
V posuzované věci žalobce již v žalobě argumentoval ve prospěch závěru, že je vlastníkem předmětných nemovitostí a s ohledem na shora připomenutá žalobní tvrzení se domáhal soudní deklarace jím tvrzeného vlastnického vztahu k označenému nemovitému majetku. Pro věcné posouzení této určovací žaloby bylo přitom určující zjištění, zda dovolatel podle rozhodujícího stavu v době vyhlášení rozsudku byl vlastníkem předmětných nemovitostí či nikoliv, neboť jen v kladném případě (tj. že dovolatel vlastníkem předmětných nemovitostí je) by byl dán důvod k deklaraci dovolatelova vlastnického vztahu k uvedenému majetku. Jestliže ovšem soud prvního stupně tím, že podané žalobě vyhověl, dospěl k závěru, že dovolatel vlastníkem tohoto nemovitého majetku je, zatímco odvolací soud na základě stejných skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu názoru, nelze měnící rozsudek odvolacího soudu z uvedeného důvodu považovat za tzv. nepředvídatelné, resp. překvapivé rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tudíž nebyl dovolatelem uplatněn důvodně.
Zbývá nyní posoudit druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry.
Smlouvy o převodech nemovitostí musejí mít písemnou formu (ust. §46 obč. zák.); vůle směřující k převodu nemovitostí je právně významná jen v případě, že je projevena v písemné formě. Není-li tato písemná forma dodržena, jedná se o neplatnost takové smlouvy ve smyslu ust. §40 odst. 1 ObčZ.
Vlastnictví věci lze nabýt mimo jiné kupní smlouvou (§132 odst. 1 obč. zák.).
Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy (§133 odst. 2 obč. zák.). U ostatních nemovitostí, tj. nemovitostí, které jsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, se v případě jejich převodu na základě smlouvy vlastnictví k nim nabývá (teprve) vkladem do katastru podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky [katastrální zákon (dále již „zákon č. 344/1992 Sb.“ nebo „katastrální zákon“)].
Nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí je dvoufázové; jeho esenciálním předpokladem je vznik závazkově právního vztahu (např. prostřednictvím uzavřené kupní smlouvy, jejímž předmětem je úplatný převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem z prodávajícího do vlastnictví kupujícího za dohodnutou kupní cenu) s právními účinky inter partes, kdy k nabytí vlastnického práva k takto smluvně převáděnému nemovitému majetku a tedy k dovršení věcně právních účinků erga omnes, je zapotřebí vkladu tohoto vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Vklad vlastnického práva lze provést jen na základě pravomocného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu [§3 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, (dále již „zákon č. 265/1992 Sb., nebo „zákon o zápisech“) a §5 odst. 1 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřičských a katastrálních orgánech, ve znění pozdějších předpisů]. Rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, lze provést zápisem ve spisu. Proti rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, není přípustný opravný prostředek, ani žaloba ve správním soudnictví (§5 odst. 3 zákona o zápisech). Za vklad se přitom považuje (až) zápis do katastrálních operátů (srov. §13 téhož zákona). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen příslušenému katastrálnímu úřadu (srov. §2 odst. 3 cit. zák.).
Při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je tedy třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (tzv. intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 ObčZ); taková smlouva má pouze účinek obligační - zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl. A jak již shora bylo uvedeno, ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí. Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí. To, že vklad do katastru nemovitostí má zpětné účinky ke dni podání návrhu na vklad, nic nemění na tom, že právní skutečnost, která má za následek převod vlastnického práva k nemovitosti, nastane až provedením vkladu do katastru. Zpětné právní účinky vkladu nastávají jen na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení (tj. jen tehdy, bylo-li návrhu na vklad pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu vyhověno) a odvíjí se od toho, že katastrální úřad pravomocným rozhodnutím vyhověl návrhu na vklad a že na základě tohoto pravomocného rozhodnutí byl proveden zápis do katastrálních operátů; dokud nebylo o návrhu na vklad pravomocně rozhodnuto a dokud nebyl proveden zápis do katastrálních operátů, nenastávají ani zpětné právní účinky vkladu vlastnického práva ke dni, kdy byl příslušnému katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009, in www.nsoud.cz ).
Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud z těchto normativních souvislostí vycházel a v rozsudku zcela jasně a srozumitelně vyložil způsob nabývání vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí. Jeho závěr, že dovolatel není vlastníkem předmětných nemovitostí, má přitom oporu ve zjištěném skutkovém stavu, a vydání rozsudku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního soudu tak, že se žaloba, aby bylo určeno, že dovolatel je vlastníkem předmětným nemovitostí, zamítá, je proto důsledkem správného právního posouzení věci. Je tomu tak i přesto, že v dané věci dovolatelův naléhavý právní zájem na žalobě o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. evidentně nebyl dán. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na svou judikaturu, podle které jestliže na základě smlouvy o převodu nemovitosti nedošlo dosud ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch nabyvatele, nemůže se nabyvatel vůči převodci úspěšně domáhat, aby bylo určeno, že vlastníkem převáděné nemovitosti je nabyvatel (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2003,s p. zn. 22 Cdo 1876/2001, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, vše in www.nsoud.cz). Z napadeného rozsudku je ale zřejmé, že odvolací soud implicite tento judikatorně ustálený závěr reflektoval, byť v konečném důsledku se žalobou zabýval z věcného hlediska; posledně zmíněná okolnost ovšem nemohla založit důvod ke kasaci dovoláním napadeného rozsudku.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je i z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný. Protože vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž Nejvyššího soud přihlíží z úřední povinnosti, tvrzeny nebyly a ani dovolacím soudem zjištěny, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl v dovolacím řízení procesně úspěšný a žalovaným v tomto řízení žádné (účelně vynaložené) náklady řízení nevznikly. Ve smyslu ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu