ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4612.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4612/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 6,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 17 C 193/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 8. 2010, č. j. 18 Co 320/2010 – 57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu v záhlaví uvedenou částku, a to z důvodu žalobcem tvrzeného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem státních orgánů ve správním řízení a následujícím soudním řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 17 Ca 30/2009.
Ve výše identifikovaném soudním řízení se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem Magistrátu města Plzně. V přestupkovém řízení vedeném Městským obvodem Plzeň 1 mu mělo být totiž odepřeno nahlédnutí do spisu a dále mu bylo odepřeno vydání kopie výpovědi svědka jeho napadení. O tomto odepření vydal správní orgán usnesení dne 13. 4. 2009. Odvolání žalobce proti tomuto usnesení Magistrát města Plzně potvrdil svým rozhodnutím ze dne 21. 5. 2009. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 10. 2009 jeho žalobu zamítl jako nedůvodnou. Nato žalobce navrhl vydání opravného usnesení, kteréžto podání Krajský soud v Plzni vyložil jako kasační stížnost proti jeho rozsudku a vyzval žalobce k tomu, aby sdělil jméno advokáta pro podání kasační stížnosti. Také Nejvyšší správní soud posoudil podání žalobce jako kasační stížnost a usnesením ze dne 18. 12. 2009 ji podle §46 odst. 1 písm. a) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce vůbec neprokázal, že by v uvedeném řízení došlo k jakémukoliv nesprávnému úřednímu postupu. Nebylo proto ani nutné zkoumat, zda žalobci vznikla nemajetková újma. Podání žalobce jsou často na samé hranici srozumitelnosti, což odůvodňuje postup Krajského soudu v Plzni ve shodě s Nejvyšším správním soudem při posouzení žalobcova podání jako kasační stížnosti. Tento postup nemohl žalobci způsobit žádnou škodu, ani nemajetkovou újmu.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, „jakož i proti celému znění stati odůvodnění rozsudku Kraj. soudu v Plzni […]“ podal žalobce dovolání. Žalobce uvádí, že ve výše identifikovaných řízeních byl krácen na svých právech daných mu Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, jakož i Úmluvou na ochranu lidských práv a základních svobod. Meritem řízení u Okresního soudu Plzeň – město byla skutečnost, že Krajský soud v Plzni neučinil úkon tím, že neuznal žalobcovo protokolárně zaznamenané tvrzení svědka, že mu bylo v přítomnosti Policie vyhrožováno zmlácením útočníkem. Toto svědectví nebylo umožněno před soudem číst, nebylo umožněno žalobci nahlédnout do protokolu o tomto svědectví, čímž „došlo k nadržování kriminálně závadové osobě“, která žalobce napadla, „dále, která se pohybuje v černých maskáčích typu URNA, čímž je pravděpodobné, že šlo o policistu a že je tudíž soudem kryt, čímž dochází k podezření ze zločinného spolčení.“ Dalším „meritem“ bylo, že Krajský soud v Plzni „vydal nesprávně za žalobce Kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ČR bez zastoupení účastníka řízení advokátem, čímž překroutil podání námitky k požadovaným údajům o zvolení právního zástupce k tomuto řízení […]“. Tímto postupem byla porušena řada žalobcových práv garantovaných Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání je důvodné a zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, č. j. 18 Co 320/2010 – 57 a vydal tento rozsudek: „Žalobci se přiznává právo na odškodnění ve výši 1.000.000,- Kč za způsobení nemajetkové újmy – těžkého emocionálního strádání ze strachu ze života v bezprávní společnosti a žalovanému se přikazuje, aby zaplatil 1.000.000,- Kč do tří dnů od nabytí právní moci rozsudku poštovní poukázkou na adresu bydliště žalobce nebo aby dovolací soud dle §243d o. s. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a vrátil předmětnou věc soudu I. stupně k novému projednání s doporučením jednat s právy výše připomínanými.“
Žalovaná k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s právními závěry soudu a že – ač je na dovolání vyznačeno razítko advokátní kanceláře – žalobce si toto dovolání zpracoval evidentně sám. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Námitky dovolatele směřují téměř výhradně proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, s nimiž se soud odvolací ztotožnil, přičemž přípustnost dovolání na takových důvodech nemůže být založena (§237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.). Odvolací soud se zcela přiléhavě vypořádal i s tvrzením dovolatele, že nesprávný úřední postup v jeho případě nastal tím, že Krajský soud v Plzni jeho podání nesprávně vyložil jako kasační stížnost.
Dovolací soud tedy z důvodů uplatněných a vymezených v dovolání neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu