ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4668.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4668/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. L. , zastoupené JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, nám. T. G. Masaryka 11, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Miroslavou Ohlídalovou, advokátkou se sídlem v Prostějova, Žižkovo nám. 19, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 290/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. června 2010, č.j. 17 Co 196/2010-101, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. února 2010, č.j. 6 C 290/2006-67, určil, že žalobkyně je vlastnicí „budovy bez č.p./č. evid., způsob využití garáž, postavené na parc. č. 5127/14 a této zastavěné plochy a nádvoří parc. č. 5127/14 v katastrálním území P., obec P., jak jsou nemovitosti zapsány v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 11507“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalovaného zaplatit státu specifikovaný soudní poplatek. Po provedeném řízení soud prvního stupně dospěl k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, na základě které byl ve prospěch žalovaného povolen vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem. S ohledem na takto vyřešenou předběžnou otázku týkající se platnosti kupní smlouvy, na základě které došlo k předmětnému vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného, soud prvního stupně žalobě o určení vlastnického práva vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud při rozhodování vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím své advokátky včasné dovolání žalovaný (dále již „dovolatel“), jehož přípustnost odvozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel (ve stručnosti shrnuto z jeho uplatněné dovolací argumentace) nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná kupní smlouva měla charakter zástavní smlouvy. Zdůrazňuje, že půjčil žalobkyni peněžní prostředky a „měl zájem o vrácení peněžních prostředků a jelikož tak žalobkyně neučinila, ani po splatnosti směnky, považoval uzavření kupní smlouvy o prodeji nemovitosti za správné a byl rád, že má ve vlastnictví nemovitost. Nelze dávat k tíži žalovaného, že by se mělo jednat o neplatný právní úkon, že v době uzavření kupní smlouvy se jednalo o zajištění návratnosti půjčky a že se jednalo o nedostatek vážnosti vůle žalovaného.“ Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani podle písm. b) téhož zákonného ustanovení, a nebylo shledáno přípustným ani podle písm. c) téhož paragrafu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce – s přihlédnutím k obsahu dovolání dovolatele (§41 odst. 2 o. s. ř.) – ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. totiž může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, in www.msoud.cz ).
Dovolatel v tomto případě žádnou právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, nevymezil. Vesměs dovolací argumentaci upíná ke zdůraznění, že předmětná kupní smlouva neměla charakter zástavní smlouvy. Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, otázka charakteru zástavní (či snad tzv. propadné zástavní) smlouvy nebyla určující pro meritorní rozhodnutí v této věci. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku totiž ztotožnil s právně kvalifikačním závěrem, který učinil soudu prvního stupně, a to, že předmětná smlouva je neplatná z důvodu simulovaného právního úkonu. V tomto směru ovšem dovolatel žádnou relevantní dovolací argumentaci, jež by obsahovala vymezení zásadní právní otázky, skrze níž by bylo možno posoudit přípustnost dovolání, nepředložil. Poněvadž při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel ve svém dovolání konkrétně vymezí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, in www.nsoud.cz , příp. implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, in www.nalus.usoud.cz ), je z uvedeného zřejmé, že při absenci takové otázky v podaném dovolání nemá zde dovolací soud (žádného) procesního podkladu k věcnému přezkumu takto napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Jinými slovy řečeno, jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, vše in www.nsoud.cz ).
Pokud pak dovolatel na str. 3 ve druhém odstavci svého dovolání polemizuje se skutkovými závěry soudů, fakticky tím uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zcela však pomíjí, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; dovolací soud v těchto případech totiž musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím (in eventum v odvolacím) řízení, resp. tato skutková zjištění nemůže nijak revidovat.
Nepřípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. odst. 1 písm. c) o. s. ř. (per analogiam), neboť důvody pro aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. (vzhledem k tomu, že žalobkyni žádné účelně vynaložené náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly) osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2011
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu