ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4666.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4666/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce I. D. , zastoupeného Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, U Brány 16, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Olomouc , se sídlem v Olomouci, Horní náměstí, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem Advokátní kanceláře RITTER – ŠŤASTNÝ, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, a 2) IES REAL & CONSULTING spol. s r. o. , se sídlem v Olomouci – Hodolanech, Sladkovského 609/5, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 7, o určení vlastnictví k nemovitostem a o uložení povinnosti podat návrh na vklad vlastnického práva, vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 62/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. února 2009, č.j. 69 Co 249/2008-282, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta Advokátní kanceláře RITTER – ŠŤASTNÝ, se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta se sídlem v Praze 1, Husova 7.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, podanou u Okresního soudu v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) dne 28. března 2007, domáhal určení, že „vlastníkem objektu číslo popisné 326 s pozemkem parc. číslo 275 zast. pl. o výměře 527 m2 v k. ú. O., obec O., je Statutární město Olomouc, IČ: 00299308, se sídlem Horní náměstí, 771 27 Olomouc.“ Dále navrhoval vydání rozsudku, že „Statutárnímu městu Olomouc, IČ: 00299308 se sídlem Horní náměstí, 77127 Olomouc se ukládá, aby do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí soudu podalo návrh na vklad vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne 31. 10. 2002 o převodu vlastnictví k nemovitostem objekt číslo popisné 326 s pozemkem parc. číslo 275 zast. pl. o výměře 527 m2 v k.ú. O., obec O. (dále již »předmětné nemovitosti«) , jejímiž účastníky jsou Statutární město Olomouc, IČ: 00299308 se sídlem Horní náměstí, 77127 Olomouc a I. D.“ Podle žalobce naléhavý právní zájem na podání uvedené určovací žaloby je „plně osvědčen, protože...byl účastníkem smlouvy, jejímž předmětem byl převod vlastnictví k nemovitostem, které byly předmětem smlouvy mezi žalovaným číslo 1) a žalovaným číslo 2), a která mé zájmy hrubě poškodila.“ Žalobce v žalobě uvedl, že dne 31. října 2002 uzavřel (jako kupující) s žalovaným 1) (jako prodávajícím) kupní smlouvu o převodu vlastnictví ke shora již označeným nemovitostem. V této smlouvě bylo mimo jiné uvedeno, že „právní účinky smlouvy nastanou až po splnění následujících podmínek: - kupní cena ve výši 7.800.000,- Kč bude uhrazena nejpozději do 30. 4. 2004, - k 30. 4. 2004 kupující předloží kolaudační rozhodnutí s vyznačením nabytím právní moci na nemovitost č.p. 236 s pozemek (pozemkem) parc. č. číslo 275 zast. pl. o výměře 527 m2 v k.ú. O., obec O., a to k účelu uvedenému v čl. V. téže smlouvy.“ Žalobce v žalobě podrobně popsal okolnosti, jež nastaly po uzavření smlouvy a vzhledem k problémům, které nastaly v souvislosti s rekonstrukcí objektu, žádal žalovaného 1) „o změnu odkládacích podmínek a termínů uvedených v kupní smlouvě“ , což ze strany žalovaného 1) nebylo akceptováno. Žalovaný 1) sdělil žalobci, že „tím, že nebyly naplněny odkládací podmínky, stala se smlouva právně neúčinnou a ztratila pro oba účastníky závaznost.“ Následně žalovaný 1) (prodávající) dne 21. prosince 2005 uzavřel s žalovanou 2) (kupující) kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, „kdy jedinou povinností kupujícího bylo uhradit kupní cenu a nemovitost byla bez dalšího na kupujícího převedena (návrh na vklad byl podepsán dokonce stejný den jako kupní smlouvy).“ Na základě takto (v žalobě velmi podrobně) vylíčených skutečností a vyložené právní argumentace žalobce uzavřel, že „postup žalovaného číslo 1) byl v rozporu s ujednáními kupní smlouvy, se zákonem o obcích a obecnými principy občanského práva dotýkajících se vlastnictví a dobrých mravů. Rovněž má za to, že byl porušen základní princip chování veřejné správy, který hovoří o tom, že orgány veřejné správy (ať státní správy nebo samosprávy) se musí k adresátům veřejné správy chovat v obdobných případech obdobně, a nesmí dojít k preferenci některých z nich.“ Z obsahu žaloby dále vyplývá, že žalobce spatřuje (absolutní) neplatnost kupní smlouvy ze dne 21. prosince 2005, na základě které žalovaný 1) prodal předmětné nemovitosti žalované 2) „v rozporu s platně uzavřenou kupní smlouvy (roz. kupní smlouvou, kterou uzavřel žalobce s žalovaným 1/) a v rozporu s dobrými mravy.“
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. října 2007, č.j. 25 C 62/2007-198, zamítl žalobu o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1) (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost do patnácti dnů ode dne právní moci rozhodnutí soudu podat návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 31. října 2002 (výrok II.), a dále výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení.
Po provedeném řízení skutkově uzavřel, že: „Žalobce a první žalovaný dne 31. 10. 2002 uzavřeli smlouvu kupní, dle které první žalovaný převedl žalobci nemovitosti a žalobce se zavázal zaplatit za ně kupní cenu 7,800.000,- Kč do 30. 4. 2004. Dále se žalobce a první žalovaný dohodli, že právní účinky kupní smlouvy nastanou až po splnění následujících podmínek: Kupní cena ve výši 7,800.000,- Kč bude uhrazena nejpozději do 30. 4. 2004 a žalobce k 30. 4. 2004 předloží kolaudační rozhodnutí s vyznačením nabytí právní moci na nemovitosti k účelu uvedenému ve smlouvě, tedy k účelu užívání kanceláří hospodářské komory Moldávie v ČR, konzulárního úřadu moldavského konzula, vinotéky a restaurace v moldavském rázu, prodejny moldavského vína a bytů pro pracovníky úřadu. Žalobce kupní cenu nezaplatil. Nemovitosti ke dni 30. 4. 2004 nebyly kolaudovány k účelu užívání specifikovanému v předchozím odstavci. První žalovaný smlouvou kupní ze dne 21. 12. 2005 převedl nemovitosti na druhého žalovaného. Druhý žalovaný je s účinností od 4. 1. 2006 zapsán jako vlastník nemovitostí v katastru nemovitostí.“
Soud prvního stupně na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že „První žalovaný převedl nemovitosti na druhého žalovaného. Žalobce proto nemůže mít při soudem zjištěném skutkovém stavu naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když se sféry jeho právních vztahů, jeho právního postavení, převody nemovitostí mezi prvním žalovaným a druhým žalovaným nedotýkají. Existence případných nároků prezentovaných v průběhu soudního řízení jako nároků majetkové povahy pak je ve vztahu k určení vlastnického práva rovněž bez významu. Určovací žaloba proto byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta.“
Ve vztahu k druhému žalobnímu návrhu soud prvního stupně uzavřel, že ujednání v kupní smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1), aby kupní cena byla zaplacena nejpozději do 30. dubna 2004, není podmínkou ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák., ale svou povahou jde o ujednání ve smyslu §518 obč. zák., tedy o fixní smlouvu. Další ujednání ve smlouvě stran předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí na nemovitosti bylo ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák. odkládací podmínkou, kterou žalobce nesplnil, v důsledku čehož „účinky právního úkonu – převodu vlastnictví nenastaly.“ Soud prvního stupně se v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku dále vypořádal s dalšími argumenty žalobce a odůvodnil rovněž své nákladové výroky.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správné rozhodnutí a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. Oproti prvoinstančnímu soudu ovšem dospěl k závěru, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby. Předmětem skutkových tvrzení žalobce je, že žalobce má s žalovaným 1) uzavřenou platnou kupní smlouvu a s ohledem na tyto okolnosti se žalobce domáhá určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí za situace, kdy přes existenci platné kupní smlouvy uzavřené s žalobcem převedl sporné nemovitosti na žalovanou 2). Tomuto převodu bránila žalovanému 1) dříve platně uzavřená kupní smlouva s žalobcem a z ní plynoucí závazek převést na žalobce vlastnické právo. Odvolací soud po vyřešení této otázky naléhavého právního zájmu na požadované soudní věcně právní deklaraci se žalobou zabýval z věcného hlediska a dospěl k závěru, že tato určovací žaloba není důvodná. „Vyhovění žalobě, kterou se žalobce domáhá určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí, však brání skutečnost, že žalovaný 1) převedl předmětné nemovitosti na žalovaného 2). Kromě tvrzení k uplatněnému naléhavému právnímu zájmu na straně žalobce, tento netvrdí jiné významné věcné důvody pro vyhovění žaloby. Žalobce netvrdil a ani v řízení nebylo prokázáno, že by kupní smlouva, uzavřená mezi žalovanými 1) a žalovaným 2), byla neplatná dle §39 občanského zákoníku a tudíž, že by na základě případně takto tvrzených a prokázaných skutečností byl nadále žalovaný 1) vlastníkem předmětných nemovitostí.“ Odvolací soud dodal, že soud prvního stupně přesto, že dovodil, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, se zabýval věcnou stránkou nároku žalobce, když s ohledem na žalobní návrh, který byl zamítnut výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně, posuzoval platnost či neplatnost právního úkonu, tedy kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a žalovaným 1).
Podle odvolacího soudu v kupní smlouvě, uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1), byly (pod jejími body 1 a 2) v článku IV. sjednány odkládací podmínky, konkrétně, že kupní cena bude zaplacena do 30. 4. 2004 (odvolací soud tedy nesdílel právní názor soudu prvního stupně, že toto ujednání není odkládací podmínkou, ale naplňuje hypotézu ustanovení §518 obč. zák. s tím, že z uvedeného důvodu došlo ke zrušení kupní smlouvy) a dále, že do 30. 4. 2004 žalobce předloží pravomocné kolaudační rozhodnutí k určenému účelu. Dovodil, že za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobce nesplnil ani jednu z těchto odkládacích podmínek, ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák. účinky právního úkonu – kupní smlouvy ze dne 31. října 2002 nenastaly a tato smlouva (právní úkon) již účinnosti nenabyla; žalovaný 1) nebyl touto kupní smlouvou vázán.
Odvolací soud dále zaujal právní názor, že bez ohledu na shora uvedené skutečnosti, kdy žalovanému 1) nebránilo žádné ujednání s dovolatelem, aby mohl předmětné nemovitosti převést na žalovanou 2), je kupní smlouva následně uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) platná. Odvolací soud v odůvodnění rozsudku připomenul dvoufázovost nabývání vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru, zdůraznil, že byla-li stejná nemovitost vlastníkem převedena dvakrát, stane se jejím vlastníkem ten, kdo jako první doručil návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí katastrálnímu úřadu, a že v důsledku případné nemožnosti plnění (§575 obč. zák.) dochází k zániku závazku z kupní smlouvy, u které byl podán návrh na vklad později. Odvolací soud se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vypořádal i s dalšími odvolacími námitkami a odůvodnil také výroky o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání žalobce (dále již „dovolatel“). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel dovozuje přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). V obšírně koncipovaném dovolání opakuje svou právní argumentaci, kterou již uplatnil v řízeních před soudy obou stupňů a polemizuje se závěry odvolacího soudu. Namítá, že v daném případě spatřuje:
„a) rozpor mezi zveřejněným záměrem a usnesením zastupitelstva,
b) rozpor v textu smlouvy a usnesením zastupitelstva – zcela zásadní záležitost, neboť právní úkon obce musí být jako celek učiněn k tomu oprávněným orgánem, a to hlasováním. Okamžik hlasování je okamžikem projevu vůle obce, a jiný projev vůle nemůže být následně do smlouvy zahrnován, neboť to není projev vůle obce, ale jednotlivce (úředníka apod.),
c) charakteristika podmínek jako odkládacích neobstojí,
d) porušení ujednání smlouvy o vyšší moci,
e) pojem účinnost smlouvy je zmatečný,
f) jednání vůči žalobci bylo opakovaně výrazně v rozporu s dobrými mravy,
g) uzavření následné smlouvy za zcela jiných podmínek, za doby platnosti původní kupní smlouvy a v rozporu s dobrými mravy je jasnou diskriminací žalobce.
Z toho všeho vyplývají tyto právní závěry: Uzavřená kupní smlouva mezi žalobcem a žalovaným č. 1) je nadále v platnosti v těch částech, které schválilo zastupitelstvo, a žalovaný číslo 1) je povinen podle ní jednat a její obsah naplnit nebo in eventum od ní odstoupit, ale opět za dodržení zákonných a smluvních ustanovení, in eventum převést vlastnictví. Nebyl proto oprávněn uzavřít další kupní smlouvu.“
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky soudů obou stupňů „a přikázal jim o věci znovu jednat a rozhodnout.“
Žalovaný 1) ve svém písemném vyjádření (sepsaném jeho advokátem) k dovolání odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele a zdůraznil, že oba soudy se náležitě vypořádaly se všemi námitkami a právní argumentací všech účastníků řízení a vydaly rozhodnutí, která jsou věcně správná. Za správnou lze považovat i právní úvahu soudu, pokud vysvětluje, že vlastnické právo k nemovitostem vzniká dnem vkladu práva do katastru. Pokud by i prodávající ohledně prodeje téže nemovitosti uzavřel dvě různé smlouvy s různými subjekty, stane se vlastníkem ten kupující, jehož smlouva byla předložena katastrálnímu úřadu k povolení vkladu dříve. Další kupující již nemůže vlastnického práva nabýt. Pokud by byl takovým postupem prodávajícího poškozen, může požadovat náhradu škody, nikoliv se dožadovat postupu, jehož se domáhá žalobce v této věci. Jsou také správné právní závěry, že žalobce se nemůže domáhat, že vlastníkem sporných nemovitostí je žalovaný 1), který je povinen předložit katastrálnímu úřadu s žalobcem uzavřenou kupní smlouvu s návrhem na povolení vkladu. Zcela určitě by vklad vlastnického práva na základě takové smlouvy musel katastrální úřad „odmítnout“ s odůvodněním, že jako vlastnice předmětných nemovitostí je vedena v katastru žalovaná 2). Žalovaný 1) navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud dovolání neodmítne pro jeho nepřípustnost, dovolání zamítl a současně rozhodl o povinnosti dovolatele nahradit žalovanému 1) náklady dovolacího řízení.
Žalovaná 2) ve svém písemném vyjádření (rovněž sepsaném jejím advokátem) k dovolání předně zdůraznila, že v dané věci dovolání přípustné není, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V předmětné věci totiž byla řešena otázka, která je v rozhodování dovolacího soudu jednoznačně vyřešena a ani se nejedná o otázku, která by soudy byla rozhodována rozdílně. Ani samotný žalobce pak ve svém dovolání netvrdí, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatel ve svém dovolání pouze opakuje svá tvrzení, která učinil v řízeních před soudy obou stupňů. K námitce, že kupní smlouva mezi dovolatelem a žalovaným 1) obsahovala i ustanovení, která nebyla schválena zastupitelstvem města Olomouc a nebyla zveřejněna vyvěšením na úřední desce a tudíž jsou tato ustanovení neplatná, žalovaná 2) uvedla, že oba soudy tento argument správně odmítly, neboť zastupitelstvo rozhodlo o tzv. essentialia negotii, jelikož zastupitelstvo nemusí schvalovat samotný text smlouvy. Stejný závěr se týká i povinnosti zveřejňování záměru vyvěšením na úřední desce. Právní závěry obou soudů jsou v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (např. s rozhodnutím ve věci sp. zn. 30 Cdo 1932/2008). Žalovaná 2) dále připomíná svůj právní názor o neexistenci naléhavého právního zájmu dovolatele v této věci, neboť je zapsána jako řádný vlastník předmětných nemovitostí v katastru na základě řádného a platného titulu (kupní smlouvy). Soud by musel nejprve dospět k závěru, že kupní smlouva mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) je absolutně neplatná. Avšak ani samotný dovolatel v průběhu řízení ničeho netvrdil ohledně neplatnosti této kupní smlouvy. Pokud není tvrzena, natož pak prokazována absolutní neplatnost kupní smlouvy mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), nemohlo vůbec být předmětem řízení určení, že žalovaný 1) je vlastníkem předmětných nemovitostí. V závěru žalovaná 2) uvádí, že kupní smlouva uzavřená mezi žalovaným 1) a dovolatelem má pouze obligačněprávní nikoliv věcněprávní účinky, jelikož věcněprávní účinky této kupní smlouvy nikdy nenastaly a nastat již nemohou. Pokud se proto žalovaný 1) dopustil nějakého protiprávního jednání vůči dovolateli, může se dovolatel maximálně domáhat vůči žalovanému 1) náhrady za toto protiprávní jednání, nikoliv věcněprávních účinků kupní smlouvy. Žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele zamítl a přiznal jí vůči dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud již v usnesení uveřejněném pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vysvětlil, že pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle těchto závěrů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu.
Uvedené platí i pro posuzovanou věc, resp. vztahuje se k meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, pokud odvolací soud (v rámci výroku I.) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem objektu č.p. 326 s pozemkem p. č. 275 v k.ú. Olomouc – město, obec Olomouc, je žalovaný 1). Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně (v této části) formálně potvrdil (podle §219 o. s. ř.), po obsahové stránce však práva a povinnosti účastníků právního vztahu posoudil jinak. Jak je zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně, prvostupňový soud dospěl k závěru, že dovolateli nesvědčí naléhavý právní zájem na určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., a z tohoto důvodu žalobu zamítl, kdežto odvolací soud – jak je zase zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku – tento dovolatelův naléhavý právní zájem na určení vlastnictví žalovaného 1) k předmětnému nemovitému majetku dovodil a žalobu zamítl z věcných důvodů (viz níže). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání, směřuje-li proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1), je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak není důvodné, a to z následujících důvodů.
Dovolatel prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem (ale i soudem prvního stupně).
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že zamítá-li soud žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po věcné stránce. Takový přezkum je totiž právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, příp. rozsudek téhož soudu ze dne 2. prosince 2003, sp. zn. 30 Cdo 1381/2002, in www.nsoud.cz , a další, na judikovaný právní názor obsahově navazující, rozhodnutí dovolacího soudu, viz týž odkazovaný internetový zdroj). Nejvyšší soud dále judikoval, že uvedený závěr je uplatnitelný také v procesní situaci, kdy soud prvního stupně žalobu zamítne pro absenci naléhavého právního zájmu, zatímco odvolací soud, aniž by - pro již shora vyložené důvody - mohl (zčásti) převzít skutková zjištění, jež soud prvního stupně v řízení sice učinil, ale na nich své rozhodnutí nezaložil (právě proto, že nakonec dospěl k závěru, že žalobci v daném případě nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není), v uvedeném směru neprovedl dokazování (aby si sám učinil skutková zjištění zásadně významná pro meritorní rozhodnutí) a změnil rozsudek soudu prvního stupně v důsledku věcného posouzení žaloby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4878/2008, in www.nsoud.cz ).
Posledně uvedený právní závěr Nejvyššího soudu ovšem nelze na danou věc vztáhnout, neboť – jak správně uzavřel odvolací soud v napadeném rozsudku – soud prvního stupně se (implicite) zabýval i věcnou stránkou nároku na určení vlastnictví tím, že se zabýval otázkou platnosti předmětné převodní smlouvy v souvislosti s rozhodováním o druhém žalobním požadavku na uložení povinnosti žalovanému 1), aby ve stanovené lhůtě podal návrh na vklad vlastnického práva podle uvedené smlouvy. Odvolací soud tak mohl vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a mohl tudíž i přistoupit k věcnému posouzení žaloby o určení vlastnictví.
Jak je zřejmé z narativní části žaloby, dovolatel žalobu o určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1), odvozoval ze závěru, že kupní smlouva ze dne 21. prosince 2005 je (absolutně) neplatná, protože žalovaný 1) tyto nemovitosti prodal žalované 2) „v rozporu s platně uzavřenou kupní smlouvy (roz. kupní smlouvu, kterou uzavřel dovolatel s žalovaným 1/) a v rozporu s dobrými mravy.“ Dovolatel tedy bezpochyby splnil svou povinnost vymezit okolnosti, na jejichž základě spatřuje (dovozuje) naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví, a pro věcné posouzení vylíčil (byť stručně) rozhodné skutečnosti, na jejichž základě dovozuje, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný 1). Odvolací soud sice v odůvodnění svého rozsudku uvádí, že dovolatel netvrdil, že by kupní smlouva, uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovanou 2), byla neplatná, avšak z odůvodnění jeho rozsudku je zřejmé, že právě uvedenou dovolatelovu námitku neplatnosti při rozhodování reflektoval (srov. např. str. 5, druhý odstavec, poslední větu a následující str. 6, popisující odvolací argumentaci dovolatele – arg.: „Existence naléhavého právního zájmu byla žalobcem prokázána, neboť žalobce má s žalovaným 1/ uzavřenou kupní smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitostem, přesto žalovaný 1/ převedl nemovitost na žalovaného 2/. Žalovaný 2/ tak porušil zásadním způsobem povinnost z uzavřeného smluvního vztahu s žalobcem a porušil zákon č. 128/2000 Sb.... postup žalovaného 1/ byl v rozporu s ujednáními kupní smlouvy, se zákonem o obcích a obecnými principy občanského práva dotýkajícího se vlastnictví a dobrých mravů...“ ).
Právní závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že by kupní smlouva ze dne 21. prosince 2005 byla ve smyslu §39 obč. zák. neplatná a že v důsledku toho je žalovaný 1) nadále vlastníkem předmětných nemovitostí, má oporu v obsahu spisu a je správný. Sama okolnost, že žalovaný 1) po uzavření převodní smlouvy s dovolatelem uzavřel (další) smlouvu o převodu vlastnictví k týmž nemovitostem s žalovanou 2), ještě nepředstavuje právně relevantní skutečnost, jež by měla způsobit absolutní neplatnost později uzavřené smlouvy. V tomto rozsahu se tedy dovolateli nepodařilo naplnit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), tj. že v té části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl podle §219 o. s. ř. potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Zbývá nyní posoudit, zda je také přípustné dovolání dovolatele proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému 1) byla uložena povinnost podat do patnácti dnů ode dne právní moci rozhodnutí soudu návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 31. října 2002 o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně ujednání v kupní smlouvě ze dne 31. října 2002 o zaplacení kupní ceny do 30. dubna 2004 (viz čl. IV bod 1) považoval za odkládací podmínku ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák., zatímco soud prvního stupně dovodil, že „svou povahou jde o ujednání ve smyslu ust. §518 obč. zák., tedy tzv. fixní smlouvu....Smlouva se proto s ohledem na ust. §518 o. z. od počátku zrušila.“ Je tedy zřejmé, že shora vyložené závěry týkající se obsahového vztahu rozsudků obou soudů vyznívají i v otázce posouzení práv a povinností podle uzavřené kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2004 rozdílně a že tedy i v tomto směru je dovolání dovolatele ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. Okolnost, že soud prvního stupně nad rozsah svého právního posouzení zjištěného skutkového stavu se ještě zabýval posouzením druhého smluvního ujednání v inkriminovaném článku smlouvy, týkajícího se termínu k předložení pravomocného kolaudačního rozhodnutí (s tím, že jde o odkládací podmínku ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák.), a že s tímto právním posouzením se ztotožnil i odvolací soud, je z pohledu závěru o přípustnosti dovolání (nyní) ve vztahu k té části meritorního výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen meritorní výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému 1) předložit předmětný návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, již nerozhodná.
Názor odvolacího soudu, že ujednání v čl. IV bod 1 kupní smlouvy ze dne 30. dubna 2004 má charakter odkládací podmínky ve smyslu §36 odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud nesdílí, neboť je v rozporu s jeho judikaturou. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 780/2001, in www.nsoud.cz , totiž zaujal právní názor, že doba splnění závazku (tzv. splatnost - dospělost závazku) může být dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí (pokud tomu tak není, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán - viz §563 obč. zák.). Judikoval dále, že splatnost je vyjádřena buď určením konkrétního dne, kdy má být závazek splněn nebo konkrétní doby, v níž má být závazek splněn, a že nesplněním dané povinnosti v určeném čase se tato povinnost stává soudně vymahatelnou. Proto je nezbytné, aby „časový úsek plnění“ byl vymezen zcela určitě. Splatný může být pouze existující závazek. Z toho důvodu splatnost závazku nemůže být spojována s odkládací podmínkou, jejímž splněním povinnost plnění teprve vzniká nebo se mění.
Pro posouzení důvodnosti dovolání, resp. věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu byl však určující právně kvalifikační závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná 2) a že kupní smlouva, kterou žalovaný 1) (prodávající) uzavřel s žalovanou 2 (kupující) není neplatná, v důsledku čehož (také) druhý žalobní nárok dovolatele je nedůvodný a že tedy (i tuto žalobu zamítající) výrok II. rozsudku soudu prvního stupně představuje věcně správné rozhodnutí, které odvolací soud podle §219 o. s. ř. potvrdil.
Nejvyšší soud v rozsudku z 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, uveřejněném pod č. 17/2000 Sbírky soudních rozhodnutí uvedl, že v případě zcizení nemovitosti více subjektům, resp. dvojímu převodu téže nemovitosti, se vlastníkem nemovitosti stane ten, kdo jako první doručil návrh na vklad do katastru nemovitostí katastrálnímu orgánu. V usnesení ze dne 26. září 2001, sp. zn. 22 Cdo 2910/99 (in ASPI), pak dovolací soud judikoval, že o neplatnosti smlouvy, která byla uzavřena později a na základě které bylo vlastnické právo k nemovitosti do katastru vloženo, by bylo možno uvažovat jen tehdy, kdyby její sledovaný účel (nikoli nevyslovená pohnutka) odporoval zákonu nebo jej obcházel či se příčil dobrým mravům podle §39 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu výše uvedené judikatorní závěry zcela reflektuje a srozumitelně a přesvědčivě, s odkazem na relevantní ustanovení hmotného práva, obsahuje právní argumentaci, ze které odvolací soud vycházel při tvorbě svého právního názoru v dané věci, resp. na základě jakých úvah a hledisek přistoupil k právnímu posouzení skutkového stavu. Závěr odvolacího soudu, že „nebylo zjištěno, že by žalovaný 1) přistoupil k prodeji nemovitostí žalovanému 2) s úmyslem záměrného poškození žalobce“ , a že „ze skutkových zjištění nebylo možné konstatovat, že účel smlouvy byl v rozporu se zákonem, zákon obcházel nebo byl v rozporu s dobrými mravy“ , tak prokazuje, že se i uvedenými hledisky odvolací soud zabýval a že jeho závěr – s přihlédnutím k obsahu spisu – je i správný.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. června 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003 (in www.nsoud.cz ), uvedl, že pokud jeden ze dvou na sobě nezávislých právních důvodů, na kterých odvolací soud současně založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku neobstojí, nemůže mít sama tato okolnost vliv na správnost tohoto závěru, jestliže obstojí důvod druhý. Uvedený názor lze přiměřeně vztáhnout i na závěry odvolacího soudu v této věci, který se v rámci odvolacího přezkumu zabýval těmi okolnostmi, které byly určující pro rozhodnutí soudu prvního stupně, jakkoliv z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku je zřejmé, že především okolnost, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalovaná 2), byla pro odvolací soud určující pro meritorní rozhodnutí.
Z uvedeného je zřejmé, že ani v tomto směru nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelem uplatněn důvodně.
Ze všech shora vyložených důvodů tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Dovolatel neměl v tomto dovolacím řízení procesní úspěch a je proto povinen nahradit každému ze žalovaných na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich advokátů (§149 odst. 1 o. s. ř.). Při rozhodování o těchto nákladech Nejvyšší soud aplikoval ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1 a §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., když v dovolacím řízení oběma žalovaným vznikly ve vztahu k dovolateli náklady spojené se zastoupením advokáty, sestávající z paušální odměny advokáta ve výši 14.500,- Kč [určené podle §2 odst. 1, §5 písm. b), §8, §10 odst. 3, §17 písm. b), §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění] a z náhrady hotových výdajů v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění), vše navýšeno ještě o 20 % DPH (tj. o částku 2.960,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný (oprávněná) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu