ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4340.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4340/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. ve věci Ing. L. M. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 151/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 2010, č.j. 22 C 151/2005 – 69 a Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č.j. 35 Co 225/2010 – 79, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 2010, č. j. 22 C 151/2005 – 69, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2010, č. j. 35 Co 225/210 – 79, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 3. 2010, č. j. 22 C 151/2005 – 69, kterým bylo dle §104 odst. 2 věty třetí občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zastaveno řízení o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím.
Usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním, kterým se domáhá zrušení obou napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobce výslovně napadl dovoláním i usnesení soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto usnesení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. taxativním výčtem.
Usnesení o zastavení řízení pro nesplnění jeho podmínek v případě odstranitelného nedostatku podmínek řízení není usnesením ve věci samé, a proto přípustnost dovolání proti němu nelze dovodit z §237 odst. 1 o. s. ř. Nejde přitom ani o rozhodnutí, proti němuž by přípustnost dovolání byla výslovně založena ust. §238 a 239 o. s. ř. Z toho plyne, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno řízení podle ust. §104 odst. 2 věty třetí o. s. ř., není přípustné.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno pod bodem II. výroku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 13. července 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu