ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1154.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1154/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně PRIVATE LABELS s.r.o., se sídlem v České Skalici, Podhradní 69, PSČ 552 03, identifikační číslo osoby 63219875, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, proti žalované MAVET s.r.o. , se sídlem v Rychnovku 55, PSČ 552 25, identifikační číslo osoby 47451793, zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem se sídlem v Hostinném, Husitská 832, o vrácení plnění ze zrušené smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 205/98, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 4 Cmo 111/2003-208, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. prosince 2004, č. j. 4 Cmo 111/2003 208, ve výrocích I. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. března 2001, č. j. 41 Cm 205/98-151, v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni (do 18. dubna 2008 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Hradci Králové – oddíl C, číslo vložky 8018, pod obchodní firmou DEDRA I.C., s.r.o.) 2 098 000 Kč s příslušenstvím oproti povinnosti žalobkyně vrátit žalované technologický soubor - plnící linku PLK 9/B, a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Ve druhém výroku, jímž byla žaloba ve zbývající části zamítnuta, zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláním žalované napaden (výrok II.).
Z obsahu spisu se podává, že se žalobkyně v řízení domáhala vrácení vzájemného plnění ze smlouvy o dílo ze dne 8. listopadu 1995 ve znění jejího dodatku, v níž se žalovaná jako zhotovitel zavázala pro žalobkyni jako objednatele provést dílo spočívající ve výrobě, montáži, uvedení do provozu a předání plnící linky PLK 9/B. Dílo bylo předáno a převzato, přičemž žalobkyně na dohodnutou cenu díla uhradila 2 098 000 Kč. Podle posouzení odvolacího soudu se žalovaná dostala do prodlení se splněním své smluvní povinnosti řádně a včas dodat a namontovat předmětnou plnící linku, neboť jak zjistil soud prvního stupně, dodaná linka vykazovala vady, které zásadně bránily jejímu trvalému provozu. Tím došlo ze strany žalované k podstatnému porušení povinností ze smlouvy o dílo. Žalobkyně však žalované neoznámila odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy se o prodlení žalované dověděla, a proto jí vzniklo právo na odstoupení od smlouvy ve smyslu §345 odst. 3 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) jen způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvní povinnosti. Žalobkyně tohoto práva využila dopisem ze dne 22. května 1998, který byl žalované doručen nejpozději dnem 27. května 1998, kdy na něj reagovala. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nestanovila žalované dodatečnou přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti, odvolací soud považoval za takovou lhůtu 14 dnů, jejímž marným uplynutím (nejpozději dnem 10. června 1998) nastaly účinky odstoupení. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila a že uplatněný nárok na vzájemné vrácení poskytnutých plnění má oporu v §351 odst. 2 obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že odvolací soud řešil otázku odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo v rozporu s hmotným právem. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, jestliže oproti uložení povinnosti žalované vrátit žalobkyni nadstandardně zúročené peněžní prostředky rozhodl o povinnosti žalobkyně vrátit žalované předmětný technologický celek, aniž však zohlednil jeho prokazatelné znehodnocení, k němuž kromě časového faktoru došlo i výrobní činností žalobkyně. Má za to, že v situaci, kdy není možné vrátit dodané dílo v původním stavu, měl soud rozhodnout o peněžní náhradě za prospěch, který žalobkyně jeho užíváním získala, jako ekonomické protihodnotě zúročených finančních prostředků. Pokud proto soud žalobě vyhověl, měl současně snížit přiznanou částku o výši takto stanovené peněžní náhrady. Jestliže tak neučinil, jde podle dovolatelky o výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka dále namítá, že odstoupení žalobkyně od smlouvy nebylo právně účinné pro nenaplnění příslušných zákonných předpokladů. Zejména poukazuje na neexistenci včasného oznámení vad s volbou nároků z vad zboží, což má ten důsledek, že žalobkyni vznikly nároky z vad zboží jako při nepodstatném porušení smlouvy. Odstoupit od ní mohla proto pouze v případě, že by žalovanou upozornila na tento úmysl při stanovení lhůty k odstranění vad nebo v přiměřené lhůtě před odstoupením od smlouvy. Žalobkyně však žalované takovou výzvu neučinila a na možnost odstoupení ji v přiměřené době po zjištění vad neupozornila.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Na rozdíl od dovolatelky zastává a obhajuje názor, že odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou. Tvrzení o znehodnocení zařízení výrobní činností žalobkyně označuje za nové a hlavně za nepravdivé tvrzení, neboť jak je dovolatelce známo, zařízení je po celou dobu mimo provoz, a to jednak v důsledku jeho závažných závad a dále na základě zásahu samotné žalované. Rovněž tak oponuje dovolatelce, měla-li žalobkyně dle jejího mínění obdržet nadstandardně úročené finanční prostředky. Vysvětluje, že plnění ze zrušené smlouvy mohla využít jedině sama žalovaná, neboť nemalou uhrazenou cenu díla mohla investovat dle své úvahy do podnikání, event. s ní jakkoli jinak naložit včetně výhodného úročení. Žalobkyně však musela své závazky z poskytnutého úvěru plnit přesto, že zařízení, které pořídila na úvěr, nebylo způsobilé jakéhokoliv provozu a že z tohoto důvodu nemohla uplatnit odpisy tohoto zařízení a ani dodržet závazky vůči svým zákazníkům z předpokládané produkce. Kromě toho je zatěžována po celou dobu jeho skladováním bez jakékoliv náhrady. Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout s tím, že soud jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle bodu 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005). O takový případ jde i v této věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění občanského soudního řádu.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo, jelikož posouzení podmínek, způsobilých přivodit závěr o platném odstoupení od smlouvy, řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka nenamítala a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud založil napadené rozhodnutí na závěru, že žalobkyně od smlouvy o dílo platně odstoupila pro prodlení žalované se splněním povinnosti provést dílo řádně a včas, a to způsobem stanoveným pro nepodstatné porušení smluvních povinností ve smyslu §345 odst. 3 obch. zák.
Podle ustanovení §344 obch. zák. od smlouvy lze odstoupit pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon.
Obchodní zákoník upravuje právo odstoupit od smlouvy pro některé případy za vymezených podmínek, vždy na základě určité právní skutečnosti, která nastala po vzniku závazku. V tomto smyslu stanoví obchodní zákoník odstoupení od smlouvy nejen pro případ prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním jeho závazku (§345 a násl. obch. zák.), ale též pro případ vad zboží, potažmo vad díla (§564 obch. zák.), jehož dodáním je smlouva porušena podstatným způsobem, případně nepodstatným způsobem za podmínek uvedených v §437 odst. 5 obch. zák. Jde o dva různé instituty odstoupení od smlouvy, které se liší zejména zákonnými předpoklady, za nichž může oprávněná strana od smlouvy odstoupit.
V souzené věci soud prvního stupně na základě svých skutkových zjištění, že dodané dílo vykazovalo podstatné vady, správně kvalifikoval odstoupení žalobkyně od smlouvy (dopisem ze dne 22. května 1998) podle §436 odst. 1 písm. d) a §564 obch. zák., tedy jako úkon, jímž uplatnila nárok z vad díla. Naproti tomu odvolací soud, aniž se jakkoli odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, z nevysvětlených důvodů posuzoval odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo podle ustanovení §345 a násl. obch. zák., upravujícího důsledky prodlení dlužníka se splněním povinnosti provést dílo řádně a včas, a proto poměřoval existenci předpokladů pro odstoupení od smlouvy nikoli podle §436 a násl. obch. zák., nýbrž nesprávně podle ustanovení §345 a násl. obch. zák. Tvrdí-li proto dovolatelka, že odvolací soud řešil otázku odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo v rozporu s hmotným právem, je tato její námitka opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v tomto směru naplněn.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval otázkou vypořádání plnění poskytnutých stranami před odstoupením od smlouvy podle §351 odst. 2 obch. zák., které dovolatelka rovněž napadá. Řešení této otázky považuje Nejvyšší soud za předčasné, neboť na ni lze v předmětné věci odpovědět až po vyřešení otázky odstoupení od smlouvy za splnění předpokladů dle §436 a násl. obch. zák. Přesto však lze již nyní při zúčtování nároků vzniklých v důsledku odstoupení od smlouvy dle §351 odst. 2 obch. zák. odkázat na konstantní soudní judikaturu, v níž je tato problematika objasněna (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněné pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též rozsudky téhož soudu ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 21. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1670/2008).
S ohledem na výše uvedené právní pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v jeho souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu