ECLI:CZ:NS:2011:32.CDO.1497.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1497/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně D&I CONSULTING LIMITED , se sídlem v Londýně N2 OUX, 10 Dunsten Close, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalované Ing. O. W. , zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784, o zaplacení 143 718 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 28 746 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 305/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2010, č. j. 27 Co 105/2009-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 346 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Tomáše Rašovského.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. června 2007, č. j. 6 C 305/2006-105, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. června 2007, č. j. 6 C 305/2006-108, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 143 718 Kč s příslušenstvím, smluvní pokutu ve výši 28 746 Kč a nahradit České republice náklady řízení, a dále rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky navzájem za řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních §237 až 239 o. s. ř.) připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci jde nepochybně o obchodní věc (spor o zaplacení kupní ceny zboží a smluvní pokuty dle kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli), v níž dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobkyně se samostatným skutkovým základem. Jednak o částce 143 718 Kč s příslušenstvím představující kupní cenu dodaného zboží, a dále o částce 28 746 Kč, představující smluvní pokutu za prodlení s její úhradou.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně s odlišným skutkovým základem, posuzoval dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Pakliže v případě smluvní pokuty ve výši 28 746 Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřesahujícím 100 000 Kč, dovolací soud uzavřel, že v případě smluvní pokuty v částce 28 746 Kč se jedná ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Dovolání, z jehož obsahu (byť to v něm není výslovně uvedeno) lze dovodit, že jím dovolatelka brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé, však nebylo shledáno přípustným ani ve zbývající části potvrzujícího výroku ve věci samé v rozsahu částky 143 718 Kč s příslušenstvím, u něhož – vzhledem k nenaplnění podmínek přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) – by přicházela v úvahu pouze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K takovému závěru však dovolací soud nedospěl, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Nejvyšší soud nedospěl k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř., neboť neshledal, že by byly naplněny předpoklady vymezené v ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu podle kritérií uvedených v §237 odst. 3 o. s. ř., nýbrž svými výhradami pouze zpochybňuje skutkový základ věci, z něhož vyšel odvolací soud, namítá-li, že jí nebylo žádné zboží dodáno a že za ni zaplatila kupní cenu původní žalobkyně. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci v rámci uváděného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž míří na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.).
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však nelze usuzovat ani z námitky dovolatelky, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na doplnění dokazování, která je podřaditelná pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka totiž ani prostřednictvím takto uplatněného dovolacího důvodu žádnou otázku zásadního právního významu nevymezuje a podle §237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř].
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ve vztahu k části výroku o smluvní pokutě ve výši 28 746 Kč nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá. Podle již citovaného §236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští; jestliže tedy možnost podat dovolání není v zákoně (v §237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 9 155 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1 891 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 2. srpna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu