ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4251.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4251/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců a) Ing. E. H. a b) Ing. Z. N. , obou zastoupených JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Poštovská 8c, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 90/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 44 Co 215/2009 - 63, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně v záhlaví specifikovaným rozsudkem zastavil řízení ohledně částky 121.000,- Kč ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 79.000,- Kč a žalobci b) částku 20.000,- Kč (výrok II. a III.), a ve zbývající části žalobu žalobců zamítl (výrok IV. a V.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 44 Co 215/2009 - 63, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. a III., změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) dalších 180.000,- Kč, a uložil žalované povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu věci, že žalobci se původně domáhali náhrady nemajetkové újmy podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. ve výši 500.000,- Kč pro každého z nich z důvodu průtahů v restitučním řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 122/91, jež trvalo od 16. 4. 1991 do 7. 11. 2008. Žalobkyně a) se účastnila předmětného sporu po celou dobu jeho trvání, zatímco žalobce b) je právním nástupcem dne 2. 11. 2004 zemřelého Z. N. O jeho procesním nástupnictví bylo pravomocně rozhodnuto dne 8. 2. 2006. Žalobkyni a) bylo ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku poskytnuto zadostiučinění ve výši 121.000,- Kč.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu I. stupně, nepovažoval za zásadní otázku, zda nárok podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. je děditelný či nikoliv, ale jakým způsobem je třeba aplikovat kriteria uvedená v ustanovení §31a cit. zákona na případy universální sukcese v řízení. V době smrti původního žalobce trvalo řízení více než 14 a půl roku a již v době smrti původního žalobce bylo (objektivně) porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Procesní nástupce se stal účastníkem tohoto řízení jen proto, že došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a celková délka řízení tak působí ve vztahu k jeho osobě naprosto stejně, jako by zde byl od samého počátku. V otázce vlastní intenzity zásahu vyšel odvolací soud z koncepce ustanovení §116 obč. zák., předpokládající, že osoby blízké pociťují ujmu, kterou utrpěla osoba blízká, jako svoji vlastní. Skutečnost, že žalobce b) byl účastníkem řízení pouze 2 roky a 9 měsíců se nemůže v tomto případě odrazit v úvaze, zda nárok na přiměřené zadostiučinění vznikl a v jaké formě. Odvolací soud dále zhodnotil řízení z pohledu kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Celková délka řízení byla 17 let 6 měsíců a 11 dnů, složitost věci se na délce řízení do určité míry projevila (znalecké dokazování bylo zbytečně složité a dlouhé, řízení probíhalo ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž odvolací soud rozhodoval dvakrát meritorně a třikrát o procedurálních otázkách, na délce řízení se projevila i neujasněnost okruhu účastníků řízení na straně žalované), žalobci vystřídali vícero právních zástupců, avšak tato skutečnost nemohla ovlivnit celkovou délku řízení, rovněž podali stížnosti na průtahy v řízení. Na celkové délce řízení se naopak do značné míry podílel postup orgánů veřejné moci. V posouzení kriteria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud zohlednil, že předmětem řízení byl restituční nárok, a jednalo se o značný nemovitý majetek v centru Brna, předmět řízení tak měl pro oba žalobce význam nikoliv zanedbatelný. Odvolací soud dospěl k závěru, že řízení působilo na oba žalobce stejně, a že uvažovaná výše zadostiučinění je přiměřená i vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva v obdobných věcech, proto přiznal žalobci b) stejné zadostiučinění jako žalobkyni a).
Měnící výrok II. rozsudku odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. namítajíc nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka brojí zejména proti právnímu závěru odvolacího soudu, že celková délka řízení působí ve vztahu k osobě procesního nástupce naprosto stejně, jako by byl jeho účastníkem od samého počátku, a rovněž proti závěru, že je nutné s odkazem na ustanovení §116 obč. zák. dovodit, že žalobce b) pociťoval újmu, kterou utrpěla jeho osoba blízká, jako svou vlastní. Podstatou poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je poskytnutí satisfakce za vzniklou morální újmu, která účastníkovi řízení vznikla. Žádnému jinému subjektu nemohla morální újma vzniknout, jde o nárok nepřenositelný na jinou osobu, nárok neděditelný. Žalobce b) nebyl po převážnou část řízení jeho účastníkem, takže o případných dopadech na jeho psychiku dané zdlouhavým úvodem řízení nelze vůbec uvažovat, neboť rychlý a spravedlivý postup v řízení je garantován právě a jen účastníkovi řízení. Ustanovení §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb. je třeba vykládat ve vztahu k zadostiučinění nemajetkové újmy tak, že se vztahuje pouze na ty osoby, které se řízení účastnily. Jestliže žalobce b) nebyl po drtivou část namítaného řízení jeho účastníkem, nepřiměřenou délkou řízení nemohl být v žádném případě frustrován, a to ani s odkazem na ust. §116 obč. zák. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání žalované nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné, jelikož směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, který je měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích a zejména ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). V tomto Stanovisku pod bodem 2. dovodil Nejvyšší soud názor dle nějž při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26, a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím §31a odst. 3 zákona ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Uvedené má platnost pro nástupnictví fyzických osob, došlo-li k němu za řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Na tomto místě se sluší poznamenat, že Nejvyšší soud sdílí v otázce povahy práva na náhradu nemateriální újmy za nesprávný úřední postup jako práva ryze osobní povahy východisko, dle nějž jinak takové právo, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu §579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby, jejíž smrtí tudíž zanikají. Proto také v usnesení ze dne 26. 1. 2011, sp.zn. 30 Cdo 3394/2010 dovodil, že zemře-li poškozený žalobce v řízení o náhradu přiměřené újmy za nesprávný úřední postup, je třeba řízení dle §107 odst. 5 o.s.ř. zastavit. (shodně viz též k zániku nároku v důsledku smrti oprávněné osoby rozsudek ze dne 28. 1. 2011, sp.zn. 25 Cdo 5162/2008).
Účastník řízení, který vstoupil do řízení dodatečně jako dědic původního účastníka, si tedy může stěžovat na celkovou délku řízení, včetně doby, po kterou se řízení účastnil jeho předchůdce, v tomto případě zesnulý otec žalobce b).
Úprava nemajetkové újmy je však zároveň zasazena do zákonné koncepce, jež stojí na konstrukci základních předpokladů pro důvodné uplatňování její náhrady, tj. na tom, že poškozenému byla způsobena nemajetková újma, a to v příčinné souvislosti s kvalifikovaným, v zákoně uvedeným škodním jednáním, v daném případě porušením práva na projednání věci před soudem v přiměřené lhůtě. Při posuzování formy a výše zadostiučinění musí být proto zvažováno též naplnění předpokladu újmy vzniklé konkrétnímu účastníkovi řízení nepřiměřeně dlouze vedeným řízením. V posuzované věci proto bylo na soudech nižších stupňů, aby zejména posoudily, zda dědici původního účastníka řízení vznikla újma srovnatelná s újmou žalobkyně a), která se účastnila restitučního řízení od samého počátku či nikoliv. Výsledná částka odškodnění by se následně měla odvíjet od tohoto závěru s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, která by přicházela v úvahu v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Odvolací soud co do posouzení vzniklé újmy vyšel z předpokladu, že se uplatní ustanovení §116 obč. zák., a zároveň dospěl k závěru, že předmět řízení měl pro oba žalobce význam nikoliv zanedbatelný.
Dovolací soud předně uvádí, že ustanovení §116 obč. zák vymezuje toliko pojem osoby blízké, tato definice však k závěru o vzniku nemajetkové újmy nepostačuje. Dále je třeba zkoumat, zda dědic původního účastníka řízení opravdu sdílel újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, či zda se o zůstavitelovy záležitosti za jeho života vůbec nezajímal a podobně. Restituční nároky jsou citlivým tématem a zájem na rychlém vyřízení věci tak bývá zpravidla sdílen celou rodinou, včetně dědiců původních restituentů, kteří očekávají zmírnění majetkových křivd, které se udály v letech 1948-1989. Z toho odvolací soud zjevně vycházel. V posuzované věci má proto dovolací soud ve shodě s ním za to, že je na místě přiznat přiměřené zadostiučinění ve stejné výši oběma účastníkům řízení, přestože žalobce b) se řízení osobně účastnil pouze po dobu necelých tří let.
Dovolací soud shledal dovolání žalované jako nedůvodné a právní posouzení věci odvolacím soudem za správné, proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř. , když dovolání bylo zamítnuto a žalobcům v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu