ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4403.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4403/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce M. B. , zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem v České Lípě, Sokolská č. 270, proti žalované obchodní společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., IČO 61860981, se sídlem, v Českých Budějovicích, Přemysla Otakara II., č. 8/5, zastoupené Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 17, o uveřejnění odpovědi a o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 9/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č.j. 1 Co 37/2009-177, takto:
I. Dovolání žalobce, pokud směřuje do výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2009, č.j. 1 Co 37/2009-177, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, se zamítá, jinak ve zbývající části se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Tomáše Hübnera, advokáta se sídlem v Praze 2, Americká č. 17.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. prosince 2008, č.j. 11 C 9/2007-138, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen uveřejnit odpověď tohoto znění: „ Dne 16. února 2007 náš Deník Šíp uveřejnil v souvislosti s problematikou týkající se družstevního bytu, jehož nájemcem byla paní L. F., že s panem B. v autě podepsala Dohodu o převodu členských práv na byt s tím, že je to prý formalita, že na něho podala trestní oznámení, a že L., když se dostavili stěhováci, aby jí vystěhovali před Silvestrem, utekla před dalšími osobami do bytu, že vyšetřovatel, který se k bytu dostavil v klidu odjel, a že L. je psychicky na dně, jedinou nadějí je pro ni soud. Jak je ale nutno konstatovat, námi uveřejněné informace nevycházely z úplných zjištění, zejména pak vycházely z jednostranně interpretovaného vysvětlení celé záležitosti od paní L. F. bez dalšího ověření faktů, čímž do jisté míry došlo k poškození osoby pana B. My se panu B. omlouváme za takto uveřejněnou informaci, když ponecháváme bez dalšího komentáře skutečnosti k věci se vztahující, neboť byla-li podána ve věci, je to jen a jen v kompetenci jinak nezávislého soudu.“ (výrok I.). Výrokem II. žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zatímco výrokem III. zamítl žalobu co do dále z tohoto titulu žalobcem požadované částky 1,800.000,- Kč. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
K odvolání každého z účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. července 2009, č.j. 1 Co 37/2009-177, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé, pokud jimi byla žaloba zamítnuta, potvrdil. Výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím bylo žalobě (zčásti) vyhověno, změnil tak, že žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000,- Kč, zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud své rozhodnutí zdůvodnil zejména těmito závěry:
„1/ uveřejnění odpovědi:
Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal předpoklady pro uveřejnění odpovědi s odkazem na citovaný §10 tiskového zákona. Soud prvního stupně správně poukázal na to, že žalobce v žádosti o uveřejnění odpovědi ze dne 11.3.2007, adresované žalované, uvedl tvrzení, jimiž se cítil dotčen, popsal vzniklou újmu a navrhl znění odpovědi, v němž však již neuvedl skutková tvrzení, kterými by v souladu s §10 odst. 2 tiskového zákona uváděl na pravou míru podle něj nepravdivé, či pravdu zkreslující údaje. Nadto součástí požadované odpovědi učinil i omluvu za zveřejněnou informaci, která v odpovědi, rovněž s odkazem na znění §10 odst. 2 tiskového zákona nemá místo. Odvolací soud poukazuje na to, že soud na rozdíl od vydavatele, je oprávněn učinit určité zásahy do znění odpovědi, avšak pouze takové, aby jimi nebyly dotčeny logika a smysl navrhovaného znění odpovědi. Takovýto zásah však do navrhovaného znění odpovědi by nebyl možný právě proto, že požadavek na uveřejnění tvrzení, že informace nevycházely z úplných zjištění, že jednostranně interpretovaly, že nebyly ověřeny, není skutkovým tvrzením, kterým se uveřejněná tvrzení uvádějí na pravou míru nebo neúplná či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňují nebo zpřesňují. Nad rámec uvedeného však odvolací soud neshledává ani základní předpoklad pro uveřejnění odpovědi podle §10 odst. 1 tiskového zákona, protože podle jeho názoru se předmětný článek objektivně nemohl dotknout ani žalobcovy cti, ani důstojnosti ani soukromí. V článku je žalobce označen pouze jako „M. B.“ a na ilustračním záběru na první stranu Dohody o převodu členských práv (k bytu), který je součástí článku, je sice uvedeno celé jméno žalobce, avšak při běžné čtenářské pozornosti a námaze pro běžného čtenáře zcela nečitelně. Pokud je v článku hovořeno o „muži stejného jména M. B.“, nelze dovodit, že by tento údaj se objektivně žalobce mohl dotknout, jestliže žalobce byl skutečně trestně stíhán, jak ostatně sám potvrdil nejen v odvolacím řízení, ale rovněž i v řízení před soudem prvního stupně, což soud prvního stupně zcela evidentně, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku, přehlédl. Žalovaná pak v odvolacím řízení doložila potvrzení místopředsedy Obvodního soudu pro Prahu 7 (a žalobce to potvrdil), že v řízení vedeném pod sp. zn. 24 T 158/2007 byl žalobce odsouzen, byť dosud nepravomocně, pro trestný čin podvodu za jednání ze dne 9.2.2007, tedy předcházejícím předmětnému článku, které je v podstatě shodné s jednáním popsaným v předmětném článku, avšak vztahuje se k jiné osobě.
2/ ochrana osobnosti:
Základním předpokladem odpovědnosti podle §13 obč. zák. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu narušením, popř. ohrožením osobnostních práv chráněných §11 a nás. obč. zák.
Odvolací soud především sdílí názor žalovaného, že předmětný článek byl uveřejněn ve veřejném zájmu, neboť úkolem tisku je informovat o věcech veřejného zájmu, upozorňovat na negativní jevy ve společnosti, na jednání které poškozuje, popř. může poškodit občany, varovat před takovým jednáním. V dané věci pak nedovozuje předpoklady odpovědnosti žalované podle §13 obč. zák., neboť, na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledává existenci neoprávněného zásahu. V předmětném článku z 16.2.2007, který jako jediný byl předmětem žaloby, je žalobce označen jako „M. B.“ a jak uvedl již shora, je celé jméno (bez další identifikace) uvedeno pouze na ilustračním záběru první strany Dohody o převodu členských práv k bytu, a je čitelné pouze se zvýšenou námahou. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, co bylo zřejmé již v řízení před soudem prvního stupně, že u Obvodního soudu Praha – východ se vede občanskoprávní řízení o neplatnost uvedené dohody, které podle žalobce není dosud skončeno. Z objektivního pohledu se proto uvedení jména žalobce nemohlo dotknout ani jeho cti či důstojnosti. Pokud se v barevně odlišném rámečku, která je součástí článku, hovoří o „muži stejného jména M. B.“, nelze zcela jednoznačně dovodit, že by „M. B.“ v článku byl totožný s „mužem stejného jména M. B.“, byť se to naznačuje. Ke ztotožnění se žalobcem by však podle názoru odvolacího soudu objektivně mohlo dojít jen v úzkém okruhu osob, které by měly vědomost, že byla nařízena dražba jeho majetku z bytu v B. n. L., a že má stanout na lavici obžalovaných u Okresního soudu v Mělníku. Za takovéto situace proto nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, a v důsledku toho ani odpovědnost žalované podle §13 obč. zák. Nad rámec uvedeného pak je třeba poukázat i na to, že v dané věci by případné přiznání práva na ochranu osobnosti bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.), neboť proti žalobci, jak bylo v odvolacím řízení prokázáno, je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 158/2007 trestní řízení pro trestný čin podvodu, k němuž mělo dojít dne 9. 2. 2007, a to pro jednání popsané v článku, byť se týká jiné poškozené. Vzhledem k shora uvedenému proto odvolací soud napadený rozsudek ve vztahu k nároku na uveřejnění odpovědi jako věcně správný podle §219 o.s.ř. potvrdil a ve vztahu k nároku na ochranu osobnosti podle §220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil tak, jak uvedeno ve výroku rozsudku“.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 5. srpna 2009, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 30. září 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje v případě výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“); u výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
V případě změny rozsudku soudu prvního stupně má dovolatel za to, že tak došlo k omezení jeho práv vydanou tiskovinou v takové míře, že se to dotklo nejen jeho osoby, ale celé jeho rodiny a společenského života. Je přesvědčen, že je velkým nedostatkem, pokud podle jeho přesvědčení není publikována široká judikatura k zákonu č. 46/2000 Sb. (o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů – dále již jen „tiskový zákon“) ve vztahu k odškodnění nemajetkové újmy. Konstatuje, že toto právo lze sice požadovat i za situace, kdy bylo rozhodováno ve smyslu jeho žaloby, kterou koncipoval na základě tiskového zákona, ovšem to neznamená, že pokud tento zákon rovněž připouští odškodnění nemajetkové újmy, že by jej nemohl použít, a že by soud nemohl takovéto odškodnění přiznat. Připomíná rozdíly v posouzení věci soudy obou stupňů, ač vycházely ze stejných skutkových zjištění. V úvahu ovšem nebyla vzata např. skutečnost, že trestní stíhání vedené proti žalobci nebylo dosud pravomocně skončeno. Zdůrazňuje, že sporný uveřejněný text vyvolal mediální kampaň proti jeho osobě, což se projevilo a dosud projevuje i ve všech řízeních, která jsou či byla proti němu vedena. Redaktor Deníku Šíp uveřejňoval další, byť neúplné, informace, které neměly s paní F. spojitost, což vyvolávalo celospolečenský pohled na žalobce jako na podvodníka. Odvolací soud se též dopustil pochybení v hodnocení důkazů. (Přitom) již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že došlo k zásahu do integrity žalobce.
Dovolatel dále dovozuje, že po právu bylo požadováno, aby byla uveřejněna odpovídající odpověď prostřednictvím deníku ŠÍP, neboť bylo neoprávněně zasaženo do osobnosti žalobce. Podle dovolatele navržená odpověď byla svým obsahem rovnocenná tomu, co bylo obsaženo v dotčeném článku a byla přiměřená napadenému sdělení ve smyslu §13 odst. 1 písm. a) tiskového zákona. Jestliže tiskový zákon ve svých ustanoveních §10 a §13 uvádí, že právem dotčené osoby je žádat poté, co byla v tisku zveřejněna informace ji poškozující, pak žalobcův návrh odpovědi byl způsobilý přispět k omluvě, která byla přesně specifikována. Soudy přitom měly moderovat obsah odpovědi, pokud nebyly přesvědčeny, že s ohledem na nemajetkovou újmu by mu měla být přiznána její náhrada v penězích.
Dovolatel pak navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 3. listopadu 2009, v němž se s ním neztotožnila a navrhla proto jeho odmítnutí, resp. zamítnutí.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Pokud se týče otázky jeho přípustnosti, pak v případě výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku ve věci samé, je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Ve výroku jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrzen, pak dovolání přípustným ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. shledáno nebylo.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve zmiňovaném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je z hlediska podaného dovolání, resp. uplatněného dovolacích důvodů správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud by nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Odvolací soud, pokud se žalobce domáhal přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích za tvrzený zásah do jeho práva na ochranu osobnosti, správně posuzoval věc podle ustanovení §11 a §13 odst. 1 obč. zák. (srovnej též §10 odst. 5 tiskového zákona), podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu , jejímž cílem je přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu, v co nejúčinnější míře vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu (srov. Švestka, Spáčil, Škárová a kol. Občanský zákoník I, komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 197, resp. např. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2011, č.j. 30 Cdo 1901/2009 – 122).
Bylo již uvedeno, že dovolání vychází (mimo jiné) z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. To dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V daném případě odvolací soud jasně vyložil důvody, na nichž své rozhodnutí založil. Především to tak byl závěr, že článek byl uveřejněn ve veřejném zájmu. Zde je nezbytné poznamenat, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory (šířit informace) však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti, a to právě v kontextu se svobodou projevu, resp. s právem kritiky a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. V případech, kdy informace jsou šířeny např. tiskem, nelze obecně odhlížet od určitých specifik spojených s činností veřejných sdělovacích prostředků určených pro informování nejširší veřejnosti (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 1490/2006-89).
Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro „informace" nebo „myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk (ale dlužno podotknout, že tyto úvahy jsou nepochybně platné současně i pro ostatní veřejné sdělovací prostředky - dále jen „tisk“). Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Jinak řečeno, Český právní řád zaručuje v článku 17 Listiny základních práv a svobod v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem (slovem, písmem, tiskem, obrazem, karikaturou či jinak) každému i právo na kritiku. Kritika jako součást svobody projevu i široké veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Výkon práva na kritiku je jedním z důležitých předpokladů pro vytváření celkového ovzduší vysoké náročnosti ve společnosti, pro potřebnou konfrontaci názorů, soutěživost, informovanost, pro nesmiřitelnost k negativním společenským jevům a nešvarům, apod., tedy pro všestranný svobodný rozvoj osobnosti fyzické osoby, právě tak jako pro rozvoj demokracie v celé společnosti.
Na druhé straně však platí, že i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku (tj. hodnotící úsudky, které mají nutně vždy subjektivní povahu) mají v demokratické společnosti své meze (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol. „Ochrana osobnosti“ Linde Praha, a.s., 2004, str. 159).
V daném případě odvolací soud logicky vysvětlil, proč uveřejněný článek fakticky nepřekročil vymezené hranice, takže nejde o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce. Z tohoto důvodu proto také nemohly být dány předpoklady pro případné přiznání náhrady nemajetkové újmy žalobci podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Na této skutečnosti pak nemění nic ani to, pokud odvolací soud s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (jinak nepřiléhavě) odkázal na trestní řízení vedené tehdy proti žalobci, neboť toto obiter dictum nebylo chápáno jako vlastní podklad rozhodnutí soudu.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je v posuzovaném výroku ve věci samé z hlediska uplatněných dovolacích důvodů [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] správný, a proto dovolací soud dovolání žalobce v této části zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Pokud se týče potvrzujícího výroku napadeného rozsudku ve věci samé, v tomto případě dovolací soud uvážil, že dovolání není v tomto případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z obsahu dovolání se však nepodává, že by dovolatel namítal použití nesprávného právního předpisu nebo konkrétní nesprávnou aplikaci správné normy, přičemž ani dovolací soud takové pochybení odvolacího soudu nezjistil.
Dovolací soud poukazuje mimo jiné na zásadu, podle níž bylo-li v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (§10 odst. 1 tiskového zákona). Odpověď se musí omezit pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (§10 odst. 2 tiskového zákona).
Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu . Předpokladem oprávnění domáhat se uveřejnění odpovědi podle tiskového zákona je, že
a/ v periodickém tisku bylo uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby,
b/ požadovaná odpověď se omezuje pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje,
c/ odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části,
d/ z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.
Jde pak zřejmé, že odvolací soud vyložené zákonné zásady bral při svém rozhodování v úvahu.
Pokud z obsahu dovolání případně fakticky vyplývá i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce směřující proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 a 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 16.250,- Kč (srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a) a b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. b) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 16.550,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 19.860,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu