ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4578.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4578/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a.s. , se sídlem v Karlových Varech, T.G. Masaryka 57, IČ: 49790765, zastoupené Mgr. Barborou Rovenskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, proti žalované nezletilé H. H. , zastoupené otcem Ing. Zdeňkem Hoffmannem, Ph.D., bytem v Domažlicích, Vavřinecká 47, zastoupeným JUDr. Peterem Andrisem, advokátem se sídlem v Praze 7, Strojnická 11, a dále zastoupené matkou Pavlínou Možnou, bytem v Koutě na Šumavě 257, o určení neúčinnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 93/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 7. srpna 2009, č.j. 5 C 93/2007-180, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2009, č.j. 5 C 93/2007-205, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č.j. 5 C 93/2007-27, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobkyni právně neúčinná darovací smlouva ze dne 17.5.2006, kterou se převádí nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku z J. H. na nezletilou H. H. (výrok. I). Současně uložil žalobkyni nahradit žalované náklady řízení ve výši 16.290,- Kč (výrok II.). Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně s tím, že v době uzavírané darovací smlouvy ze dne 17.5.2006 mezi J. H. a nezletilou H. H. neexistovala pohledávka věřitele (žalobkyně) vůči J. H., proto nemohlo převodem předmětných nemovitostí na nezletilou vnučku J. H. dojít ke krácení věřitele (žalobkyně).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. ledna 2008, č.j. 13 Co 674/2007-48, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nesprávně vyložil ustanovení §42a obč. zák. a řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovodil, že závěr soudu prvního stupně o neexistenci pohledávky žalobkyně vůči J. H. v době odporované darovací smlouvy není správný, protože darovací smlouva byla uzavřena dne 17.5.2006, pohledávka žalobkyně za J. H. z důvodu náhrady nákladů řízení existovala, byť na základě nepravomocného rozsudku ze dne 13.9.2004, a stala se vykonatelnou před více jak 1 rokem před podáním odpůrčí žaloby. Pokud jde o pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč pro zadostiučinění, byla soudem přiznána žalobkyni dne 3.4.2006, byť nepravomocně, tedy více jak měsíc a půl před uzavřením odporované darovaní smlouvy. Proto existoval důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě.
Po následném řízení (po jeho přerušení) Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 7. srpna 2009, č.j. 5 C 93/2007-180, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2009, č.j. 5 C 93/2007-205, vyhověl žalobě na určení, že je vůči žalobkyni právně neúčinná darovací smlouva ze dne 17.5.2006, kterou se převádí nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku z J. H. na nezletilou H. H. (výrok. I). Současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 24.982,50,- Kč (výrok II.).
O skutkovém stavu věci a jeho právním posouzení soud prvního stupně v písemném odůvodnění rozsudku, poté co citoval ustanovení §42a obč. zák. uvedl:
„Pokud lze přijmout závěry prezentované odvolacím soudem o tom, že v době činěného úkonu J. H. při darovací smlouvě s převodem nemovitého majetku na nezletilou vnučku 17.5.2006 existovala pohledávka žalobce jednak z titulu povinnosti k náhradě nákladů řízení a jednak z titulu přiměřeného zadostiučinění ve výši 5,000.000,- Kč byť nepravomocně přiznaná, je zjevné, že J. H. je dlužníkem, který darováním nemovitostí v nikoliv zanedbatelné hodnotě, zkrátil možnost uspokojení pohledávky žalobce jako věřitele. Pokud jde o lhůtu citovaným ustanovením předpokládanou, tedy úkony dlužníka v posledních 3 letech, je nutné vycházet z darovací smlouvy učiněné 17.05.2006, když právní účinky nastaly ke dni 04.09.2006, jak vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí žalobcem předloženého. Žaloba byla podána zdejšímu soudu 27.04.2007, tedy před uplynutím zákonem stanovené lhůty, a proto je třeba se vzneseným nárokem zabývat. K posouzení právních stanovisek ohledně aktivní legitimace žalobce odkazuje soud na rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, když z něho vyplývá, že žalobou, lze uplatnit i pohledávku nepravomocně přiznanou. V době podání žaloby žalobce tvrdil existenci pohledávky pro náklady řízení i pro přiměřené zadostiučinění na základě rozsudku Krajského soudu ze dne 03.04.2006 a v době, kdy soud rozhoduje a kdy je pro rozhodnutí podle §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení, je zřejmé, že pohledávka žalobce nejen pro náhradu nákladů řízení, ale pro pohledávku ve výši 5,000.000,- Kč z důvodů zadostiučinění se stala vymahatelnou. Žalobce tedy prokázal předpoklady §42a odst. 2 občanského zákona, a to jak existenci vymahatelné pohledávky, tak i včasnost uplatněného nároku na určení tohoto úkonu přičemž žalovaná, na kterou ve smyslu citovaného ustanovení přechází důkazní břemeno v tom směru, že nemohla dlužníkův úmysl zkrátit věřitele ani při náležité pečlivosti poznat, neuplatňovala. Argumentovala stejně jako v předchozích fázích tohoto řízení tím, že v době uplatnění odpůrčí žaloby neexistovala pohledávka žalobce. S ohledem na závěry odvolacího soudu, kterými je soud I. stupně vázán, je třeba v době vydávaného rozhodnutí respektovat stav, který byl zjištěn, tedy to, že existuje vymahatelná pohledávka, že J. H. je dlužnicí, že učinila úkon, kterým krátí uspokojení nároku žalobce, když darovala 17.05.2006 nemovitosti téměř v hodnotě 2,000.000,- Kč své vnučce. To, zda nezletilá vnučka zastoupená zákonnými zástupci mohla či nemohla poznat úmysl zkrátit věřitele ze strany dárkyně, tedy J. H., namítáno nebylo a z tohoto důvodu je nutné vycházet z toho, že žalovaná, respektive její zákonní zástupci si museli být tohoto úmyslu dárkyně vědomi. Vyplývá to jednak ze schvalovacího řízení o darovací smlouvě, kde byli zákonní zástupci účastníky a museli vědět, že dárkyně je účastnicí řízení, kterým je jí ukládána povinnost k náhradě nákladů i zadostiučinění, neboť účastníkem téhož řízení byl i otec nezletilé. Nelze tedy dojít k závěru, že by nezletilá zastoupená zákonnými zástupci nebyla schopná úmysl dárkyně rozpoznat.“
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. května 2010, č. j. 13 Co 621, 622/2009-253, rozsudek soudu prvního stupně, ve spojení s usnesením ze dne 1. října 2009, č.j. 5 C 93/2007-205, potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o povinnosti žalované nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 10.024,- Kč (výrok II.).
Odvolací soud se nejdříve vypořádal s procesními námitkami žalované. Uvedl, že JUDr. P. A. v řízení nezastupoval nezletilou žalovanou jako JUDr. J. S. (jemuž rodiče plnou k zastupování žalované udělenou 25.9.2007 – č.l. 12 spisu v průběhu řízení vypověděli – sdělení adresované soudu na č.l. 104 až 105), jak se matka mylně domnívá, ale výhradně jen otce, a to na základě jeho plné moci udělené tomuto zástupci dne 9.4.2009 (č.l. 107 spisu). Z jednání, které se ve věci konalo dne 7.8.2009 a při kterém mělo dojít jen k vyhlášení rozhodnutí ve věci samé a jehož termín zástupce otce i otec vzali na vědomí při jednání dne 27.7.2009, jehož se oba osobně účastnili, se právní zástupce a jeho prostřednictvím také otec, podáním doručeným soudu prvního stupně dne 8.6.2009 (č.l. 177) omluvili s tím, že zástupce otce výslovně žádal soud „o provedení řízení bez jejich přítomnosti“ . Z uvedeného zjištění vyplývá, že se soud prvního stupně nedopustil procesního pochybení, které mu bylo žalovanou vytýkáno. Soud prvního stupně se však dopustil jiného procesního pochybení spočívajícího v tom, že matku žalované jako její zákonnou zástupkyni řádně neobeslal k jednáním, které ve věci nařídil na 15.6., 27.7. a 7.8.2009. Dle odvolacího soudu jde však o vadu řízení, která sama o sobě nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Je tomu tak proto, že oprávněné zájmy nezletilé byly v řízení chráněny jejím druhým zákonným zástupcem – otcem, který byl ať již prostřednictvím svého zástupce nebo sám osobně o těchto jednáních vyrozumíván, a jichž se buď osobně nebo opět prostřednictvím svého zástupce účastnil. Navíc možnost vznést případné námitky ohledně věci samé či důkazní návrhy byla matce dána odvolacím soudem při řízení, které ve věci konal dne 18.5.2010 a kterého se matka osobně účastnila. Žádné jiné námitky, než ty, které uplatnila ve svém odvolání, vůči rozhodnutí soudu prvého stupně, stejně tak jako důkazní návrhy, nevznesla.
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku ohledně věci samé vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a z nich vyvozeným právním posouzením. Zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. bylo na žalované jako osobě blízké dlužníkovi, její babičce J. H., prokázat, že v době učinění odporovaného právního úkonu nemohla, zejména prostřednictvím své matky, která ji při tomto úkonu zastupovala, rozpoznat úmysl dlužníka i při vynaložení náležité pečlivosti. Že tímto směrem se měla ubírat důkazní povinnost žalované si byla žalovaná, jak patrno z protokolu ve věci konaném dne 7.11.2007 (č.l. 22), vědoma, avšak v naznačeném směru ničeho nenamítala ani nenavrhovala. Pokud za tohoto stavu věci soud prvního stupně uzavřel, že nezletilá žalovaná, respektive její zákonní zástupci, si museli být úmyslu dárkyně zkrátit svého věřitele vědomi, pak je tento závěr nutno považovat za správný. Pakliže v řízení nebylo ani prokázáno, že by zejména pohledávka žalobkyně za J. H. ve výši 5,000.000,- Kč z titulu zadostiučinění mohla být uhrazena z jiných majetkových či finančních zdrojů dárkyně, pak soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobě vyhověl.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost zřejmě dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a podává je patrně z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, procesní pochybení soudu prvního stupně, který řádně neobeslal její matku jako zákonnou zástupkyni k jednání dne 15.6, 27.7. a 7.8.2009 s tím, že odvolací soud tato pochybení nenapravil a konstatoval, že jde o vadu řízení, která nemohla sama o sobě mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci. Tímto způsobem měl soud prvního stupně porušit právo žalované na spravedlivý proces. Dále soudům vytýká, že se nevypořádaly se skutečností prokázání úmyslu zkrácení uspokojení pohledávky žalobkyně, protože neproběhlo žádné dokazování a soudy se spokojily pouze se zákonnou citací a ne s prokázáním úmyslu zkrátit uspokojení věřitele. Neexistoval žádný důvod krátit uspokojení pohledávky žalobkyně, a to s ohledem na to, že ve věci samé probíhají další spory, jejichž výsledek může zcela jednoznačně ovlivnit i tento spor. Dovolatelka rovněž zpochybňuje rozhodnutí o nákladech řízení. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. b) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Podle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Podle ustanovení §132 o. s. ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.
Z hlediska skutkového úplné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti má soud za prokázané a které nikoliv. Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková zjištění) byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonem stanoveným způsobem podle jeho názoru prokázány a které nikoliv, popřípadě též které z nich jsou pro rozhodnutí věci bezvýznamné. Dále obsahuje stručný a jasný výklad o tom, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a proč neprovedl další navrhované důkazy. U každé jednotlivé, prokázané i neprokázané, skutečnosti (skutkového zjištění) musí soud stručně a jasně uvést, jak ke svému závěru dospěl, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků na provedení důkazů. Svůj výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci, zejména rozsahu dokazování, složitosti zjišťování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod., a v odůvodnění ho uvést tak, aby jeho závěry o rozhodných skutečnostech (skutkových zjištěních) nebyly pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů nepřezkoumatelné. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje zjištěný skutkový stav věci (§153 odst. 1) a který je východiskem pro právní posouzení věci (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1081).
Uvedeným závěrům odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá. Odůvodnění především vůbec neobsahuje závěry o tom, jaká jednotlivá dílčí skutková zjištění z provedených důkazů soud učinil, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, nerozlišuje mezi trvzeními účastníků a skutkovými závěry soudu, které pak nejsou rozlišeny od závěrů právních. Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit (§219a odst. 1 písm. b) o.s.ř.); jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.08.2000 sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 14/2001). Z uvedených závěrů ustálené judikatury je třeba vycházet i v uvedené věci. Žalovanou vytýkanou zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud z obsahu spisu neshledal s tím, že ohledně této námitky považuje za správný názor odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje.
Vzhledem k tomu, že řízení odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2.srpna 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu