ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4043.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4043/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 217.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 64/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 19 Co 74/2009-71, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, č. j. 19 Co 74/2009-71, se ve výroku ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni 126.000,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výše uvedeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. října 2008, č.j. 17 C 64/2007-47 tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) vzniklou průtahy v řízení před Okresním soudem v Kroměříži, vedeném pod sp. zn. 7 C 316/93, částku 126.000,- Kč. Jinak (tedy pokud jím byla zamítnuta žaloba pro částku 91.000,- Kč) jej potvrdil. Nově rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry, pokud jde o výši přiměřeného zadostiučinění, které je třeba za vzniklou nemajetkovou újmu přiznat. Při úvaze o výši zadostiučinění vycházel odvolací soud z částek, které přiznává v obdobných případech Evropský soud pro lidská práva s tím, že s přihlédnutím k životní úrovni v České republice, je přiměřené zadostiučinění ve výši 45 % z těchto částek, tedy 15.000,- Kč za každý rok. Tuto částku je pak třeba dále modifikovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Vycházeje z těchto hledisek, dospěl odvolací soud k závěru, že základní částku je třeba navýšit o 20 %, tj. na částku 18.000,- Kč ročně, když předmětné řízení nebylo složité, ale ani významné pro žalobkyni. Vzhledem k délce řízení 13 let, přísluší žalobkyni částka 234.000,- Kč (13 x 18.000). Z této částky je třeba odečíst plnění, které již žalovaná žalobkyni poskytla, tj. částku 108.000,- Kč. Je tedy žaloba důvodná co do 126.000,- Kč a co do 91.000,- Kč byla podána neopodstatněně.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze, pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 126.000,- Kč, podala žalovaná dne 24. června 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a podává je z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má především za to, že odvolací soud nesprávně zvýšil základní částku 15.000,- Kč o 20 %, když řízení ve skutečnosti nebylo natolik bagatelní povahy. Domnívá se, že tato částka by naopak měla být snížena, protože žalobkyně v průběhu řízení nepodala jedinou stížnost na průtahy v řízení k vedení soudů, věc nijak neurgovala, byla tedy v tomto směru zcela pasivní. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně, která uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, opírající se o všechny požadavky zákona, a proto navrhla, aby dovolání žalované bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v napadeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolatelka ani existenci těchto vad nenamítala.
Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). V §31a odstavci 2 se stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení práva nebo ve formě finanční kompenzace, a uvádí se obecná kritéria, od nichž se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). V odstavci třetím pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je třeba hodnotit jednotlivá kritéria uvedená v §31a OdpŠk a jakým způsobem lze tedy dojít k výši přiměřeného zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).
Přitom platí, že „stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.“ Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kriteria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Evropského soudu stanovil pravidla, jak mají vnitrostátní orgány postupovat při určování výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vzhledem k poměrům České republiky a k možnosti domoci se nápravy porušení práva rychleji a snáz než v případě podání stížnosti k ESLP proto považuje Nejvyšší soud za přiměřenou částku zadostiučinění 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak tuto částku vždy za každý další rok řízení, ve kterém došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, což není částka nepřiměřeně nízká oproti tomu, co by v obdobných případech mohl přiznat Evropský soud pro lidská práva. Tuto částku je možno následně upravovat vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a za přihlédnutí ke kritériím §31a odst. 3 OdpŠk.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud z vyložených zásad důsledně nevyšel pokud jde o stanovení výše zadostiučinění za první dva roky řízení před Okresním soudem v Kroměříži. Proto nelze tento rozsudek Městského soudu v Praze v napadeném výroku ve věci samé pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej v této části z uvedeného důvodu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.)
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu