ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4067.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4067/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce V. D. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 26, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 300.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 372/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, č. j. 42 Co 334/2009 - 74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2010, č. j. 42 Co 334/2009 - 74, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2009, č. j. 33 C 372/2008 - 40, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl návrh žalobce na zaplacení částky 300.000,- Kč, jíž se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřenou délkou tří „odškodňovacích řízení“ vedených u Krajského soudu v Ostravě původně pod sp. zn. 23 C 108/2003, 23 C 12/2003 a 23 C 104/2003, a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Řízení vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 12/2003 bylo žalobcem zahájeno dne 30. 11. 2000 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku jako „návrh na průtahy v řízení“. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku–Místku ze dne 20. 12. 2000 bylo toto podání vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí. V lednu 2001 upřesnil žalobce své podání a požádal o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Dne 6. 3. 2001 byla žalobci ustanovena právní zástupkyně, která požádala o zproštění ustanovení dne 29. 3. 2001. Téhož dne byl žalobci ustanoven nový právní zástupce a zároveň mu byla zaslána výzva k odstranění vad podání. Žádosti právního zástupce ze dne 14. 5. 2001 o prodloužení soudcovské lhůty bylo vyhověno, 29. 6. 2001 však bylo vydáno usnesení o odmítnutí podání z důvodu neodstranění vad. Právní zástupce odstranil vady v rámci odvolání proti tomuto usnesení, načež Krajský soud v Ostravě v srpnu 2001 napadené usnesení zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V říjnu 2001 byla žaloba zaslána k vyjádření straně žalované a dne 8. 2. 2002 byl návrh žalobce na zaplacení částky 200.000,- Kč rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku zamítnut. Na základě odvolání žalobce byl v listopadu 2002 rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému. Krajský soud následně činil potřebné úkony ve věci - vyzval žalobce k zaplacení soudních poplatků, rozhodoval o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Jednání nařízené na den 5. 9. 2003 bylo odročena na základě žádosti právního zástupce žalobce z důvodu náhlého onemocnění žalobce. K dotazům soudu ohledně zdravotního stavu žalobce jeho právní zástupce v prosinci 2003 sdělil, že žalobce bude schopen účastnit se jednání v lednu.
Řízení vedené pod sp. zn. 23 C 104/2003 bylo zahájeno žalobou ze dne 28. 3. 2002 a zároveň žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Dne 17. 7. 2002 byl žalobci ustanoven právní zástupce a byl vyzván k odstranění vad podání, což učinil dne 14. 10. 2002. Vyjádření žalované k žalobě bylo soudu doručeno dne 20. 11. 2002, v únoru 2003 byl žalobce opětovně vyzván k odstranění vad, jež odstranil dne 3. 3. 2003. V srpnu 2003 byla věc předložena vrchnímu soudu k rozhodnutí o věcné nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě a v říjnu 2003 byla věc postoupena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, jež začal činit potřebné úkony ve věci.
Řízení vedené pod sp. zn. 23 C 108/2003 bylo zahájeno dne 8. 1. 2001 u Okresního soudu v Ostravě a následně byla věc usnesením ze dne 2. 10. 2002 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Opět bylo soudem rozhodováno o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce. Ustanovená právní zástupkyně požádala dne 4. 12. 2003 o zproštění ustanovení, čemuž bylo vyhověno dne 6. 2. 2003. Další ustanovený právní zástupce požádal o zproštění na konci března 2003. Nový právní zástupce ustanovený v dubnu 2003 zaslal dne 16. 4. 2003 upřesnění podání žalobce a dne 12. 5. 2003 doplnil žalobu. V září 2003 rozhodl Vrchní soud v Olomouci o věcné nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě a spis byl zaslán krajskému soudu.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003 bylo rozhodnuto o spojení věcí sp. zn. 23 C 108/2003, 23 C 12/2003 a 23 C 104/2003 ke společnému projednání pod sp. zn. 23 C 108/2003. Dne 31. 3. 2004 bylo nařízeno ústní jednání a dne 30. 4. 2004 byl vydán rozsudek, proti kterému se oba účastníci řízení odvolali. Vrchní soud v lednu 2005 zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil s tím, aby věc rozhodoval jiný soudce. Ústní jednání nařízené na červen 2006 bylo odročeno mimo jiné z důvodu, že právní zástupce žalobce nesdělil, zda žalobce bude souhlasit se svým výslechem. Dne 4. 11. 2005 byl vyhlášen rozsudek, kterým byl návrh žalobce ve všech třech spojených věcech zamítnut. Dne 4. 1. 2006 byla věc s odvoláním žalobce předložena k rozhodnutí odvolacímu soudu, jenž v dubnu 2006 potvrdil rozsudek krajského soudu. Rozhodnutí krajského soudu tak nabylo právní moci dne 1. 6. 2006. Dovolání žalobce bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Okresní soud v Ostravě na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že nárok žalobce není důvodný, a přestože řízení trvala několik let, nevykazovala takové průtahy, které by bylo možno považovat za nepřiměřenou celkovou délku řízení a nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ze strany soudů. Dvě z posuzovaných řízení trvala 5 a půl roku a třetí 4 roky a 3 měsíce. Žalobce podal ve všech případech žaloby u věcně nepříslušného soudu, proto musely být předloženy Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o věcné nepříslušnosti a následně postoupeny Krajskému soudu v Ostravě jako soudu věcně příslušnému k rozhodnutí o nároku žalobce v rámci ochrany osobnosti. Žaloby byly neúplné a vadné, což stěžovalo posouzení věcné příslušnosti soudu. Ve věcech rozhodoval mimo rozhodnutí o věcné nepříslušnosti 2x soud prvního stupně, 2x soud odvolací a 1x soud dovolací. Délku řízení zavinil svým chováním v průběhu řízení rovněž žalovaný, když žádal o ustanovení právního zástupce ve všech 3 řízeních, doplnění žalob nebylo zástupci žalobce prováděno ve stanovených lhůtách, z důvodu neuspokojivého zdravotního stavu žalobce bylo opakovaně žádáno o odročení jednání a žalobce sám podával přípisy, jejichž obsah nebyl vždy zcela srozumitelný a bezvadný. Soud prvního stupně dále uvedl, že předmětná řízení nemohou mít pro žalobce zásadní význam, neboť žalobce vede celou řadu jiných řízení, jejichž předmětem jsou rovněž nároky vyplývající z nepřiměřené délky soudních řízení. Žalobce využíval prostředky, které mu umožňuje občanský soudní řád, avšak předmětným řízením nevěnoval vždy patřičnou péči, a tyto skutečnosti rovněž zpomalily průběh řízení.
Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením věci se ztotožnil a v plném rozsahu na ně odkázal. V posuzovaných řízeních neměly soudy k dispozici dostatečná a srozumitelná skutková tvrzení, a proto jim nelze vytýkat, že z obsahu podání žalobce neusoudily, že se jedná o věc příslušející k rozhodnutí krajskému soudu. Jednotlivé úkony soudů byly časově přiměřené dané situaci a byly činěny účelně. Důvodem pro odročení jednání byly časté a opakované omluvy žalobce, který rovněž včas nereagoval na výzvy soudů a opakovaně žádal o prodloužení soudcovských lhůt. Ke všem těmto faktorům je třeba přihlédnout při hodnocení celkové délky řízení a nelze akceptovat názor žalobce, že má nárok na zaplacení odškodnění bez ohledu na to, zda se svým postupem na celkové délce řízení podílel.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, maje ho za přípustné podle §237 odst.1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v řešení otázky, „zda se v rámci hodnocení existence průtahů v soudním řízení a hodnocení toho, zda a nakolik se účastník na délce soudního řízení podílel, může k tíži účastníka přičítat celá doba, po kterou se řízení vedlo u věcně nepříslušného soudu“, neboť tato otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena a měla by být vyřešena jinak než v napadeném rozhodnutí. Tato otázka má judikatorní přesah a je podstatná také pro rozhodnutí v této konkrétní věci, neboť pokud značnou část délky řízení „zabralo“ řízení před nepříslušným soudem, pak je podstatné, zda tuto dobu (celou nebo její část) lze přičítat účastníkovi, jenž podal žalobu u věcně nepříslušného soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatele je třeba zvážit povinnost soudů stanovenou v §1 a 2 o. s. ř. a zejména v §6 o. s. ř., kde se zdůrazňuje povinnost soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná, která jistě platí také ve vztahu k rozhodování procesnímu, tj. k rozhodování o věcné nepříslušnosti soudu. Soud zkoumá věcnou příslušnost z úřední povinnosti a nevyčkává v tomto směru návrhů či podnětů stran, a proto by rozhodování o věcné nepříslušnosti mělo být rychlé. Ve věci vedené pod sp. zn. 23 C 12/2003 začal věcně příslušný soud konat až po 3 letech od podání žaloby, ve věci sp. zn. 23 C 104/2003 po roce a půl od podání žaloby a ve věci sp. zn. 23 C 108/2003 po dvou letech od podání žaloby. Podstatná část doby trvání řízení před věcně nepříslušným soudem jde na vrub nesprávnému postupu soudu, který nerozhodl o věcné nepříslušnosti podstatně dříve, a tím podstatně prodloužil délku řízení. Dovolatel navrhl zrušit rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc vrátit Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce následně zaslal k Nejvyššímu soudu několik přípisů, ve kterých žádal, aby byly připojeny spisy, jejichž délku řízení posuzoval Krajský soud v Ostravě v napadených odškodňovacích řízeních, a o nichž se domnívá, že byly bez právního důvodu přečíslovány. Připojení pouhých dvou spisů sp. zn. 23 C 108/03 a 23 C 12/03 nepovažuje za dostatečné. Žalobce dále uvedl, že má od roku 2009 velmi omezenou schopnost číst a není tedy schopen studovat spisy, pouze s lupou a po omezenou dobu. Ostravské soudy mu však neustanovily opatrovníka, jsou mu vytýkána nejasná podání a soudy se jimi nezabývají. Žalobce poukazuje na to, že je prokazatelně nemajetný, proto opakovaně žádal o ustanovování advokátů, soudy však jeho žádosti zamítaly, popřípadě vybíraly advokáty, kteří podávali vadné žaloby a působili mu průtahy a škody. Ze strany soudů není respektována doba přiměřená k projednání několika žalobcových kauz, což považuje za persekuci své osoby.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož dovolání směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro zodpovězení otázky, zda doba, po kterou probíhalo řízení u věcně nepříslušného soudu, může jít k tíži účastníkovi řízení.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, nemohl však přihlédnout k doplnění dovolání učiněném žalobcem po uplynutí dovolací lhůty.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (k tomu srov. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).
Ustanovení §31a OdpŠk v odst. 1 zakotvuje právo na přiměřené zadostiučinění v případě nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a v odst. 2 stanoví způsob poskytování zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, a to buď ve formě konstatování porušení právo nebo ve formě finanční kompenzace a uvádí obecná kritéria, od kterých se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění odvíjí (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku).
V odst. 3 pak dané ustanovení specifikuje demonstrativním způsobem kritéria, k nimž je třeba v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Z důvodové zprávy k zákonu č. 160/2006 Sb. přitom vyplývá, že jde o kritéria používaná Evropským soudem pro lidská práva v jeho judikatuře k určování, zda byla délka vnitrostátního soudního řízení přiměřená. Stejná kritéria se proto použijí i při úvaze o přiměřenosti celkové délky řízení.
Úkolem soudů nižších stupňů je, aby při úvaze o přiměřenosti celkové délky řízení, jakož i při stanovování formy a výše přiměřeného zadostiučinění jasně uváděly zohlednění jednotlivých kritérií §31a odst. 3 OdpŠk, případně dalších okolností významných pro posouzení věci, neboť pouze tak lze dosáhnout sjednocení judikatorní praxe soudů v otázce odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Při posuzování přiměřenosti celkové délky řízení je třeba, aby soudy zhodnotily zejména složitost řízení, jednání poškozeného v průběhu řízení, postup orgánů veřejné moci během řízení a význam předmětu řízení pro poškozeného, a to všechna uvedená kriteria rovným dílem. Soud prvního stupně i soud odvolací však založily své závěry na tom, že přestože posuzovaná řízení trvala několik let, nejednalo se o průtahy přičitatelné státu, naopak žalobce se svým postupem na celkové délce řízení podílel, když podal žaloby k věcně nepříslušnému soudu, jeho podání byla neúplná, důvodem odročení jednání byly časté a opakované omluvy žalobce a podobně. Nalézací soudy se tak zaměřily téměř výhradně na zhodnocení jednání poškozeného, aniž by dostatečně podrobily přezkumu postup soudů během řízení.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že určité průtahy v řízení byly zapříčiněny rozhodováním o věcné příslušnosti soudů, a proto je třeba posoudit otázku, zda lze tuto délku řízení přičítat k tíži účastníkovi řízení proto, že podal žalobu k věcně nepříslušnému soudu.
Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru, a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon č. 82/1998 Sb. tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu.
Odlišně je však třeba přistupovat k aktivitě účastníka řízení, která sice přispívá určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu ji však přičítat k tíži. Mezi takové jednání poškozeného patří podávání vadných či neúplných žalob nebo jiného procesního úkonu, který si vyžádá potřebu jeho opravení či doplnění, časté změny předmětu sporu nebo upřesnění či doplňování svých podání (viz rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 12605/02, §67). K délce řízení může poškozený přispět rovněž tím, že využívá žádostí (např. o osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce), námitek (například podjatosti, místní či věcné nepříslušnosti soudu) a opravných prostředků (řádných či mimořádných), které mu právní řád poskytuje, i tím, že podá žalobu u nepříslušného soudu. Tyto skutečnosti však nelze účastníkovi přičítat k tíži, pokud se nejedná o aktivitu ryze obstrukčního charakteru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Závěr odvolacího soudu, že žalobce přispěl k prodloužení doby řízení tím, že podal žalobu u věcně nepříslušného soudu, je v zásadě správný, nelze jím a ani ostatní aktivitou žalobce však odůvodnit celkovou délku řízení. Posouzení věcné příslušnosti soudu by mělo odpovídat požadavku na rychlé projednání a rozhodnutí věci a mělo by o ní být rozhodnuto co nejdříve tak, aby mohlo dojít k meritornímu projednání věci, jinými slovy, postup soudů by obzvláště v procesních otázkách měl odpovídat maximě stanovené v §6 o. s. ř. Změna soudu projednávajícího věc z důvodu řešení otázky věcné příslušnosti má podstatný vliv na další průběh řízení, neboť je třeba znovu učinit všechny potřebné úkony k přípravě jednání, jak tomu bylo i v posuzované věci (žalobce byl znovu vyzýván k zaplacení soudního poplatku, opět bylo rozhodováno o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, a tak dále).
Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že soudy neměly k dispozici dostatečná a srozumitelná skutková tvrzení, aby mohly dospět ke správnému závěru o věcné příslušnosti soudu. Žalobce ve svých podáních, jimiž byla zahájena řízení o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jasně označil svůj návrh jako „žalobu o náhradu zdravotní nemajetkové újmy“, poukázal na povinnost České republiky dodržovat závazky vyplývající z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, označil řízení, jejichž délku považoval za nepřiměřenou s tím, že je udržován ve stavu „napjatosti škodlivému jeho zdraví“, za stranu žalovanou označil ČR – Ministerstvo spravedlnosti, a náhradu nemajetkové újmy vyčíslil částkou 500.000,- Kč (srov. č. l. 2-3 spisu 23 C 108/2003, a obdobně tomu bylo i ve věci sp. zn. 23 C 12/2003). Dle názoru dovolacího soudu tím splnil vylíčení rozhodujících skutečností a toho, čeho se domáhá dle §79 odst. 1 o. s. ř., a to v rovině povšechného vysvětlení motivace k uplatňování nároku , a na soudech tedy bylo, aby na základě žalobcových tvrzení posoudily svoji věcnou příslušnost. Otázka věcné příslušnosti soudu nebyla problematická z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových tvrzení, ale z důvodu nejednotného právního názoru soudů na to, jak takto formulované nároky posuzovat (zda aplikovat přímo Úmluvu, či tyto nároky podřadit pod občanskoprávní ochranu osobnosti, nebo zda účastníky s těmito nároky odkázat na Evropský soud pro lidská práva, neboť ve vnitrostátním právu nebyla možnost žádat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou řízení před účinností zákona č. 160/2006 Sb. vůbec upravena). Skutečnost, že rozhodování soudů o věcné příslušnosti do značné míry zkomplikovalo a prodloužilo celý průběh řízení nelze přičítat k tíži účastníkovi řízení, ale naopak postupu orgánů veřejné moci. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením má objektivní charakter. Na celkové délce řízení se výrazně podílela neustálená rozhodovací praxe soudů ve věcech náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem před účinností novely č. 160/2006 Sb., jakož i skutečnost, že v řízení před soudem prvního stupně ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně, jak vyplývá z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2005, č. j. 1 Co 91/2004 - 142.
Odvolací soud tedy nedostatečně zhodnotil kriterium postupu orgánů veřejné moci během řízení, jež je v posuzované věci stěžejní. Přestože jednotlivé úkony soudů byly činěny ve lhůtách přiměřených a soudy reagovaly adekvátně na vzniklou situaci, byla celková délka řízení zapříčiněna zejména vadným posouzením věcné příslušnosti soudu, jež ve svém důsledku vedla k délce řízení, kterou nelze považovat za přiměřenou a z tohoto právního posouzení bylo třeba při rozhodování o důvodnosti nároku žalobce vyjít. Dovolací soud přitom nepředjímá, jaká forma zadostiučinění bude přiměřená vzhledem k závažnosti vzniklé újmy a i subjektivním okolnostem konkrétního případu, v tomto směru lze poukázat na závěry již uváděného Stanoviska.
Jelikož posouzení kritérií rozhodných pro stanovení, zda délka daného řízení byla či nebyla přiměřená, odvolacím soudem, je dílem nesprávné a dílem neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř., a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu I. stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu I. stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Konečně dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu I. stupně v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení.
Soud I. stupně je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. srpna 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu