ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.538.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 538/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobkyně I. Š. , zastoupené Mgr. Radimem Dostalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Palackého 168 – „Na Rybárně“, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 293/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 5. 2010, č.j. 60 Co 109/2010 – 140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 28 C 293/2009 – 100, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 500.000,- Kč. Té se žalobkyně domáhala coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou jí nesprávným úředním postupem správních orgánů v přestupkovém řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že přestupek (napadení mezi Z. a žalobkyní) se stal 3. 4. 2007, přestupkové řízení bylo zahájeno dne 3. 7. 2007. Během přestupkového řízení žalobkyně opakovaně žádala o odročení ústního jednání. Dne 3. 10 2007 o přestupku rozhodl správní orgán prvního stupně, který shledal žalobkyni vinnou spácháním přestupku proti občanskému soužití a uložil jí pokutu ve výši 1.500,- Kč. Jeho rozhodnutí potvrdil odvolací orgán. Rozhodnutí odvolací instance bylo zrušeno soudem ve správním soudnictví. Věc byla vrácena krajskému úřadu (odvolacímu orgánu), který dne 22. 10. 2008 zrušil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a přestupkové řízení zastavil z důvodu uplynutí jednoroční preklusivní lhůty. Během soudního řízení v období od 11. 1. 2008 do 28. 7. 2008 došlo ke stavení jednoroční preklusivní lhůty k projednání přestupku podle §20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně na vyplacení přiměřeného zadostiučinění mimosoudně.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně v tom, že bylo porušeno právo žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době, přičemž samotné konstatování porušení práva se jeví jako dostačující. Ztotožnil se s provedeným hodnocením kriterií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Soudy shledaly období nečinnosti krajského úřadu od vrácení věci po zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu krajským soudem, tj. od 28. 7. 2008 do 17. 10. 2008. Řízení hodnotily jako méně složité, s nižším významem pro žalobkyni. Jednání žalobkyně posoudily tak, že přispěla negativně k celkové délce řízení, a to opakovanými žádostmi o odročení jednání. Žalobkyni způsobená újma nebyla nijak závažná vzhledem k neveřejnosti správního řízení a k jeho výsledku, proto je odškodnění ve formě konstatování porušení práva adekvátní.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá je o dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení a dále pro vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Má rovněž za to, že skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, zda průtahy a nečinnost správních orgánů vedoucí až k zastavení řízení pro uplynutí lhůty k projednání přestupku ospravedlňují pouze konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době a nikoli přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Pro stručnost dovolatelka odkázala na předchozí podání svého právního zástupce, zejména doplnění žaloby a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým potvrdil zamítnutí žaloby a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby zrušil i výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým zamítl žalobu,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený výrok odvolacího soudu, kterým potvrdil zamítnutí žaloby, není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolání není přípustné, neboť žalobkyně v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá.
Vymezení kritérií pro určení formy náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, jež spočívá v nevydání rozhodnutí ve stanovené, popř. přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), která jsou demonstrativně uvedena v ust. §31a odst. 3 OdpŠk, samo o sobě otázku zásadního právního významu nepředstavuje. Nejvyšší soud se k nim a jejich aplikaci na konkrétní spor z hlediska stanovení formy odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyjádřil ve své judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, jež je, stejně jako dále citovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), jakož i v části V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Zodpovězení otázky formulované dovolatelkou je závislé na okolnostech konkrétního sporu, nelze ji zodpovědět obecně a nemá tudíž potřebný judikatorní přesah pro dovození přípustnosti dovolání.
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou však žalobkyně nijak nespecifikuje a námitky proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.), rovněž nijak blíže neurčené, nejsou způsobilé založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Námitka proti skutkovým zjištěním nebyla ani dříve důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003).
Pokud tedy žalobkyně jiné důvody, pro které by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu shledáno zásadně právně významným, nepředkládá, je zjevné, že podmínky pro připuštění dovolání v této věci ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. nejsou dány.
Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé. Proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelkou zvolené formulaci dovolacích námitek v části, ve které odkazuje na argumentaci uplatněnou v předchozích podáních, Nejvyšší soud dodává, že v tomto směru nelze považovat dovolání za odůvodněné. Pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobkyně neobsažené v dovolání nepřihlížel.
Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu