ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.528.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 528/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně J. H. , zastoupené Mgr. Milošem Škamradou, advokátem, se sídlem v Mikulově, Gagarinova č. 9, proti žalované Krajské nemocnici Tomáše Bati, a.s. , se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží č. 600, IČO 27661989, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 70/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2009, č.j. 1 Co 315/2008-173, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. července 2009, č.j. 1 Co 315/2008-173, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2008, č.j. 24 C 70/2004-149, se zrušují , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. června 2008, č.j. 24 C 70/2004-149, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala proti původně žalované Baťově krajské nemocnici Zlín, příspěvková organizace, se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží č. 600, IČO 00089915, jednak zveřejnění omluvy (jejíž znění je uvedeno ve výroku uvedeného rozsudku), jednak přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve výši 30.000,- Kč v souvislosti s tvrzeným zásahem do osobnostních práv žalobkyně, kterého se měli dopustit její bezprostřední nadřízení. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Důvodem zamítnutí žaloby byl soudem zjištěný nedostatek věcné pasivní legitimace nyní žalované Krajské nemocnici Tomáše Bati, a.s., se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží č. 600, IČO 27661989, s níž soud na základě usnesení ze dne 13. června 2006, č.j. 24 C 70/2004-126, vydaným podle ustanovení §107 odst. 3 o.s.ř. nadále jednal jako s procesním nástupce původní žalované, která byla v průběhu řízení zrušena ke dni 31. prosince 2005´, neboť měla ke dni 1. ledna 2006 převzít „všechna její práva a závazky“.
K odvolání žalobkyně rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. července 2009, č.j. 1 Co 315/2008-173, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě není dána věcná pasivní legitimace nyní žalované Krajské nemocnici Tomáše Bati, a.s., se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží č. 600, IČO 27661989. V podrobném zdůvodnění tohoto svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci mimo jiné poukázal na skutečnost, že soudní praxe stabilizovaně vychází z názoru, podle něhož smrtí fyzické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby, nepřechází povinnost poskytnout satisfakci podle ustanovení §13 obč. zák. na dědice, protože jde o plnění, kter é je výlučně spjato se subjektem původce zásahu. V daném případě však byla původcem tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně právnická osoba, která již zanikla (bez likvidace). Zákon ovšem ustanovení, které by se týkalo zániku právnické osoby – dlužníka, který má plnit něco, co je vázáno přímo na ni a co by tedy měla plnit výlučně sama, nemá. Odvolací soud má za to, že to, co platí o osobní povinnosti fyzické osoby poskytnout zadostiučinění podle §13 obč. zák., v plné míře má platnost i pro právnické osoby. Nevidí důvod, proč by měl být původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv rozlišován podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu. Tak je naplňována i ústavní zásada rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob a státu. Jinými slovy podle odvolacího soudu není pochyb o tom, že v těchto případech je dána pasivní legitimace výlučně jen u původce zásahu, a že odpovídající satisfakční povinnost nemůže být uložena někomu jinému, než je původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Přechod povinnosti právnické osoby na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. obč. zák. na jiný subjekt práva není možný ani v případě, kdy dojde k zániku právnické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Za takovéto situace pak je zřejmé, že nemůže být dána pasivní legitimace žalované v tomto sporu. Krajský soud (pouze) pochybil již uvedeným usnesením ze dne 13. června 2006, jímž rozhodl, že procesním nástupcem původně žalované se stala nynější žalovaná.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 28. srpna 2009, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 27. října 2009 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje fakticky z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona. Z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že je zbudováno na zdůraznění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. fakticky vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Má za to, že odvolací soud zaujal nesprávný názor, pokud dovodil, že nyní žalovaná Krajská nemocnici Tomáše Bati, a.s., se sídlem ve Zlíně, Havlíčkovo nábřeží č. 600, IČO 27661989, není ve sporu věcně pasivně legitimovaná. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která se s napadeným rozsudkem odvolacího soudu ztotožnila. Navrhla proto, aby toto dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) uvážil, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Je pak přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam při řešení otázky právního nástupnictví právnické osoby, která se měla dopustit zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Jestliže dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení §11 a 13 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). V tomto případě jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
S odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká smrtí postižené fyzické osoby (§7 odst. 2 obč. zák.); nepřechází proto např. její smrtí na dědice (srovnej např. Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967, sp.zn. Prz 33/67 a 234/66). Všeobecné osobnostní právo jako jednotné právo je právem neoddělitelným od osobnosti fyzické osoby, resp. je právem ryze osobním, takže se nemůže před soudem úspěšně domáhat občanskoprávní ochrany podle §11násl. obč. zák. nikdo jiný, než sama dotčená určitá konkrétní fyzická osoba. Všeobecné osobnostní právo trvá po celou dobu života fyzické osoby (Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004). Protože smrtí zaniká právní osobnost člověka, končí i právní subjektivita fyzické osoby a tím i její vlastní nárok podřaditelný po ustanovení §11, resp.§13 obč. zák.
Vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. Naopak výlučně s osobou původce zásahu je svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení. Platí proto, že v případech, je-li subjektem občanskoprávních sankcí fyzická osoba, pak její smrtí její povinnost vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. zaniká. Poněkud komplikovanější je však situace v případě, že původcem zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je osoba právnická.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud dovozuje v případě subjektů občanskoprávních sankcí podle §13 obč. zák. paralelu mezi smrtí fyzické osoby a zrušením, resp. zánikem právnické osoby. Se zdůvodněním tohoto závěru se však v zásadě nelze ztotožnit.
Subjekty práva (osoby v právním smyslu) jako nositele práv a povinností v soukromém právu se tradičně dělí na osoby fyzické a na osoby právnické. Označením „právnické osoby“ je vytvořena právní konstrukce, kterou jsou tito účastníci občanskoprávních vztahů stavěni do kontradiktorní pozice k osobám fyzickým (přirozeným). V německé teorii práva proti sobě v devatenáctém století stály dvě protichůdné teorie dovozující, co je třeba rozumět právnickou osobou. Především to byla tzv. teorie fikce, a dále pak tzv. realistická teorie. První z teorií, tj. teorie fikce, vycházela z premisy, že právní subjektivita (způsobilost mít práva a povinnosti), náleží jenom jednotlivým lidem, tedy jenom fyzickým osobám. Právnické osoby jsou podle této teorie umělou právnickou konstrukcí, která je přijatá pouze na základě fikce.
Druhá ze zmíněných teorií – Realistická - vycházela z názoru, že právnické osoby nejsou pouze vymyšlené (fingované) osoby, ale že to jsou reálné (skutečně existující) osoby stejně jako osoby fyzické. Rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou je v tom, že fyzická osoba je jednotlivec, zatímco právnická osoba je složená osoba. Smyslově jsou vnímatelné sice jenom fyzické osoby, nicméně právnické osoby v realitě působí, přičemž toto působení má takovou povahu, že ho nelze vysvětlit jako prostý součet působících sil jednotlivců.
O pojmové vymezení právnických osob se vedly odedávna spory, a lze konstatovat, že tato otázka není dosud stále uzavřena. Přesto česká právní nauka i právní praxe převážně tradičně vycházejí z teorie fikční. Takto právnická osoba vzniká na půdě práva a z moci zákona, nemající svůj zdroj v nějaké sociální či ekonomické skutečnosti. Tento umělý subjekt vystupuje jako právní realita a má moc působit na skutečné společenské i hospodářské vztahy.
Již z uvedeného je patrný rozdíl mezi atributy jimiž je nadána samotná fyzická osoba a mezi vlastnostmi právnických osob, byť v obou případech jde o subjekty práv a povinností. Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty , jejichž podstatu tvoří buď lidé, nebo věci , které v právních vztazích vystupují a jednají obdobně jako lidé, však vznik a zánik těchto subjektů se s ohledem na podstatu jejich povahy výrazně odlišuje . Je nepochybné, že smrtí způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zaniká (§7 odst.2 obč. zák.). Naproti tomu právnické osoby zanikají v důsledku zákonem předvídaných právních úkonů (§20a obč. zák.), přičemž je dána i možnost, že práva a povinnosti takové právnické osoby převezme její právní nástupce (viz např. §20a odst. 3 obč. zák.).
Zrušení právnické osoby je právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem nastává tehdy, kdy právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které byla zřízena. Právní důvody zrušení právnické osoby mohou být různé. Pravidelným následkem zrušení právnické osoby je její likvidace (viz §20a odst. 4 obč. zák.), nastávají však též případy, kdy k likvidaci právnické osoby nedochází. Za příklad může takto třeba sloužit zrušení právnické osoby cestou fúze (spojení). Zde buď z několika slučovaných právnických osob jedna zůstává ve své existenci zachována, zatímco právnické osoby s ní slučované do ní vplývají svým majetkovým nebo osobním substrátem, nebo takto zanikají všechny slučované právnické osoby, přičemž na jejich místě jako jejich společný právní sukcesor vzniká nová právnická osoba, apod. Zrcadlovým institutem je pak rozdělení právnické osoby (srovnej např. i zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev; analogicky též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 5421/2008).
Již z vyloženého vyplývá, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby, plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. To však odvolací soud pominul a v případě žalovaného subjektu nezkoumal.
Zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto nelze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože tyto důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. prosince 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu