ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.4903.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 4903/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce R. S. , zastoupeného JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Petra Bezruče 5, proti žalované AGROTURISTICE s. r. o. , se sídlem v Praze, Na Příkopě 853/12, IČ: 26297469, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo nám. 9, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 93/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2009, č. j. 12 Co 509/2008-265, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. července 2009, č. j. 12 Co 509/2008-265, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. října 2007, č.j. 6 C 93/2005-219, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. února 2006, č.j. 6 C 93/2005-182, zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 22.1.2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 29.1.2004, kterou M. Š., spolu se svým manželem L. Š. převedla na žalovanou společnost AGROTURISTIKA s.r.o., IČ: 26297469, nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku (výrok. I). Současně uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 5.355,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. srpna 2007, č.j. 12 Co 598/2006-211, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Soudu prvního stupně uložil rozhodnutí řádně odůvodnit v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. V tomto smyslu zvláště zavázal soud prvního stupně se v rozsudku vypořádat s hodnocením všech v řízení provedených důkazů, popsat svá dílčí skutková zjištění a následně je logicky přehledným způsobem uspořádat do celkového závěru o skutkovém stavu věci.
Po následném řízení Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 19. října 2007, č.j. 6 C 93/2005-219, opětovně zamítl žalobu na určení, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva ze dne 22.1.2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 29.1.2004, kterou M. Š., spolu se svým manželem L. Š. převedla na žalovanou společnost AGROTURISTIKA s.r.o., IČ: 26297469, nemovitosti blíže specifikované v rozsudečném výroku (výrok. I). Současně uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 5.535,- Kč (výrok II.) a náklady odvolacího řízení ve výši 2.677,50,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně vycházel zejména ze zjištění, že žalobce je věřitelem M. Š. a že má vůči ní vymahatelnou pohledávku v celkové výši přesahující jen na jistině částku 890.000,- Kč, přiznanou mu na základě platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 12.9.2003, č.j. 4 Ro 582/2003-20, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30.9.2003, č.j. 12 Cm 28/2003-35 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16.3.2004, sp. zn. 3 T 132/2003. Kupní smlouvou ze dne 22.1.2004 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 29.1.2004 převedla dlužnice M. Š. spolu se svým manželem L. Š. na žalovanou společnost, za kterou jednal v pozici statutárního orgánu (jednatele), předmětné nemovitosti za kupní cenu ve výši 725.000,- Kč s tím, že zaplacení kupní ceny bylo sjednáno do 31.12.2006. Dle znaleckého posudku ze dne 21.1.2004, provedeného jako listinný důkaz, byla stanovena cena převáděných nemovitostí ve výši 723.570,- Kč. Sjednaná kupní cena byla prodávajícím vyplacena postupně v plné výši v hotovosti v sídle žalovaného. Soud prvního stupně projednávanou věc posoudil podle ustanovení §42a obč. zák. a dovodil, že v daném případě odporovaná kupní smlouva nemůže objektivně zkracovat uspokojení žalobcovy pohledávky, neboť z tohoto právního úkonu, na základě kterého dlužnice M. Š. převedla na žalovanou předmětné nemovitosti, se jí dostalo zcela adekvátního protiplnění a nelze tak mít za to, že majetek dlužnice by se v důsledku odporovaného právního úkonu zmenšil. Odpůrčí žaloba již z tohoto důvodu proto nemůže být úspěšná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. července 2009, č. j. 12 Co 509/2008-265, změnil rozsudek soudu prvního ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neúčinnosti právního úkonu, tak, že žalobě vyhověl (výrok I), a současně uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 44.371,- Kč (výrok II.). Odvolací soud po zopakování dokazování vycházel ze zjištění, že sice k zaplacení sjednané kupní ceny žalovanou došlo ve třech splátkách v průběhu měsíců únor až duben roku 2005, na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k skutkovému závěru potvrzovanému výpovědí svědků L. Š., M. Š. a nepřímo i svědkyně JUDr. I. K., že z této kupní ceny dlužnice M. Š. neobdržela reálně ničeho, když všechny vyplacené finanční prostředky „inkasoval“ výhradně L. Š. Z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 31.10.2006, č.j. 3 T 168/2006-224, kterým doplnil k návrhu žalobce dokazování, zjistil, že dlužnice M. Š. byla odsouzena za spáchání trestného činu poškozování věřitele podle ustanovení §256 odst. 1, písm. a) odst. 3 trestního zákona, když její protiprávní jednání spočívalo mimo jiné v tom, že „dne 22.1.2004 v Náměšti nad Oslavou, jako prodávající, společně se svým manželem L. Š., převedla kupní smlouvou na společnost AGROTURISTIKA s.r.o., Náměšť nad Oslavou, Otradice č.p. 34, IČ: 26297469, nemovitosti … k.ú. O., za dohodnutou kupní cenu 725.000,- Kč, avšak finanční prostředky nepřevzala, ačkoli si byla vědoma, že podnikateli R. S. … dluží celkovou částku 894.336,30,- Kč, která je vymáhána v rámci občanského soudního řízení … “. Odvolací soud vycházel z vázanosti tímto odsuzujícím rozhodnutím (§135 odst. 1 o.s.ř.), a to, co do zjištění, že popsaným jednáním (posuzovaném i v rámci tohoto sporu) dlužnice M. Š. spáchala trestný čin poškozování věřitele (zde žalobce), když zmařila uspokojení jeho vymahatelných pohledávek tím, že zcizila svůj majetek. Proto dospěl k závěru, že odporovaný právní úkon vedl ke skutečnému zmenšení majetku dlužnice a nastalé zmenšení jejího majetku mělo současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku dlužnice, ačkoliv nebýt tohoto úkonu by se z jejího majetku alespoň z větší části uspokojil. Dovodil, že odporovaný právní úkon tak zkracuje uspokojení pohledávek žalujícího věřitele ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Odvolací soud dále, vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že dlužnice M. Š. je manželkou L. Š., který byl v době učinění odporovaného právního úkonu jediným jednatelem a společníkem (v rozsahu 25 %) žalované společnosti, tedy právnické osoby, v jejíž prospěch učinila dlužnice posuzovaný právní úkon, dovodil, že z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. jde o osobu blízkou, tedy že odporovaný právní úkon byl dlužnicí učiněn ve prospěch osoby dlužnici blízké. Odkázal přitom na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001. Přitom dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat „náležitou pečlivost“ k rozpoznání zjištění úmyslu dlužnice zkrátit uspokojení věřitele.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zejména namítá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když zopakoval pouze část důkazů provedených před soudem prvního stupně, ačkoliv měl s ohledem na rozsah zjišťovaných skutečností pro právní posouzení věci zopakovat i další důkazy, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění vzhledem k jiné právní kvalifikaci. Vadu řízení dále spatřuje ve smyslu ustanovení §213b odst. 2 o. s. ř. v tom, že odvolací soud neodstranil vadu řízení před soudem prvního stupně spočívající v porušení poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., která vyplynula z potřeby uvést další tvrzení a důkazní návrhy žalovanou vzhledem k odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu. Dovolatelka tak nebyla řádně poučena k doplnění svého neúplného tvrzení ve vztahu k její nemožnosti poznat zkracující úmysl dlužnice ani při náležité péči, když o tom měla být poučena s ohledem na možnost přenosu břemene tvrzení a důkazního břemene v případě závěru o žalované jako osobě blízké. Obdobně nebyla žalovaná poučena k doplnění důkazní iniciativy, a to ani ve vztahu k tvrzení, že dlužnice obdržela ekvivalentní plnění. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že odvolací soud dospěl k závěru, že pro žalovanou byl objektivně rozpoznatelný úmysl dlužnice zkrátit své věřitele, když uvedl že to vyplývá z výpovědi manžela dlužnice L. Š. před odvolacím soudem. Odvolací soud nepřípustně předestírá výpověď v obsahu, který neodpovídá protokolaci a vyvozuje z ní nesprávné skutkové závěry. Rovněž nemá dle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování skutkový závěr, že se dlužnici z odporovaného úkonu nedostalo ekvivalentní plnění. Odvolací soud se nevypořádal s důkazy provedenými příjmovými doklady a svědeckými výpověďmi Ing. F. M. a Ing. S. O., když neuvedl, jaká zjištění z nich učinil, či proč jsou právně bezvýznamné. Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěrech odvolacího soudu, že odporovaný právní úkon ve smyslu ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. zkracoval uspokojení pohledávek žalobce a že mezi dlužnicí a žalovanou v době uzavření odporovatelné kupní smlouvy existoval vztah osob blízkých dle ustanovení §116 obč. zák. ve spojení s ustanovením §42a odst. 2 obč. zák. K otázce zkrácení žalujícího věřitele, zejména namítá, že v posuzované věci se jednalo o ekvivalentní úkon, jehož podstatou je nahrazení majetkové hodnoty jinou jí odpovídající majetkovou hodnotou, takže nemůže dojít ke zkrácení věřitele, jak dovodila i judikatura Nejvyššího soudu (viz. např. rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4994/2007, sp. zn. 30 Cdo 2432/2007, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000 a sp. zn. 21 Cdo 2662/99). I v případě, že by sjednanou kupní cenu převzal L. Š., je třeba posuzovat odporovanou kupní smlouvu za ekvivalentní právní úkon, neboť dlužnice M. Š. a L. Š. byli jako prodávající manželé a převáděné nemovitosti tvořily jejich společné jmění manželů (dále již „SJM“). Kupní cenu mohl proto převzít v hotovosti kterýkoli z nich, přičemž tyto finanční prostředky nadále tvořily jejich SJM, nehledě k tomu, který z manželů je měl v držení. K otázce osob blízkých v případě, že druhá strana je právnickou osobou, namítá, že v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by dlužnice byla společníkem členem nebo zaměstnancem žalované, popřípadě k ní měla jiný obdobný vztah, jakož ani to, že by důvodně pociťovala újmu, kterou by žalovaná utrpěla jako újmu vlastní, jak tuto otázku řeší ustálená, judikatura Nejvyššího soudu, na kterou poukázala (např. rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 802/2006, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, sp. zn. 32 Cdo 3852/2007). Dovolatelka navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem dovolatelka v dovolání nastoluje právní otázku, která se otevírá dovolacímu přezkumu, zda v době učinění odporované kupní smlouvy byla dlužnice ve vztahu k žalované obchodní společnosti osobou blízkou ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák., když dlužnice byla manželkou jediného jednatele a společníka (v rozsahu 25 %) žalované obchodní společnosti.
Podle ustanovení §42a obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2).
Podle ustanovení §116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
Lze souhlasit s dovolatelkou, že otázku, zda právnická osoba může být z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. osobou blízkou dlužníkovi, který je fyzickou osobou, byla již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2004). Byl přijat názor, že právnická osoba se ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. považuje za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. K odůvodnění tohoto závěru Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dále uvádí, že tak jako ve vztazích mezi fyzickými osobami není z hlediska ustanovení §116 obč. zák. podstatná jakákoliv jejich vzájemná vazba, ale jen vztah určité kvality, založený na poměru rodinném nebo na poměru obdobném poměru rodinnému, musí i vztah fyzické osoby k právnické osobě - má-li mít v právu význam - vykazovat určité vlastnosti. Tak je tomu zejména v případě, je-li fyzická osoba společníkem, členem nebo zaměstnancem právnické osoby nebo má-li k právnické osobě jiný obdobný vztah, a současně se jí poměry právnické osoby podstatným způsobem dotýkají. Z uvedeného je zřejmé, že judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že právnická osoba může být z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. osobou blízkou dlužníkovi, který je fyzickou osobou, přičemž vlastnosti, které musí vztah fyzické osoby k právnické osobě vykazovat, má-li se jednat o vztah osoby blízké, se v citovaném rozhodnutí uvádí jen příkladmo. Soudy bylo v projednávané věci zjištěno, že dlužnice M. Š. je manželkou L. Š., který byl v době učinění odporovaného právního úkonu jediným jednatelem a společníkem v rozsahu 25 % žalované společnosti (právnické osoby, v jejíž prospěch učinila dlužnice posuzovaný právní úkon). V souladu s výše uvedeným právním názorem ustálené judikatury Nejvyššího soudu dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že jde z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. o osobu blízkou žalované a že tedy odporovaný právní úkon byl dlužnicí učiněn ve prospěch osoby dlužnici blízké.
Podle ustanovení §118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí (soudu prvního stupně) zruší, jestliže (mimo jiné) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
Jinou vadou řízení ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. představuje rovněž nesplnění poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř., avšak jen tehdy jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu (srov. §213b odst. 2 o. s. ř.). Při splnění těchto předpokladů odvolací soud k této vadě přihlédne, i když nebyla uvedena v odvolání, neboť vždy měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zákon odvolacímu soudu nedovoluje, aby sám zjednal nápravu, neboť by to v rozporu s ustanovením §213b odst. 1 vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení §205a o. s. ř. neumožňuje (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, str. 1725). Protože poučovací povinnost podle ustanovení §118a o. s. ř. je založena na objektivním principu, a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – k porušení ustanovení §118a o. s. ř., a uvedená vada řízení musí mít proto v tomto případě za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 1 o. s. ř.
Tento závěr se uplatní i v projednávané věci. Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že z hlediska ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. byla dlužnice Marie Šulová v době učinění odporované kupní smlouvy ve vztahu k žalované společnosti osobou blízkou. Pro žalovanou tak vyplynula v důsledku přenosu břemene tvrzení a důkazního povinnost tvrdit a prokázat, že nemohla poznat úmysl dlužnice zkrátit věřitele ani při vynaložení náležité pečlivosti. Jestliže tedy soud prvního stupně nepokládal tuto skutečnost za právně významnou a v důsledku tohoto svého právního názoru žalovanou nepoučil podle ustanovení §118a o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat, že nemohla poznat úmysl dlužnice zkrátit věřitele ani při vynaložení náležité pečlivosti, a jestliže odvolací soud pokládal toto zjištění z hlediska svého právního názoru za významné, avšak nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a neodstranil tak vadu, jíž bylo řízení postiženo, sám rovněž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že řízení odvolacího soudu, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž bylo třeba se zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Třebíči k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Proto o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 8. března 2011
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu