ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4593.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4593/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Michael Development – ŠPINDLERŮV MLÝN s. r. o., se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 383/58, zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Braunův dům, Karlovo náměstí 24, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení platnosti části kupní smlouvy a o vydání stejnopisu kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 78/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Co 493/2009-149, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2010, č.j. 12 Co 493/2009-149, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. června 2009, č.j. 17 C 78/2008-87, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2009, č.j. 17 C 78/2008-87, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že „kupní smlouva č. ÚZSVM/A/17142/2007-MUEM ze dne 21. 2. 2007, uzavřená mezi žalobcem a žalovaným, je v části týkající se práv a povinností ve vztahu k převodu vlastnictví budovy č.p. 176 a pozemku parcelní číslo 720 v katastrálním území K., zapsaných u Katastrálního úřadu pro hlavní město P. na listu vlastnictví č. 60000 platná a účinná“ (výrok I.), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému „vydat žalobci jeden stejnopis kupní smlouvy č. ÚZSVM/A/17142/2007-MUEM ze dne 21.2. 2007, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným“ (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a že žalobce je povinen zaplatit státu na účet soudu prvního stupně soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV). Soud prvního stupně zamítl žalobu z věcných důvodů, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není platná. Závěrem pak uvedl, že „navrženému určení by nebylo možno vyhovět ani z formálních důvodů, neboť i kdyby soud takto navrženému určení vyhověl, nemohlo by mít pro žalobce praktický význam stran zápisu práva do katastru nemovitostí. Totožný závěr by však soud učinil, i kdyby by bylo žalováno jinak.“
V záhlaví citovaným rozsudkem Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích I. a II. (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a dále v jeho nákladovém výroku III. podle §219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku IV. (ukládajícím žalobkyni povinnost zaplatit státu stanovený soudní poplatek) jej výrokem II. změnil tak, že žalobkyni se povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že „na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení platnosti části kupní smlouvy není. V daném případě je na místě, aby se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem, když takové rozhodnutí soudu se pak může stát podkladem pro zápis do katastru.“ K druhému žalovanému požadavku na vydání stejnopisu kupní smlouvy odvolací soud uvedl, že „zde není dán důvod pro vydání, resp. důvod pro vydání odpadl, neboť smlouva může být nahrazena rozhodnutím soudu o určení, kdo je vlastníkem, resp. že žalobce je vlastníkem nemovitostí.“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), případně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) cit. par. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Dovolatelka předně (s odkazem na cit. judikaturu) namítá, že po obsahové stránce je nutné považovat rozsudek odvolacího soudu za měnící, neboť odůvodnění obou rozsudků jsou rozdílná, a proto lze dovodit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro případ, že by se Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neztotožnil s hodnocením přípustnosti dovolání, je podle dovolatelky dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka namítá, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka týkající se posouzení naléhavého právního zájmu dovolatelky na jí požadovaném určení, že v dotčeném rozsahu je předmětná kupní smlouva platná a účinná, měla být posouzena jinak. Ve prospěch závěru, že dovolatelce svědčil (svědčí) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a že v návaznosti na to je důvodný i její druhý žalobní požadavek (na vydání jednoho stejnopisu uvedené kupní smlouvy žalovanou), dovolatelka ve svém dovolání velmi obšírně argumentuje a odkazuje, příp. cituje příslušnou judikaturu. Dovolatelka zdůrazňuje, že v posuzovaném případě nemůže podat úspěšně žalobu, ve které by se domáhala určení svého vlastnického práva k převáděným nemovitostem, proto, že jí v tom brání výhrada vlastnického práva k převáděným nemovitostem, sjednaná ve prospěch žalované. Dále namítá, že „Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků dosud nesplnil smluvní závazek, resp. neposkytnul žádné plnění, avšak nelze ani říci, že by některý ze svých závazků účastníků porušil, oba účastníci svá plnění podmiňují platností a účinností dané kupní smlouvy, nelze než uzavřít, že prostřednictvím žaloby na určení platnosti a účinnosti této smlouvy lze bezesporu dosáhnout úpravy představující »pevný právní základ«, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.“
Dovolatelka také vytýká odvolacímu soudu, že „pokud by byl (a) v souvislosti s výzvou k vyjádření svého naléhavého právního zájmu náležitě poučen (a) ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., pak by se ve svém vyjádření jistě věnoval (a) náležitou pozornost tomu, proč v daném případě nebylo z důvodu existence výhrady vlastnického práva možné formulovat žalobní petit tak, že namísto určení platnosti (části) kupní smlouvy bude požadováno určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Tím že odvolací soud vůbec nepoučil žalobce (žalobkyni) ve smyslu §118a odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., pak odvolací soud sám zapříčinil, že dospěl k nesprávnému hodnocení naléhavosti právního zájmu žalobce (žalobkyně) na požadovaném určení.“
Dovolatelka v další části svého dovolání argumentuje, že doposud byl spor mezi účastnicemi veden o to, zda předmětná kupní smlouva ze dne 21. února 2007, jejímž předmětem byl prodej nepotřebného státního majetku – předmětných nemovitostí – nabyla při podpisu (částečné) platnosti a účinnosti, pokud jde o práva a povinnosti týkající se převodu budovy č. p. 176 na pozemku p. č. 702, když mezi účastníky nebylo sporu o tom, že ve vztahu k převodu pozemku p. č. 703 kupní smlouva platnosti ke dni uzavření, ani ke dni podání žaloby (a ani ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) nabýt nemohla. Bylo tomu tak z toho důvodu, že vzhledem k účetní ceně budovy č.p. 176 na pozemku p. č. 702 a pozemku p. č. 702, která v obou případech nepřevyšovala částku 3.000.000,- Kč, a k tomu, že žalovaná byla organizační složkou státu příslušnou k hospodaření s tímto majetkem, v daném případě mohlo dojít k aplikaci výjimky uvedené v §22 odst. 3 písm. j) zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o majetku ČR“). V případě převodu pozemku p. č. 703, jehož účetní cena naopak převyšovala částku 3.000.000,- Kč, však k aplikaci výše uvedené výjimky dojít nemohlo, přičemž ve smyslu §44 odst. 4 zákona o majetku ČR ve znění do 30. června 2009 bylo toto schválení podmínkou platnosti právního úkonu, k němuž mělo být poskytnuto. Jak vyplynulo z rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 19. listopadu 2007, č.j. 22/39 193/2005-222, kterým prozatímně nebyl udělen souhlas s předmětnou kupní smlouvou (z důvodů existence odstranitelných vad znaleckého posudku, na jehož podkladě byla stanovena minimální kupní cena ve výběrovém řízení na uzavření příslušné kupní smlouvy, jakož i nutnosti předložení dokumentů ze strany žalované), vzhledem k tomu, že pozemek p. č. 703 s nejvyšší pravděpodobností zčásti přímo sousedí s územím přírodní památky Údolí Kunratického potoka (původně prohlášené chráněným přírodním výtvorem), byl by v souvislosti s převodem pozemku p. č. 703 vyžadován vedle souhlasu Ministerstva financí ČR i obdobný souhlas ze strany Ministerstva životního prostředí ČR. Vzhledem k tomu, že převody všech tří nemovitostí byly obsaženy na jedné listině, byl mezi účastníky spor o to, zda je možné oddělit části předmětné kupní smlouvy, resp. jednotlivé dílčí kupní smlouvy ve vztahu k jednotlivým nemovitostem, které pro svou platnost vyžadují schválení Ministerstvem financí ČR, resp. i Ministerstvem životního prostředí ČR, a které naopak toto schválení pro nabytí své platnosti vyžadují. Oproti stanovisku žalobkyně žalovaná zastávala stanovisko, že bez ohledu na existenci výše zmíněné zákonné výjimky může předmětná kupní smlouva nabýt platnosti pouze jako celek. Podle žalobkyně klíčový význam pro posuzovaný případ má čl. III. přechodných ustanovení zákona č. 153/2009 Sb., podle kterého pokud platnost právního úkonu podle zákona č. 219/2009 Sb. (správně 21/2000 Sb.), ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je podmíněna schválením příslušným ministerstvem, toto schválení nebylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona poskytnuto a tato podmínka dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bez náhrady zanikla, je týmž dnem tento právní úkon platně učiněn, nebrání-li jeho platnosti jiná právní skutečnost. Podle názoru dovolatelky musí mít toto přechodné ustanovení za následek, že uvedená kupní smlouva musela v plném rozsahu nabýt platnosti a účinnosti dne 1. července 2009, a není zde žádná právní skutečnost, která by bránila nabytí platnosti a účinnosti kupní smlouvy ze zákona. Dovolatelka nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který změnu žaloby (v části žalobního petitu) nepřipustil a polemizuje s důvody, které vedly odvolací soud k vydání takového rozhodnutí.
Konečně dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu stran nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, stejně jako s dalším jeho právním závěrem, podle kterého byla zamítnuta žaloba na vydání stejnopisu předmětné kupní smlouvy. Je toho názoru, že zákon projednání žaloby na plnění nespojuje s naplněním podmínky prokázání naléhavého právního zájmu. Meritem žaloby ve smyslu §80 písm. b) o. s. ř. je tedy soud povinen se zabývat vždy, pokud jsou splněny podmínky řízení. Obdobný závěr je podle dovolatelky nutné dovodit i pokud jde o postup odvolacího soudu. Odvolací soud proto pochybil, pokud z uvedeného důvodu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání stejnopisu uvedené smlouvy.
Dovolatelka z vyložených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. až III. zrušil a věc (v uvedeném rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatelky písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Z obsahu odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že nalézací soud předmětnou určovací žalobu zamítl především z věcných důvodů, avšak současně též i pro nedostatek naléhavého právního zájmu, čemuž nasvědčuje pasáž na str. 6 odůvodnění cit. rozsudku, jak na tuto procesní okolnost správně poukázal ve svém rozsudku odvolací soud. Nelze proto přisvědčit názoru dovolatelky, že v daném případě jde o diformní, resp. skrytě diformní rozhodnutí, jakkoli je zřejmé, že soud prvního stupně se měl primárně zabývat otázkou naléhavého právního zájmu, přičemž dospěl-li k závěru shora uvedenému, nebylo již důvodu (podmínek) zabývat se žalobou (také) z věcného hlediska. Pokud se tak přesto stalo, přičemž odvolací soud tomuto posouzení přiznal prioritu a z důvodu absence naléhavého právního zájmu uvedený (žalobu zamítající) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, pak je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (o určení, že kupní smlouva je v předmětné části platná a účinná), ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovodit nelze.
Dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ovšem není přípustné ani ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka naléhavého právního zájmu dovolatelky na předmětné určovací žalobě, a v souvislosti s tím dále řešení jejího žalobního požadavku na vydání stejnopisu uvedené kupní smlouvy, měly být posouzeny jinak. Z tohoto důvodu proto přípustnost dovolání dovolatelky (prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) proti meritornímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. dovodil.
Uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka zpochybňuje odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr ohledně řešení otázky naléhavého právního zájmu, který měl podle odvolacího soudu souvislost též s věcným posouzením druhého žalobního požadavku dovolatelky, jímž se po žalované domáhala vydání stejnopisu předmětné smlouvy.
Jak vyplývá z obsahu žaloby, dovolatelka svůj žalobní petit na určení, že předmětná kupní smlouva je platná a účinná, založila na tvrzení (ve stručnosti shrnuto z obsahu žaloby), že mezi účastnicemi „existuje nejistota a neshoda ohledně toho, zda je předmětná kupní smlouva v části týkající se převodu nemovitostí (tzn. bez převodu parcely č. 703) platná a účinná a zda lze tedy podle ní převést vlastnického právo k nemovitostem na žalobce (žalobkyni) .“ Vydání stejnopisu této převodní smlouvy se pak dovolatelka domáhá z toho důvodu, aby mohla podat návrh na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle této smlouvy, tedy aby se stala vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť žalovaná jí odmítá stejnopis smlouvy vydat.
Odvolací soud žalobu dovolatelky o určení platnosti a účinnosti předmětné smlouvy zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. a tedy meritem věci [na rozdíl od soudu prvního stupně, který ovšem žalobu taktéž neshledal důvodnou z hlediska posledně cit. ustanovení o. s. ř. (takový závěr implicite z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá)], se nezabýval. V situaci, kdy podle uvedené smlouvy řízení o povolení vkladu nebylo pravomocně skončeno (vklad vlastnického práva ve prospěch dovolatelky podle uvedené smlouvy nebyl rozhodnutím přísl. katastrálního úřadu povolen), ale ani zahájeno, přičemž z obsahu spisu nelze ani dovodit, že by na základě jiné právní skutečnosti se dovolatelka měla stát vlastnicí předmětných nemovitostí, odvolací soud přesto uzavřel, že v daném případě je namístě, aby se dovolatelka domáhala určení, že je vlastnicí těchto pozemků, „když takové rozhodnutí soudu se pak může stát podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.“
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001]. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má (teprve) dojít ke vkladu vlastnického či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) dovodit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (in www.nsoud.cz ).
Protože naléhavý právní zájem na podání (předmětné) určovací žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř. je třeba zásadně posuzovat z pohledu (právního postavení) žalobce, lze dospět k závěru, že v situaci, kdy smlouva o převodu nemovitostí, kterou uzavřel žalobce s druhým účastníkem, je druhou stranou co do její platnosti či účinnosti (z hlediska právních účinků takového právního úkonu; v tomto směru je ovšem třeba precizovat skutečnosti, z nichž dovolatelka dovozuje naléhavý právní zájem i na určení, že předmětná kupní smlouva je účinná) zpochybňována, jeví se určení předmětného právního vztahu podle této smlouvy (zde ve spojení s dalším žalobním požadavkem na vydání stejnopisu uvedené převodní smlouvy) zcela zjevným a právem přípustným prostředkem k tomu, aby dovolatelka v takto zahájeném soudním řízení (byla-li by její tvrzení v řízení prokázána) dosáhla právně relevantního podkladu pro zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva (v její prospěch) do katastru nemovitostí. Nejenže dovolatelce za jí tvrzeného skutkového stavu nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastnicí předmětných pozemků (jak již bylo zmíněno, z podané žaloby, ani z obsahu spisu nelze dovodit žádnou právně relevantní okolnost, z níž by bylo možno zakládat úvahy o nesouladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem), ale i při tvrzení a prokázání, že předmětná převodní smlouva je v (žalobou) dotčené části platná, a že případně je (pro dovolatelkou tvrzené důvody) také účinná, by dovolatelka stěží mohla v takovém řízení dosáhnout procesního úspěchu, tj. určení svého vlastnictví k těmto nemovitostem.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolacím soudem vyřešené právní otázky týkající se naléhavého právního zájmu na předmětné určovací žalobě a žaloby na vydání stejnopisu převodní smlouvy (zde odvolacím soudem vyřešené v pouhé návaznosti na učiněný závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) měly být posouzeny jinak.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se mohl (bylo nutné se) zabývat dalšími dovolacími námitkami dovolatelky. Jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. května 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu