ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4056.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4056/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. D. , a b) E. P. – D. , zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovaným 1) J. Š. , 2) A. Š. , zastoupeným Mgr. Miroslavem Šipkou, advokátem v Sokolově, Jednoty 1628, a 3) obci Bublavě , se sídlem v Bublavě 389, zastoupené JUDr. Františkem Grznárem, advokátem se sídlem v Horšovském Týně, Náměstí Republiky 108, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 328/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 2011, č.j. 11 Co 317/2010-198, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným 1) a 2), oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.160,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslava Šipky, advokáta se sídlem v Sokolově, Jednoty 1628.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Františka Grznára, advokáta se sídlem v Horšovském Týně, Náměstí Republiky 108.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Sokolově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. dubna 2010, č.j. 10 C 328/2008-141, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že výlučným vlastníkem p. č. 1449/12 v katastrálním území B. je žalovaná 3), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobci v řízení neprokázali, že byli účastníky nabídkového řízení, tzn. že o koupi části pozemku p. č. 1449/3 (nyní žalobou dotčeného pozemku, který byl na základě kupní smlouvy ze dne 15. prosince 2006 převeden z vlastnictví žalované 3/ do společného jmění žalovaných 1/ a 2/) projevili zájem. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na jimi požadovaném určení vlastnického práva žalované 3) k předmětnému pozemku ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že na daný případ by bylo možno, pokud jde o posouzení správnosti postupu obce při převodu svého nemovitého majetku, aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, neboť v posuzovaném případě část pozemku, která měla být prodána, nebyla v oznámení záměru obce dostatečně identifikována (v oznámení záměru byl označen celý pozemek, přičemž teprve následně z něj byla oddělena ta část, o kterou projevili nabyvatelé – žalovaní 1/ a 2/ - zájem). Žalobci by tedy nepochybně mohli mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem takto oddělené části pozemku je i nadále obec (žalovaná 3/), avšak pouze za situace, pokud by alespoň tvrdili, že měli sami zájem o koupi té části pozemku, pod níž vede vodovodní přípojka, kterou mají podle svého tvrzení ve vlastnictví. Ze všech tvrzení žalobců naopak vyplývá, že mají zájem na tom, aby část pozemku, která byla žalovanou 3) prodána žalovaným 1) a 2), zůstala ve vlastnictví žalované obce. Určení, že vlastníkem sporného pozemku (dnes samostatné parcely) je žalovaná 3) (obec) tedy nemá žalobcům umožnit uplatnění jejich vlastních vynutitelných práv s pozemkem souvisejících. Bez určení, že vlastníkem pozemku je uvedená obec, není nijak ohroženo právo žalobců a jejich právní postavení se nestane nejistým. Přestože z důvodu pochybení žalované 3) při zveřejnění záměru obce lze uzavřít, že na záměr obce lze pohlížet, jako by nebyl zveřejněn vůbec a že z tohoto důvodu má naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby každý potencionální zájemce o převod nemovitého majetku obce, který se pro porušení povinnosti o tomto záměru ani nedozvěděl, u žalobců naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán není. Neprokázali totiž, že o koupi předmětu převodu projevili zájem, neprokázali ani netvrdili, že vůbec takový zájem měli a netvrdí to ani do současné doby. Žalobci proto nemají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. února 2009, č. j. 10 C 328/2008-48, totiž odvolací soud zrušil usnesením ze dne 11. prosince 2009, č. j. 11 Co 314/2009-102, z důvodu, že nalézací soud nepřistoupil k poučení žalobců ve smyslu §118a o. s. ř.; nejednalo se tedy o situaci, že by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a které bylo mj. publikováno (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Ač je dovolání dovolatelů obsahově obšírně koncipováno, přesto v něm dovolatelé (jak je zřejmé z jeho obsahu) neformulovali (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo měla být řešena a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pro posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo pak relevantní skutkové zjištění, z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud (a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán i dovolací soud, který jej nemohl nijak revidovat), totiž, že žalobci neměli vůbec zájem o koupi (části) předmětného pozemku.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 9/2001, a v dále na tento judikát navazujících rozhodnutích, také vyložil, že „Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu) samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku).“ Jestliže však dovolatelé podle skutkového zjištění soudů takovou nabídku vůbec neučinili, resp. v řízení bylo zjištěno, že o takovou koupi ani neměli zájem, neboť (pro shora již odvolacím soudem vyložené důvody) ve skutečnosti sledovali, aby obec byla i nadále vlastníkem uvedeného pozemku, nemohli být (již z tohoto důvodu) ani považováni, jak správně uzavřel odvolací soud, za potencionální zájemce nabídkového řízení (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 30 Cdo 2509/2006, nebo ze dne 9. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 2560/2008, in www.nsoud.cz ). Z toho je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, které důsledně vychází z platné právní úpravy a konstantní judikatury Nejvyššího soudu, jak vyplývá z jeho řádně a přesvědčivě koncipovaného odůvodnění písemného vyhotovení, nemá po právní stránce zásadní význam, a dovolání proti němu je tudíž nepřípustné.
Pokud dovolatelé v dovolání též tvrdili okolnosti podřaditelné pod dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., nebylo možno k nim při posuzování přípustnosti dovolání, s ohledem na dikci §237 odst. 3 (in fine) o. s. ř., přihlédnout.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výroky II. a III. o náhradě nákladů dovolacího řízení jsou důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o. s. ř. [podle kterého odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady], když v dovolacím řízení (v těchto výrocích označeným) žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastupováním advokáty, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 téže vyhlášky na polovinu a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že oba advokáti na straně žalovaných učinili v tomto dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby – sepis již zmíněného písemného vyjádření k dovolání), a dále (v případě advokáta žalovaných 1/ a 2/) zvýšená ještě o 30 % za společné zastupování více účastníků podle §19a cit. advokátního tarifu], a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše ještě navýšeno u každého z advokátů žalovaných o 20 % DPH (tj. v případě advokáta Mgr. Miroslava Šipky o částku 1.360,- Kč, a v případě advokáta JUDr. Františka Grznára o částku 1.360,- Kč) podle §137 odst. 3 o. s. ř. a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení (v případě žalovaných 1/ a 2/) ve výši 8.160,- Kč, resp. (v případě žalované 3/) ve výši 6.360,- Kč jsou dovolatelé povinni zaplatit k rukám advokátů, kteří žalované v tomto řízení zastupovali (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinni dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 13. prosince 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu