ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.804.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 804/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. S. a b) K. S. , , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 100,000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 275/2008 - 100, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2010, č. j. 64 Co 270/2010-148, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu I. stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 100,000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy a majetkové škody za nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 29 C 267/94, a žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, že posuzované řízení, jehož předmětem bylo zaplacení ceny za stavební práce na rodinném domku žalobců (v původním řízení v postavení žalovaných), trvalo od 6. 9. 1994 do 28. 8. 2006, tedy necelých 12 let. Žalobci uplatnili dne 3. 5. 2007 u žalované žádost o předběžné projednání věci, o které bylo rozhodnuto dne 16. 7. 2008 tak, že žalobcům bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ve výši 81.000,- Kč. Požadavek žalobců na náhradu škody byl shledán nedůvodným. Dne 22. 12. 2008 podali žalobci žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2, načež vznesla žalovaná námitku promlčení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. došlo tím, že rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 29 C 267/94 nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že náklady vynaložené žalobci na jejich přestěhování do Kanady v průběhu řízení sp. zn. 29 C 267/94 nelze považovat za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. Žalobci sice tvrdili, že se do zahraničí odstěhovali pro obavy v příčinné souvislosti s tímto řízením, tuto skutečnost však nelze přičítat nesprávnému úřednímu postupu ze strany Okresního soudu v Karviné. Vytýkali-li žalobci soudu, že se podanou žalobou vůbec zabýval, je tato námitka zcela lichá, neboť povinností je soudu projednat každou žalobu, která splňuje základní náležitosti stanovené občanským soudním řádem. Žalobci považovali za škodu své výdaje vzniklé jim v souvislosti s jejich přestěhováním do Kanady, což však není škoda ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. Veškeré nároky uplatňované žalobci z titulu jimi tvrzené náhrady škody byly shledány odvolacím soudem jako nedůvodné. K uplatnění nároků pro zletilé dcery nejsou žalobci aktivně legitimováni. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně, že nárok na nemajetkovou újmu byl žalobci uplatněn opožděně, neboť řízení, z jehož průběhu nárok odvozují, bylo pravomocně skončeno dne 28. 8. 2007, zatímco žaloba byla podána až dne 22. 12. 2008, tedy poté, co v ní uplatněný nárok byl promlčen, a obdobně se odvolací soud ztotožnil i se závěrem soudu I. stupně o promlčení nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a z důvodu, že řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Za nesprávné právní posouzení věci považují dovolatelé otázku prokázání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vynuceným odchodem žalobců do zahraničí, kde jim byl poskytnut status uprchlíků. Soud prvního stupně ani soud odvolací se existencí příčinné souvislosti blíže nezabýval. Soudy při svém rozhodování vyšly z přehnaně formalistického přístupu, přestože při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl. Tímto se však soudy neřídily a jejich rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé navrhli rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Samotní žalobci podali dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů, že Krajský soud v Praze nepřihlédl k dovolateli tvrzeným skutečnostem a označeným důkazům, a že odvolací řízení je postiženo vadou spočívající v opakování nepravdivých informací odvolacím soudem, že žaloba se v původním řízení týkala 229.000,- Kč, přestože bylo žalováno 414.000,- Kč. Není pravda, že by se stěžovatelé odstěhovali od Kanady dobrovolně, a že by jejich přestěhování se nemělo žádnou souvislost s nelegálními postupy karvinského soudu. Odvolací soud rovněž ignoroval skutečnost o získaném politickém azylu stěžovatelů, který dokládá, že dovolatelé se nevystěhovali dobrovolně. Odvolací soud dále neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Soud ignoroval tvrzení dovolatelů, že podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, a tudíž podali včas dne 25. 4. 2007 svoji žádost na odškodnění k Ministerstvu spravedlnosti a současně také k Nejvyššímu soudu ČR, který měl povinnost předat stížnost dovolatelů odpovídajícímu soudu. Naopak Ministerstvo spravedlnosti porušilo zákonnou šestiměsíční lhůtu k projednání nároků stěžovatelů. Přiznanou částku 81.000,- Kč považují žalobci za ponižující. Dovolatelé také požádali, aby Nejvyšší soud provedl všechny důkazy navrhované stěžovateli před soudem I. a II. stupně a další důkazy uvedené v dovolání a v doplnění dovolání.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, v době podání dovolání řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není přípustné, neboť v dovolání sepsaném právní zástupkyní žalobců je namítáno toliko nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem státu a odchodem žalobců do zahraničí. Otázka příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je však otázkou skutkovou.V řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění. Žalobci tedy uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3, který však není dovolacím důvodem, jež by mohl založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na posouzení této otázky ostatně odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť v posuzovaném případě byla pro rozhodnutí ve věci zásadní otázka promlčení nároku žalobců na náhradu nemajetkové újmy a hmotné škody, tedy pouze z pohledu výkladu a aplikace ustanovení §32 odst. 1 a 3 zákona z. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) a aplikace přechodného ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., by bylo možno usuzovat na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce.
Dovolání žalobců ze dne 22. 12. 2010, jakož i doplnění dovolání žalobců ze dne 28. 12. 2010, bylo sepsáno toliko žalobci, s obsahem těchto podání se právní zástupkyně žalobců neztotožnila, a proto k nim dovolací soud z důvodu nesplnění podmínky uvedené v ustanovení §241 odst. 4 o. s. ř. nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud však považuje za vhodné vyjádřit se k posouzení otázky promlčení ve věci žalobců, kteří tvrdili, že podali stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, a že tudíž byla jejich žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění podána včas. Předně je třeba zdůraznit, že možnost podat žádost o přiměřené zadostiučinění do 1 roku ode dne účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. se vztahuje toliko na vzniklou nemajetkovou újmu. Pokud žalobci opravdu podali před účinností zákona č. 160/2006 Sb. stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, o které ten nevydal konečné rozhodnutí, což lze dovodit pouze z jejich sdělení uvedeným v žádosti o odškodnění podané na Ministerstvo spravedlnosti dne 3. 5. 2007, pak se vztahuje na případ žalobců přechodné ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. a k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy došlo za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona, tedy ke dni 27. 4. 2007. Jelikož se jedná o lhůtu hmotněprávní, bylo třeba, aby nárok žalobců byl v této lhůtě uplatněn u soudu, respektive u příslušného ministerstva, čímž by došlo k přerušení běhu promlčecí lhůty. Pro promlčení nároku žalobců není rozhodující den, kdy žalobci žádost sepsali či odeslali, ale den, kdy jejich žádost o odškodnění došla příslušnému úřadu či soudu. Protože žádost o odškodnění byla doručena Ministerstvu spravedlnosti až dne 3. 5. 2007, byla uplatněna po uplynutí jednoroční lhůty, a tudíž nemohlo dojít ani k stavení běhu promlčecí doby. Jelikož do 27. 4. 2007 nebyl uplatněn nárok žalobců na odškodnění nemajetkové újmy ani u soudu, je jejich nárok v této části promlčen.
Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť ani odlišné právní posouzení otázky promlčení nároků žalobců na odškodnění nemajetkové újmy nemělo vliv na správný závěr odvolacího soudu o tom, že nároky žalobců jsou v této části promlčeny, a proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle §243b odst. 5, ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť na straně žalované, které by jinak právo na náhradu nákladů dovolacího řízení přináleželo, žádné náklady dovolacího řízení neshledal.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu