ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4254.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4254/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Marillou Kokešovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalovanému J. V. , zastoupenému Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze, Charvátova 11, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 49/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č.j. 21 Co 73/2010-169, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2010, č.j. 21 Co 73/2010-169, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. září 2009, č.j. 5 C 49/2009-136, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2009, č.j. 5 C 49/2009-136, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná smlouva o převodu části obchodního podílu ze dne 18.12.2008, kterou převedl Ing. V. Š. část obchodního podílu ve společnosti NEXT VISION, s.r.o., v hodnotě 3.000,- Kč na žalovaného (výrok I). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14.685,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči dlužníku Ing. V. Š. vymahatelné pohledávky ve výši 414.000,- Kč, 150.000,- Kč a 174.000,- Kč přiznané mu včetně náhrady nákladů řízení, jakož i směnečných úroků, na základě směnečných platebních rozkazů Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9.2.2009, č.j. 52 Sm 431/2008-13, 52 Sm 432/2008-13 a 52 Sm 433/2008-13, které nabyly právní moci dne 27.2.2009 s tím, že výroky o náhradě nákladů řízení nabyly právní moci dne 11.3.2009. Dlužník Ing. V. Š. smlouvou ze dne 18.12.2008 převedl na žalovaného část obchodního podílu ve společnosti NEXT VISION, s.r.o., za dohodnutou cenu ve výši 3.000,- Kč. Dlužník věděl a byl srozuměn s tím, že má velké dluhy a že nemá jiný majetek, kromě obchodního podílu ve společnosti NEXT VISION, s.r.o. V době uzavření smlouvy o převodu části obchodního podílu přitom žalovaný věděl o dluzích Ing. Š. Žalobce pak uplatnil odpůrčí žalobu v zákonné tříleté lhůtě. Soud prvního stupně posoudil projednávanou věc podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil, že žaloba o určení neúčinnosti dotčeného právního úkonu je důvodná.
Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 13.440,- Kč. Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dokazování doplnil znaleckým posudkem Ing. J. K. ze dne 25.11.2009 předloženým žalovaným s tím, že důkaz provedl jako listinou. Z něj zjistil, že hodnota vlastního kapitálu obchodní společnosti NEXT VISION, s.r.o., byla v roce 2008 a 2009 záporná. K odvolací námitce žalovaného, že odporovanou smlouvou o převodu části obchodního podílu ze dne 18.12.2008 nemohlo dojít ke zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, vzhledem k tomu, že převáděný obchodní podíl měl v důsledku špatných hospodářských výsledků společnosti NEXT VISION, s.r.o., zápornou hodnotu, odvolací soud dovodil, že hodnota obchodního podílu ve fungující společnosti není svázána jen s momentálními ekonomickými výsledky, které se v čase mění. Protože výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení §320 odst. 1 o.s.ř. podléhá obchodní podíl jako majetková hodnota a dlužník jiný majetek nevlastnil, nemá žalobce objektivně jinou možnost, než své vymahatelné pohledávky uspokojit z tohoto majetku. Dále odvolací uvedl, že nemohl přihlédnout k tvrzení žalovaného, že odporovaná smlouva byla tzv. ekvivalentním plněním, kdy nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, protože se mu za převedenou část obchodního podílu dostalo ekvivalentní „náhrady“, neboť podle odvolacího soudu toto tvrzení uplatnil žalovaný poprvé až v odvolání a proto není předmětná námitka v režimu neúplné apelace relevantní.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále již „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména namítá, že odvolací soud právní otázku zkrácení uspokojení žalobcovy pohledávky ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. posoudil nesprávně v rozporu s hmotným právem a judikaturou Nejvyššího soudu, a odkázal na rozhodnutí 30 Cdo 1606/2004, 30 Cdo 2435/2006, 30 Cdo 2432/2007 a 21 Cdo 4333/2007. Odvolací soud se nevypořádal se stanovením obvyklé ceny převáděné části obchodního podílu odporovanou úplatnou smlouvou ze dne 18.12.2008. Jedná-li se o odporovaný právní úkon úplatný, měl soud určit obvyklou cenu převáděného majetku ke dni uskutečnění tohoto úkonu, aby mohl posoudit, zda převodem došlo ke zkrácení věřitele. Byla-li v době převodu části obchodního podílu jeho hodnota záporná a dlužníku byla zaplacena částka 3.000,- Kč, dostalo se mu více, než by bylo odpovídající plnění. Nemohlo tak dojít ke zmenšení jeho majetku, a proto ani ke zkrácení uspokojení žalobcovy pohledávky. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalovaný uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalujícího věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení §42a odst. 1 jinak, než je řešena v ustálené judikatuře dovolacího soudu (§237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práva nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Lze tedy uzavřít, že nejde o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30, ročník 2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 4, ročník 2009, str. 137 a rozsudek Nejvyššího soudu ze 5.3.2008, sp. zn. 30 Cdo 2435/2006, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, číslo sešitu 9, ročník 2008, str. 331).
Z uvedených právních závěrů dovolacího soudu - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel.
Odvolací soud veden nesprávným právním názorem se náležitě nezabýval námitkou žalovaného, že odporovaná smlouva byla tzv. ekvivalentním právním úkonem, kdy nedošlo ke zmenšení majetku dlužníka, protože se mu za převedenou část obchodního podílu dostalo ekvivalentní „náhrady.“ Z hlediska splnění podmínky objektivního zkrácení věřitelovy pohledávky bylo potom rozhodující, aby soud posoudil obecnou (obvyklou, „tržní“) cenu, kterou by bylo možné dosáhnout při prodeji dotčené části obchodního podílu, a to v době uzavření odporovatelné kupní smlouvy, a zda byla kupní cena uhrazena odpovídajícím plněním. V tomto směru měl odvolací soud doplnit dokazování za použití ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. Se závěrem odvolacího soudu, že dlužníkův právní úkon je ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. vůči žalobci právně neúčinný, tedy zatím nelze souhlasit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30.srpna 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu