ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.5421.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 5421/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. P. M. , a b) B. M. , obou zastoupených JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalovanému Zlínskému kraji , se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO 70891320, zastoupenému JUDr. Vítem Buršou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Růžová č. 1254, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.zn. 24 C 61/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. listopadu 2006, č.j. 24 C 61/2002-231, uložil žalovanému zaplatit žalobci a) (dále jen první žalobce) částku 1,000.000,- Kč jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a co do částky 3,000.000,- Kč žalobu zamítl (výrok I.). Žalovanému dále uložil zaplatit na náhradu nemajetkové újmy ve prospěch žalobkyně b) (dále jen druhá žalobkyně) částku 1,300.000,- Kč, zatímco žalobu ohledně částky 4,700.000,- zamítl (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 30. prosince 2000 na křižovatce silnice první třídy č. 50 a silnice třetí třídy č. 4958, u obce U. B., řidič automobilu vybaveného čelní radlicí na shrnování sněhu SPZ UHA 11-64 L. J., jako zaměstnanec Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, státní příspěvkové organizace, při jízdě po silnici III. třídy od obce V. nerespektoval dopravní značku „Dej přednost v jízdě“ a najel do jízdní dráhy po hlavní silnici jedoucímu automobilu KIA Carnival, SPZ AKP 04-79, které řídil první žalobce, přičemž oba žalobci utrpěli těžká zranění a jejich dcera E. utrpěla zranění, kterému na místě podlehla. Řidič L. J. byl v souvislosti s tímto činem trestně odsouzen. Žalovaným v označené věci byla původně Správa a údržba silnic Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace, avšak na základě usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2006, č.j. 24 C 61/2002-185, bylo jako s procesním nástupcem uvedeného žalovaného v řízení pokračováno se Zlínským krajem. Soud prvního stupně posoudil uplatněné nároky podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve své podstatě za opodstatněné, neboť popsaným jednáním došlo k zásahu do práva žalobců na ochranu jejich osobnosti.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak žalobci (požadovali, aby žalobě bylo vyhověno zcela), tak i žalovaný (žádal, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta). Vrchní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 14. května 2008, č.j. 1 Co 160/2007-291, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2006 změnil ve vyhovujících výrocích tak, tak, že žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobcům náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 1,000.000,- Kč, resp. 1,300.000,- Kč, zamítl (výrok I.); ve zbylé části, pokud byla žaloba z části zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na které současně též odkázal, avšak dospěl k závěru, že krajský soud nesprávně posoudil situaci, kdy původně žalovaný subjekt práva - právnická osoba označená jako „Správa a údržba silnic, Uherské Hradiště, státní příspěvková organizace, IČO 00091839 - zanikla. Poukázal na to, že rozhodnutím Ministerstva dopravy a spojů České republiky ze dne 10. září 2001, č.j. 3796/01 13KM se stala mimo jiné i tato původně žalovaná právnická osoba příspěvkovou organizací Zlínského kraje s tím, že na ni dnem nabytí účinnosti tohoto rozhodnutí (1. října 2001) v souladu s ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, přecházejí veškerá práva a závazky uvedené státní příspěvkové organizace. Zastupitelstvo Zlínského kraje na svém 23. zasedání usnesením ze dne 14. dubna 2004 schválilo zrušení příspěvkových organizací tohoto kraje - mezi nimi i Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, a to ke dni 30. dubna 2004 s tím, že věci, práva a závazky obsažené v jejich mimořádných účetních závěrkách a inventurních soupisech zpracovaných k datu sestavení mimořádných účetních závěrek, přecházejí ke dni zrušení příspěvkových organizací na Zlínský kraj. Odvolací soud připomněl, že (již zmíněným) pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2006, č.j. 24 C 61/2002- 185, bylo rozhodnuto, že procesním nástupcem žalované Správy a údržby silnic Uherské Hradiště, příspěvková organizace Zlínského kraje, se stal Zlínský kraj, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati č. 21, IČO 70891320.
Podle odvolacího soudu názor soudu prvního stupně, že v daném případě je možný (i) přechod povinností na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. z právnické osoby, která je odpovědná za neoprávněný zásah do osobnostních práv způsobený jejím zaměstnancem na jinou právnickou osobu, není správný, takže žaloba měla být (v celém rozsahu) zamítnuta. Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku uvedl, že: „S oudní praxí již bylo ustáleno, že smrtí fyzické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby, nepřechází povinnost k náhradě nemajetkové újmy v penězích na dědice, protože jde o plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem ve smyslu ustanovení §579 odst. 1 obč. zák. V tomto případě však původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce je právnická osoba, která již zanikla. Zákon přitom obdobné ustanovení, které by se týkalo zániku právnické osoby - dlužníka, který má plnit něco, co je vázáno přímo na ni a co by tedy měla plnit výlučně sama, nemá. Odvolací soud má za to, že to, co platí o osobní povinnosti fyzické osoby uhradit nemajetkovou újmu podle §13 odst. 2 obč. zák., by mělo také v plné míře platit i pro právnické osoby. Nevidí důvod , proč by měl být původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv rozlišován podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu, když navíc nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích je vlastně konstituován až pravomocným rozhodnutím soudu, neboť je to soud, který ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. rozhodne, zda došlo k újmě ve značné míře a určí výši náhrady nemajetkové újmy. Tím je ostatně naplňována i ústavní zásada rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob a státu. Náhrada nemajetkové újmy v penězích je pouze jedním z několika druhů satisfakcí, přičemž pokud jde o jiné satisfakce - morálního charakteru - nerelutární, pak není pochyb o tom, že je dána pasivní legitimace výlučně jen u původce zásahu, a že takováto povinnost, například zdržení se protiprávního chování či omluva za konkrétní zásah, nemůže být uložena někomu jinému, než je původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv. Není tedy důvod k tomu, aby byl vytvářen dvojí právní režim pro jednotlivé druhy satisfakce. Z těchto důvodů pak odvolací soud dospěl k závěru, že přechod povinnosti právnické osoby na úhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. na jiný subjekt práva není možný ani v případě, kdy dojde k zániku takovéto právnické osoby, která je původcem neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. Za takovéto situace pak je zřejmé, že nemůže být dána pasivní legitimace žalovaného v tomto sporu, když žalobci ani netvrdí, že by byl původcem neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv. Krajský soud však pochybil především výše uvedeným usnesením ze dne 15. května 2006, jímž rozhodl, že procesním nástupcem původně žalovaného se stal nynější žalovaný. Správně měl ve smyslu ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. řízení zastavit s tím, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení.“
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 23. července 2008, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 22. září 2008 včasné dovolání. Jeho přípustnost vyvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona. Z obsahu dovolání vyplývá (§41 odst. 2 o.s.ř.), že je zbudováno na zdůraznění dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. dovolatelé fakticky vytýkají, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají za to, že odvolací soud zaujal nesprávný názor, že povinnost úhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu §13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., je osobně spjata nejen s fyzickou osobou, která se neoprávněného zásahu do osobnostních práv jiné fyzické osoby dopustila, ale bez dalšího i s právnickou osobou a zaniká smrtí této fyzické osoby, resp.analogicky se zánikem právnické osoby. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že závisí na konkrétních okolnostech věci, neboť mezi smrtí fyzické osoby a zánikem příspěvkové organizace je rozdíl. Kraj je právním nástupcem zaniklé právnické osoby, na který při zrušení této právnické osoby bez likvidace přešla procesní práva a povinnosti.
Dovolatelé proto navrhují, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze změnil (správně zrušil) a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný, který se ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., resp. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 téhož zákona. Rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má totiž po právní stránce zásadní význam při řešení otázky právního nástupnictví v případě právnické osoby, která se dopustila zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.
Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení §11 a 13 obč. zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.), resp. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle §13 odst. 1 obč. zák. zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti.
S odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká smrtí této fyzické osoby (§7 odst. 2 obč. zák.), takže např. nepřechází její smrtí na dědice (srovnej např. Zprávu Nejvyššího soudu ze dne 31. října 1967, sp.zn. Prz 33/67 a 234/66). Všeobecné osobnostní právo jako jednotné právo je právem neoddělitelným od osobnosti fyzické osoby, resp. je právem ryze osobním, takže se nemůže před soudem úspěšně domáhat občanskoprávní ochrany podle §11násl. obč. zák. nikdo jiný, než sama dotčená určitá konkrétní fyzická osoba. Všeobecné osobnostní právo trvá po celou dobu života fyzické osoby (Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004). Protože smrtí zaniká právní osobnost člověka, končí i právní subjektivita fyzické osoby a tím i její vlastní nárok podřaditelný po ustanovení §11, resp.§13 obč. zák.
Vztah mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti bylo zasaženo, a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, je vztahem osobním, který je charakterizován mimo jiné tím, že poškozený má výlučné právo vůči subjektu (původci) neoprávněného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby, uplatňovat nároky na ochranu vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. S osobou původce zásahu je výlučně svázána povinnost spojená s občanskoprávními sankcemi vyplývajícími z citovaného ustanovení. Platí proto, že v případech, je-li subjektem občanskoprávních sankcí fyzická osoba, pak její smrtí její povinnost vyplývající z ustanovení §13 obč. zák. zaniká. Poněkud komplikovanější je však situace v případě, že původcem zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je právnická osoba.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku, odvolací soud zřejmě dovozuje v případě subjektů občanskoprávních sankcí podle §13 obč. zák. paralelu mezi smrtí fyzické osoby a zrušením, resp. zánikem právnické osoby. Se zdůvodněním tohoto závěru se však v zásadě nelze ztotožnit. Již sama úvodní argumentace odvolacího soudu, v níž se uplatňuje podmiňovací způsob, je ve své podstatě ne zcela určitá a může vést k domněnce, že tímto svým závěrem si soud druhého stupně není zcela jistý, pokud uvádí, že “ Odvolací soud má za to, že to, co platí o osobní povinnosti fyzické osoby uhradit nemajetkovou újmu podle §13 odst. 2 obč. zák., by mělo také v plné míře platit i pro právnické osoby. Nevidí důvod, proč by měl být původce neoprávněného zásahu do osobnostních práv rozlišován podle toho, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu…“. Tuto svou tezi jinak ovšem nikterak nerozvádí a nevysvětluje, neboť jeho další úvahy o „ konstituování nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích pravomocným rozhodnutím soudu “, o tom, že „ soud rozhodne(!), zda došlo k újmě ve značné míře “, a dále o zásadě rovnosti práv a povinností fyzických a právnických osob a státu, o dovozovaných rozdílech mezi tzv. morální a relutární satisfakcí, resp. o tom, že „ není důvodu, aby byl vytvářen dvojí právní režim pro jednotlivé druhy satisfakce“ , se podle názoru dovolacího soudu podstaty výše vymezeného problému v zásadě netýkají.
Subjekty práva (osoby v právním smyslu) jako nositele práv a povinností v soukromém právu se tradičně dělí na osoby fyzické a na osoby právnické. Označením „právnické osoby“ je vytvořena právní konstrukce, kterou jsou tito účastníci občanskoprávních vztahů stavěni do kontradiktorní pozice k osobám fyzickým (přirozeným). V německé teorii práva proti sobě v devatenáctém století stály dvě protichůdné teorie dovozující, co je třeba rozumět právnickou osobou. Především to byla tzv. teorie fikce, a dále pak tzv. realistická teorie. První z teorií, tj. teorie fikce, vycházela z premisy, že právní subjektivita (způsobilost mít práva a povinnosti), náleží jenom jednotlivým lidem, tedy jenom fyzickým osobám. Právnické osoby jsou podle této teorie umělou právnickou konstrukcí, která je přijatá pouze na základě fikce.
Druhá ze zmíněných teorií - Realistická vycházela z názoru, že právnické osoby nejsou pouze vymyšlené (fingované) osoby, ale že to jsou reálné (skutečně existující) osoby stejně jako osoby fyzické. Rozdíl mezi fyzickou a právnickou osobou je v tom, že fyzická osoba je jednotlivec, zatímco právnická osoba je složená osoba. Smyslově jsou vnímatelné sice jenom fyzické osoby, nicméně právnické osoby v realitě působí, přičemž toto působení má takovou povahu, že ho nelze vysvětlit jako prostý součet působících sil jednotlivců.
O pojmové vymezení právnických osob se vedly odedávna spory, a lze konstatovat, že tato otázka není dosud stále uzavřena. Přesto česká právní nauka i právní praxe převážně tradičně vycházejí z teorie fikční. Takto právnická osoba vzniká na půdě práva a z moci zákona, nemající svůj zdroj v nějaké sociální či ekonomické skutečnosti. Tento umělý subjekt vystupuje jako právní realita a má moc působit na skutečné společenské i hospodářské vztahy.
Již z uvedeného je patrný rozdíl mezi atributy jimiž je nadána samotná fyzická osoba a vlastnostmi právnických osob, byť v obou případech jde o subjekty práv a povinností. Právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty , jejichž podstatu tvoří buď lidé, nebo věci, které v právních vztazích vystupují a jednají obdobně jako lidé, však vznik a zánik těchto subjektů se s ohledem na podstatu jejich povahy výrazně odlišuje . Je nepochybné, že smrtí způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zaniká (§7 odst.2 obč. zák.). Naproti tomu právnické osoby zanikají v důsledku zákonem předvídaných právních úkonů (§20a obč. zák.), přičemž je dána i možnost, že práva a povinnosti takové právnické osoby převezme její právní nástupce (viz např. §20a odst. 3 obč. zák.).
Zrušení právnické osoby je právní skutečnost, která zákonem upraveným způsobem nastává tehdy, kdy právnická osoba nemá nebo nemůže plnit funkce, pro které byla zřízena. Právní důvody zrušení právnické osoby mohou být různé. Pravidelným následkem zrušení právnické osoby je její likvidace (viz §20a odst. 4 obč. zák.), nastávají však též případy, kdy k likvidaci právnické osoby nedochází. Tak například ke zrušení právnické osoby může dojít cestou fúze (spojení). Zde buď z několika slučovaných právnických osob jedna zůstává ve své existenci zachována, zatímco právnické osoby s ní slučované do ní vplývají svým majetkovým nebo osobním substrátem, nebo takto zanikají všechny slučované právnické osoby, přičemž na jejich místě jako jejich společný právní sukcesor vzniká nová právnická osoba, apod. Zrcadlovým institutem je pak rozdělení právnické osoby (srovnej např. i zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev).
Již z vyloženého vyplývá, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. To však odvolací soud bez dalšího pominul a v případě žalovaného subjektu nezkoumal.
Zmiňovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto nelze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto z uvedeného důvodu, včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu