ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4483.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4483/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně E. Š. , zastoupené Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku – Místku, 1. máje 741, proti žalované I. Ž. , o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 18 C 249/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2010, č.j. 56 Co 233/2006-165, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 27. ledna 2006, č.j. 18 C 249/2001-122, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobkyni neúčinná darovací smlouva ze dne 7.11.2000, kterou A. Š., daroval L. Ž. nemovitosti blíže označené v rozsudečném výroku (výrok I.). Současně uložil žalobkyni zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované částku 7.875,- Kč (výrok II.) a státu částku 326,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 56 Co 233/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III. (výrok I.), změnil ve výroku II. tak, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Zatímco uplatněný nárok na určení neúčinnosti právního úkonu shledal soud prvního stupně nedůvodným v důsledku nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, s odůvodněním, že žalovaná poté, co převedla podstatnou část předmětných nemovitostí na třetí osobu, v současné době vlastní pouze jejich část a že vyslovení neúčinnosti k této části nemovitostí by pro žalobkyni nemělo praktického významu, odvolací ve svém rozhodnutí sice rovněž vycházel z nedostatku pasivní věcné legitimace žalované, ale na rozdíl od soudu prvního stupně považoval pro uvedený závěr za rozhodující, že proti právnímu nástupci (dědici) původní žalované nelze po její smrti v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu dle ustanovení §42a obč. zák. pokračovat ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky (dále již „dovolací soud“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2009, č.j. 30 Cdo 2736/2007-154, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Uzavřel, že po smrti původního žalovaného v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle §42a obč. zák. lze pokračovat v řízení s jeho dědici (§107 odst. 2 o. s. ř.).
Po následujícím řízení odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně ve vztahu k pozemkům parc. č. st. 531 a parc. č. 1238/8, jež byly předmětem odporované darovací smlouvy ze dne 7.11.2000, nemohla uspět, neboť žalovaná převodem těchto nemovitostí na třetí osobu ztratila pasivní věcnou legitimaci. Za této situace se žalobkyně mohla domáhat po žalované podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. zaplacení peněžité náhrady, takový nárok ovšem neuplatnila. Žalovaná prokázala, že v průběhu řízení byl z pozemku parc. č. 1238/8 oddělen geometrickým plánem pozemek parc. č. 1238/10 (který zůstal až doposud ve vlastnictví žalované). Na uvedenou skutečnost žalobkyně nereagovala a původní žalobu nezměnila takovým způsobem, aby o neúčinnosti odporované smlouvy mohlo být případně pozitivně rozhodnuto jen ve vztahu k nově vzniklému pozemku parc. č. 1238/10, a proto její žaloba jako celek neobstála.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje – jak lze usuzovat z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř. ) - v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Zejména namítá, že odvolací soud jí neumožnil změnit žalobní návrh ohledně nově vzniklého pozemku parc. č. 1238/10, když napadený rozsudek vyhlásil bez nařízení jednání, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky. Oba soudy dále nesplnily poučovací povinnost vůči dovolatelce o potřebě uvedené změny žalobního petitu. Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) konstatuje, že v úvahu nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., resp. výjimečně též z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle písm. a) téhož zákonného ustanovení. Otázky procesněprávní charakteru dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výkladů právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Co 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku týkající se výkladu procesněprávního předpisu, jež by po právní stránce měla mít zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze založit ani prostřednictvím argumentu, že řízení je postiženo některou ze zmatečnostních vad uvedených v §229 o. s. ř. Tyto vady (k nimž dovolací soud v rozsahu popsaném v §242 odst. 3 o.s.ř. u přípustného dovolání jinak přihlíží z úřední povinnosti), totiž nejsou (jak plyne z §241a odst. 2, 3 o. s. ř.) dovolacím důvodem.
Pokud dovolatelka dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003).
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu