ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5086.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 5086/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci žalobce OKIM s.r.o., se sídlem v Libochovicích, Havlíčkova č. 396, IČO 48290980, zastoupeného JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí č. 48, proti žalovanému V. N., zastoupenému Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem se sídlem v Prostějově, Olomoucká č. 2613/4, o zaplacení částky 65.546,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 832/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322, a usnesení téhož soudu ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-326, se zrušují, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 27. února 2007, č. j. 10 C 832/2000-239, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 65.546,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Doplňujícím usnesením ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-326, rozhodl o náhradě státem placených nákladů tohoto řízení.
Odvolací soud v uvedeném rozhodnutí mimo jiné poukázal na skutečnost, že žalobce v písemném podání ze dne 3.11.2006 reagujícím na výzvu soudu I. stupně ze dne 2.10.2006 k doplnění tvrzení o tom, jaký konkrétní majetkový prospěch získal žalovaný plněním z neplatné smlouvy o opravě osobního automobilu, uvedl, že vozidlo žalovaného bylo před opravou tři roky v provozu, mělo najeto 185.933 km, havárií, jejíž následky byly opravou odstraňovány, bylo totálně poškozeno, při opravě muselo dojít k výměně původních poškozených a zničených dílů a součástek za nové, jak vyplývá ze specifikace ze dne 18.6.1998, a došlo tak k jeho podstatnému zhodnocení oproti stavu, ve kterém bylo k opravě předáno. Již v předcházejícím podání ze dne 25.10.2004 pak žalobce uvedl, že při opravě vozidla vyměnil poškozené díly a součástky, použil materiál a provedl práce tak, jak je specifikoval a ocenil v soupisu „zjištěného rozsahu poškození a nákladů na opravu“ vyhotovením dne 18.6.1998, na opravu použil materiál v hodnotě 142.677,87 Kč a vynaložil práci svých zaměstnanců v hodnotě 24.668,40 Kč, celkem na opravu vynaložil částku 167.346,27 Kč. Jak již odvolací soud konstatoval v usnesení ze dne 18.4.2006 sp. zn. 14 Co 381/2005, tímto doplněním žalobce nesplnil svou povinnost tvrzení ve vztahu k tomu, jaký majetkový prospěch žalovaný plněním z neplatné smlouvy o opravě osobního automobilu získal, a za této situace soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o nutnosti žalobu zamítnout pro neunesení břemene tvrzení. Žalobce však v průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 13.2.2008 svá tvrzení doplnil tak, že konkrétně uvedl, jaké díly, součástky a materiál byly na opravu osobního automobilu žalovaného použity (jejich výčet přitom odpovídal zcela listině nazvané jako „zjištěný rozsah poškození“ ze dne 27.5.1998), a jaké práce mechaniků a lakýrníků v souvislosti s tím byly provedeny, a současně uvedl rozsah poškození vozidla tak, jak byl zjištěn dne 27.5.1998. Dále pak uvedl, že na základě investic vynaložených žalobcem bylo vozidlo žalovaného uvedeného do stavu způsobilého pro provoz na pozemních komunikacích, a ke zjištění odborného odhadu tohoto zhodnocení žalobce opakovaně navrhoval doplnit dokazování znaleckým posudkem, pojistným spisem a spisovou dokumentací Policie České republiky. Dle názoru odvolacího soudu s přihlédnutím k tomu, co bylo již shora uvedeno, se nejedná o nepřípustné uvádění „nových“ skutečností v odvolacím řízení, neboť tyto skutečnosti vyšly najevo již v řízení před soudem I. stupně z jím prováděného dokazování a došlo jimi pouze k podrobnějšímu vylíčení skutkového stavu věci, tak, jak již byl žalobcem průběhu řízení před soudem prvního stupně uváděn, aniž by se změnil skutkový základ věci zjištěný tímto soudem.
Odvolací soud pak s odkazem na ustanovení §§451, 457 a 458 odst. 1 obč. zák. uvedl, že „plnění podle neplatné smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení, jejímž důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním podle takové smlouvy nabyli. Pokud plnění jednoho či obou účastníků má nefinanční charakter (spočívá v provedení úkonů), takže takové plnění nelze vydat, je třeba poskytnout peněžitou náhradu, která musí odpovídat peněžitému ocenění získaného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo spočívá obohacení objednatele ve zhotovení díla zhotovitelem, kdy objednatel není schopen přijaté plnění v podobě výkonu vrátit a může vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou ve výši odpovídající prospěchu, který objednateli z neplatné smlouvy vznikl, nikoli tedy jako částku vynaloženou na zhotovení díla. Při posouzení výše této peněžité náhrady je třeba vycházet z nejnižších nákladů, které by objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění.
Z dokazování provedeného soudem I. stupně a jeho doplnění v odvolacím řízení bylo prokázáno, že žalobce v květnu 1998 převzal od žalovaného jeho osobní automobil značky Felicia Combi za účelem provedení jeho opravy po autonehodě, ohledně rozsahu opravy se žalobce měl řídit pokynem ČS – živnostenské pojišťovny, u níž měl žalovaný vozidlo pojištěno, a dle tohoto pokynu měla být provedena oprava totálně poškozeného vozidla. Ze znaleckého posudku znalce Ing. F. B. ze dne 30.12.1998 bylo prokázáno, že dle faktury za opravu ze dne 27.5.1998 bylo předepsáno k úhradě za opravu celkem 167.346,- Kč, z toho za materiál 116.949,- Kč + 22% DPH ve výši 25.728,- Kč, a za práci 20.220,- Kč + 22% DPH ve výši 4.448,- Kč a dle přípisu disponenta havarijního pojištění Ing. K. ze dne 14.7.1998 výměna karoserie byla provedena bez písemného souhlasu likvidátora a z technického hlediska byla oprávněná, když kromě silné deformace obou předních podélných nosníků, plata střechy, sloupků A i B došlo k přenosu deformace rovněž do podlahy vozidla. Dle znalce přesný rozsah poškození a následně i to, které díly byly při opravě vozidla vyměněny, již dnes nelze s určitostí zjistit, z celkového rozsahu poškození vozidla a ze „Zápisu o poškození vozidla“ vypracovaného likvidátorem pojišťovny při prohlídce vozidla dne 5.6.1998 je zřejmé, že rozsah provedené opravy koresponduje s fakturou za opravu a s výpočtem provedeným v systému AVN. Při výpočtu provedeném opravnou byly použity hodinové sazby v té době běžně užívané a akceptované, výpočet v systému AVN je standardní a nebyl zpochybněn ani příslušnou pojišťovnou řešící pojistnou událost. Ve výpočtu znalec neshledal závad a částka za opravu ve výši 167.346,- Kč je dle něj odpovídající. Uvedeným znaleckým posudkem s přihlédnutím i k obsahu pojistného spisu, zejména k Zápisu o poškození vozidla ze dne 5.6.1998 vypracovaném likvidátorem pojišťovny při prohlídce vozidla dne 5.6.1998 se žalobci podařilo splnit důkazní povinnost k tvrzení o výši bezdůvodného obohacení, které žalovaný opravou vozidla získal, neboť části vozidla žalobcem po nehodě opravované odpovídají těm, které byly v její souvislosti poškozeny nebo zničeny. Žalovaný sice tvrdil, že žalobce neprokázal, které díly byly vyměněny, a konkrétně uváděl výměnu karoserie, předních sedadel, panelu přístrojů, víka hlavy válců, krytu pod motor spodního a čerpadla vystřikovače skel, které nebyly vyměněny. K těmto tvrzením však žádné důkazy ani přes poučení odvolacím soudem dle ustanovení §120 odstavec 1 o.s.ř., které by zpochybňovaly závěry znaleckého posudku, nenavrhl, jeho tvrzení pak vycházela z právně nevýznamných předpokladů, že výměně těchto označených dílů neodpovídají položky v seznamu provedených prací, případně neprovedení záznamu nového čísla karoserie v technickém průkazu, kdy naopak provedení výměny karoserie je zcela zjevné z obsahu pojistného spisu, zejména z přípisu Ing. K. a ze dne 14.7.1998. Znalec se k uvedené námitce žalovaného navíc vyjádřil tak, že s ohledem na popsaný rozsah poškození považuje způsob opravy zvolený žalobcem za správný a běžně užívaný, naopak opačný postup (tedy pouze oprava poškozeného skeletu vozidla a dalších dílů žalovaným namítaných) by vyšla v konečném součtu užitných vlastností a nákladů na opravu dráž než výměna. Pro posouzení výše bezdůvodného obohacení žalovaného jsou proto nevýznamné námitky týkající se toho, zda bylo vůbec potřebné všechny z uváděných dílů vyměňovat, jakým jiným způsobem snad měl žalobce postupovat při provádění opravy s přihlédnutím k ustanovení §2 odstavec 6 a 7 vyhlášky č. 18/1965 Sb., kdy byla vyhotovena listina nazvaná jako Zjištěný rozsah poškození“ a jakým způsobem bylo popsáno poškození vozidla ve sdělení o nehodě – úrazu ze dne 22.5.1998. Stejně tak není právně významné, zda příslušná pojišťovna pochybila při stanovení výše pojistného plnění či provádění opravy nebylo provázeno potřebnou a včasnou součinností této pojišťovny s žalobcem, byť tyto skutečnosti mohly a zřejmě i měly vliv na celkový rozsah opravy, nicméně z hlediska výše vzniklého bezdůvodného obohacení je třeba vyjít ze skutečností a důkazů uvedených shora a dle nich je žaloba v dané věci důvodná.“
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaného dne 26. června 2009 a týž den nabyl právní moci.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2009, č. j. 14 Co 321/2007-322, podal žalovaný dne 22. srpna 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a výslovně uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona. Z obsahu dovolání však vyplývá i faktické uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.).
Žalovaný tvrdí, že v řízení před Krajským soudem v Brně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a na rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a byly porušeny základní zásady občanského soudního řízení, zejm.
I. zásada rovnosti účastníků řízení, a zásada nestrannosti soudu, když Krajský soud v Brně po celou dobu řízení stranil procesně nečinnému žalobci a svou činností nahrazoval pasivitu žalobce, naopak žalovanému svým rozhodnutím odejmul možnost jednat před soudem, když rozhodl o věci, aniž by se zabýval námitkami žalovaného uplatněnými jak v řízení před soudem prvého stupně, tak v průběhu odvolacího řízení, když tyto námitky nebyly projednávány soudem I. stupně a Krajský soud v Brně je de facto odmítl, ač nebyl v postavení soudu I. stupně, a znemožnil tak žalovanému uplatnění řádného opravného prostředku,
II. zásada zjištění skutkového stavu v rozsahu, který umožňuje rozhodnutí ve věci samé, resp. o němž nejsou důvodné pochybnosti a umožňuje řádné právní posouzení věci, a zásada volného hodnocení důkazů, dle které je výsadním právem soudu I. stupně zhodnotit provedené důkazy, porušena zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když soud I. stupně opakovaně rozhodl vázán právním názorem odvolacího soudu a přesto Krajský soud v Brně změnil rozsudek soudu I. stupně.
III. Zásada předvídatelnosti soudního rozhodnutí, když Krajský soud v Brně v průběhu odvolacích řízení nerespektoval svá předchozí stanoviska a závěry.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné v části směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), pak napadené rozhodnutí přezkoumal v tomto výroku ve věci samé v souladu s ustanovením §242 o.s.ř., přičemž dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není možno posuzovat jako správné.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li určující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky též tvoří část úvah dovolatele, pak lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Podle ustanovení §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).
Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§457 obč. zák.).
Podle §458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák., stanovící pro případy bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výkonech povinnost obohaceného poskytnout peněžitou náhradu, nelze vykládat tak, že peněžitá náhrada odpovídá výši plnění, jež by byl obohacený povinen poskytnout v případě platně uzavřené smlouvy, ale pro stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba vyjít z obvyklé ceny vynakládané v daném místě a čase za služby téhož druhu, jelikož pouze tímto způsobem je plně respektován objektivní charakter bezdůvodného obohacení, směřující k odčerpání neoprávněně nabytého prospěchu na straně obohaceného, a nikoliv poskytnutí plnohodnotné náhrady plnění předpokládaného neplatnou smlouvou tomu, na jehož úkor k obohacení došlo . Nelze přitom samozřejmě vyloučit, že takto stanovená výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. listopadu 2010, sp. zn.28 Cdo 2562/2010).
Výši bezdůvodného obohacení mezi stranami neplatné smlouvy o dílo je v případě neplatné smlouvy o dílo třeba vykládat tak, že rozsah obohacení na straně objednatele spočívá ve výkonech provedených zhotovitelem, za něž mu je povinen objednatel poskytnout peněžní náhradu. Výše této peněžité náhrady se pak neodvíjí od předpokládané ceny poskytovaného plnění, neboť tato cena obvykle neodpovídá výši majetkového prospěchu získaného objednatelem. Při určení výše náhrady je třeba přihlédnout k nákladům, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění v daném místě a čase, přihlédnout k eventuálním nedostatkům plnění apod. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009).
Dovolací soud má za to, že napadené rozhodnutí, přes evidentně naznačenou snahu, uvedeným zásadám plně nedostálo. Především se v podstatě nezabývá okolnostmi účastníky tvrzeně uzavřené neplatné smlouvy, ani tím, jak dalece skutečně bylo podle ní plněno. Ani pak samotné posouzení výše odvolacím soudem dovozeného bezdůvodného obohacení není (za situace, kdy sám jinak připustil, že soud prvního stupně správně žalobu zamítl za situace, kdy žalobce neunesl břemeno tvrzení) přesvědčivé a zcela přehledné, byť činěné s odkazem na znalecký posudek, kdy se však nevypořádal s námitkami žalovaného. Konečný faktický závěr odvolacího soudu, že žalovaný tak na úkor žalobce získal bezdůvodné obohacení v žalované výši se jeví jako skutkově a právně dosud nepodložený a odvolacím soudem hodnověrněji neodůvodněný.
Z uvedených důvodů proto nelze napadený rozsudek pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Dovolatel výslovně napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Protože však z ustanovení §236 až §239 o.s.ř. nevyplývá, že by proti takovému rozhodnutí bylo dovolání přípustné, bylo dovolání v této části odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu