ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4517.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4517/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce JUDr. S. K. , proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 208/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2010, č. j. 17 Co 476/2009 - 40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 500.000,- Kč z důvodu nevyhovění jeho žádosti o zařazení žalobce do programu na ochranu svědků, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žaloba o zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána dne 22. 10. 2008, přičemž k nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít při rozhodování Policie České republiky, správy Západočeského kraje, která nevyhověla jeho žádosti o zařazení od programu na ochranu svědků, což mu bylo sděleno dopisem ze dne 28. 3. 2008, doručeném žalobci dne 8. 4. 2008. Žalovaná vznesla námitku promlčení a navrhla zamítnutí žaloby.
Odvolací soud uzavřel, že námitka promlčecí byla vznesena důvodně, neboť promlčecí lhůta počala běžet dne 9. 4. 2008, žalobce však podal žalobu až dne 22. 10. 2008, po skončení běhu lhůty stanovené v §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Uplatnění nároku u žalované bylo rovněž opožděné. Nárok podle zákona č. 82/1998 Sb. je hmotněprávní povahy a účinky uplatnění žádosti tedy nastávají až doručením adresátovi, což se stalo dne 13. 10. 2008. Ze stejného důvodu rovněž nelze vyhovět žádosti žalobce o prominutí zmeškání lhůty. Odvolací soud dále rozhodl o námitce podjatosti soudkyně rozhodující v prvním stupni, kterou neshledal důvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel tvrdí, že podanou žalobou požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou posuzovaným nesprávným úředním postupem, ale požadovaná částka měla též zahrnovat náhradu nedostatečného postupu Policie České republiky v Plzeňském kraji, spočívajícího ve vykonávání výrazně méně kvalitní práce vůči jeho osobě. Soudy obou stupňů ve svém rozhodování pominuly druhou část žaloby, ač se i s touto problematikou měly vyrovnat. Dovolatel dále nesouhlasí s tím, že první jednání ve věci bylo nařízeno na den 24. 4. 2009, a dotazuje se, zda soudkyně rozhodující ve věci nebyla při volbě termínu ovlivněna jinak než časovými možnostmi. Sdělení Policie ČR ze dne 28. 3. 2008 považuje za formálně nedostatečné, neboť v něm chybí poučení o možnosti podat odvolání. Dovolatel se domnívá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jaké bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel označil za dovolací důvod vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který lze samostatně uplatnit pouze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., zatímco podle §237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 při posuzování zásadní významnosti dovoláním napadeného rozsudku po stránce právní nepřihlíží. Konkrétní vady řízení, které dovolatel uvádí, nemají potřebný judikatorní přesah a nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem v otázce promlčení jeho nároku pak dovolatel žádným způsobem nebrojil.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu